Jak si hlemýžď zabouchl dveře

Jednou se hlemýžď Pepa plazil po zahradě a hledal něco k snědku. Na zahradě rostlo hodně zeleniny, a tak přemítal, do čeho se pustit dřív. Má si dát dobrou kapustičku nebo radši listy kedlubny? Vtom uslyšel ze záhonku nějaký šramot a hned pro jistotu zalezl do svého domečku. Opatrně vykukoval, kdo to asi může být. Uviděl jakéhosi podivného hlemýždě, který neměl domek. Zvědavě vytáhl hlavu.

„Ahoj, ty nemáš domeček?“ zeptal se.

„Domeček?“ opáčil ten podivný tvor.

„Kam se schováváš před deštěm a před nebezpečím?“ ptal se Pepa dál.

„A tak, já zalezu do hlíny a do listí. Ale takový domek jako máš ty, ten by se mi opravdu hodil.“ Zvláštní stvoření přece jen Pepovi malounko závidělo.

„A kdo teda jsi?“ vyzvídal Pepa dál.

„No, lidi mi zpravidla říkají slimák, ale já jsem plzák. Miroslav jméno mé.“

„To jsou věci,“ žasl hlemýžď Pepa. „Mně taky lidi říkají šnečku, šnečku vystrč růžky. Ale jsem hlemýžď Josef. Můžeš mi říkat Pepo.“

„Moc mě těší, Pepo,“ řekl plzák zdvořile. „Ale že jsem tak smělý, jakto, že nemáš na tom svém domečku žádné okno? To nepotřebuješ vidět ven?“

„Vždyť mám oči na šťopkách,“ upozornil ho Pepa. „Na co by mi bylo okno?“

„Aha, a co dveře? Ty máš?“

„Dveře mám,“ pochlubil se Pepa. „Dokonce dvoje.“

„Dvoje dveře?“ žasl plzák Miroslav. „A na co?“

„No, jedny si zavírám, když prší, a druhé v zimě.“

„Ty brďo, ty se máš! A můžu se na ty dveře podívat?“ zajímal se plzák.

„Samo, ukážu ti to. Sleduj.“ A Pepa ze všech sil zavřel svoje dveře. Plzák vykulil oči.

„Bezva, a teď je zas otevři.“

Pepa chtěl Miroslavovi vyhovět, ale dveře nešly otevřít. „Asi jsem si je zabouchl,“ řekl nešťastně.

„Ale co teď budeš dělat? Jak je otevřeš? Můžu ti nějak pomoct?“ nabízel se Miroslav.

„Já nevím,“ řekl Pepa ještě nešťastněji.

„Počkej, na něco přijdem,“ chlácholil hlemýždě plzák. „Lidi odemykají dveře klíčem. Musíme najít nějaký klíč.“

„No jo, ale kde chceš najít na zahradě klíč? Vždyť tu není ani klíček!“ fňukal Pepa.

„Už to mám! Klíček!“ zaradoval se Miroslav. „Každá rostlinka, když vyroste ze semínka, má nejprve klíček. Zkusíme to.“

„To je pravda,“ usoudil Pepa a přestal fňukat.

Plzák Miroslav začal hned šmejdit po zahradě a hledat klíček. Ale ne a ne ho najít. Všechny rostlinky už z klíčku vyrostly.

„To je zatrápená věc,“ bědoval Miroslav. „Kde by ještě mohl být nějaký klíč?“

A jak se tak plazil po zahradě, najednou narazil na kytku se žlutými kvítky. Pohlédl nahoru.

„Že já hlupák na to nepřišel dřív? To je přece petr-klíč! Hurá!“

Honem překousal lodyhu a s petrklíčem se plazil zpátky za Pepou.

„Už máme klíč, podívej!“ volal nadšeně.

Pepa se podíval užasle na květinku a vzdychl: „Ale to není klíč na otvírání dveří. Ta květinka se tak jmenuje proto, že připomíná klíč svatého Petra.“

„To je škoda,“ zesmutněl plzák Miroslav. „Tak si aspoň k němu přivoň.“

Hlemýžď Pepa se k petrklíči začal natahovat a jak se tak natahoval, stalo se něco neuvěřitelného. Dveře najednou samy povolily a otevřely se.

„Sláva!“ zajásal Pepa.

„Tak vidíš, přece jen ten petrklíč pomohl,“ oddechl si plzák Miroslav.

„Jenom abych si na podzim nezabouchl ty zimní dveře a na jaře se pak nemohl dostat ven,“ napadlo Pepu.

„Neboj,“ uklidňoval ho Miroslav,“jakmile na jaře rozkvete první sněženka, tak se k ní natáhneš a přivoníš a dveře se otevřou.

Oba se tomu zasmáli a s chutí se pustili do listů kedluben.