Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak si hlemýžď zabouchl dveře
Autor
bixley
Jednou se hlemýžď Pepa plazil po zahradě a hledal něco k snědku. Na zahradě rostlo hodně zeleniny, a tak přemítal, do čeho se pustit dřív. Má si dát dobrou kapustičku nebo radši listy kedlubny? Vtom uslyšel ze záhonku nějaký šramot a hned pro jistotu zalezl do svého domečku. Opatrně vykukoval, kdo to asi může být. Uviděl jakéhosi podivného hlemýždě, který neměl domek. Zvědavě vytáhl hlavu.
„Ahoj, ty nemáš domeček?“ zeptal se.
„Domeček?“ opáčil ten podivný tvor.
„Kam se schováváš před deštěm a před nebezpečím?“ ptal se Pepa dál.
„A tak, já zalezu do hlíny a do listí. Ale takový domek jako máš ty, ten by se mi opravdu hodil.“ Zvláštní stvoření přece jen Pepovi malounko závidělo.
„A kdo teda jsi?“ vyzvídal Pepa dál.
„No, lidi mi zpravidla říkají slimák, ale já jsem plzák. Miroslav jméno mé.“
„To jsou věci,“ žasl hlemýžď Pepa. „Mně taky lidi říkají šnečku, šnečku vystrč růžky. Ale jsem hlemýžď Josef. Můžeš mi říkat Pepo.“
„Moc mě těší, Pepo,“ řekl plzák zdvořile. „Ale že jsem tak smělý, jakto, že nemáš na tom svém domečku žádné okno? To nepotřebuješ vidět ven?“
„Vždyť mám oči na šťopkách,“ upozornil ho Pepa. „Na co by mi bylo okno?“
„Aha, a co dveře? Ty máš?“
„Dveře mám,“ pochlubil se Pepa. „Dokonce dvoje.“
„Dvoje dveře?“ žasl plzák Miroslav. „A na co?“
„No, jedny si zavírám, když prší, a druhé v zimě.“
„Ty brďo, ty se máš! A můžu se na ty dveře podívat?“ zajímal se plzák.
„Samo, ukážu ti to. Sleduj.“ A Pepa ze všech sil zavřel svoje dveře. Plzák vykulil oči.
„Bezva, a teď je zas otevři.“
Pepa chtěl Miroslavovi vyhovět, ale dveře nešly otevřít. „Asi jsem si je zabouchl,“ řekl nešťastně.
„Ale co teď budeš dělat? Jak je otevřeš? Můžu ti nějak pomoct?“ nabízel se Miroslav.
„Já nevím,“ řekl Pepa ještě nešťastněji.
„Počkej, na něco přijdem,“ chlácholil hlemýždě plzák. „Lidi odemykají dveře klíčem. Musíme najít nějaký klíč.“
„No jo, ale kde chceš najít na zahradě klíč? Vždyť tu není ani klíček!“ fňukal Pepa.
„Už to mám! Klíček!“ zaradoval se Miroslav. „Každá rostlinka, když vyroste ze semínka, má nejprve klíček. Zkusíme to.“
„To je pravda,“ usoudil Pepa a přestal fňukat.
Plzák Miroslav začal hned šmejdit po zahradě a hledat klíček. Ale ne a ne ho najít. Všechny rostlinky už z klíčku vyrostly.
„To je zatrápená věc,“ bědoval Miroslav. „Kde by ještě mohl být nějaký klíč?“
A jak se tak plazil po zahradě, najednou narazil na kytku se žlutými kvítky. Pohlédl nahoru.
„Že já hlupák na to nepřišel dřív? To je přece petr-klíč! Hurá!“
Honem překousal lodyhu a s petrklíčem se plazil zpátky za Pepou.
„Už máme klíč, podívej!“ volal nadšeně.
Pepa se podíval užasle na květinku a vzdychl: „Ale to není klíč na otvírání dveří. Ta květinka se tak jmenuje proto, že připomíná klíč svatého Petra.“
„To je škoda,“ zesmutněl plzák Miroslav. „Tak si aspoň k němu přivoň.“
Hlemýžď Pepa se k petrklíči začal natahovat a jak se tak natahoval, stalo se něco neuvěřitelného. Dveře najednou samy povolily a otevřely se.
„Sláva!“ zajásal Pepa.
„Tak vidíš, přece jen ten petrklíč pomohl,“ oddechl si plzák Miroslav.
„Jenom abych si na podzim nezabouchl ty zimní dveře a na jaře se pak nemohl dostat ven,“ napadlo Pepu.
„Neboj,“ uklidňoval ho Miroslav,“jakmile na jaře rozkvete první sněženka, tak se k ní natáhneš a přivoníš a dveře se otevřou.
Oba se tomu zasmáli a s chutí se pustili do listů kedluben.
14 názorů
Jméno Miroslav mě pobavilo. Děti ho sice neocení, ale ten, kdo jim bude pohádku číst, nejspíš ano. Oceňuji přítodopisný i terminologický (nebo názvoslovní?) přínos téhle pohádky, stejně jako pozitivní náhled na plzáka, který bývá zahrádkáři přímo démonizován. V tomhle případě se ovšem nejspíš jedná o u nás původního plzáka lesního, nikoli o vetřelce, plzáka španělského. Pointa s petrklíčem je dospělému jasná od vyslovení slova klíč, pro malého (zvlášť dnešního) čtenáře ovšem bude příjemným a poučným překvapením. Tip.
P.S. (Tušené) jméno autora a název čtu až na konec a napadá mě, o čem by tak mohla být pohádka s názvem "Jak se hlemýžď zabouch", uvážíme-li, že hlemýždi jsou hermafroditi... Asi by byla pro větší děti :-)
O těch kačkách taky vím, že jsou dobré. Inu, čeho je moc, toho je příliš. :-)
pekná rozprávočka,
ibaže mám averziu k plzákom (a predsudky) - pred pár rokmi sme ich v záhrade mali toľko, že keď napršalo, nedalo sa po záhrade ani chodiť a čo sme zasadili, to ešte ako sadeničky zjedli - pomohli sme si nakoniec kúpou kačiek - indických bežcov
Aha, díky za dovysvětlení, tak bych to ještě v pohádce nějak přiblížila...
On to neotevřel přičichnutím, ale tím, jak se k němu natahoval, takže ty svaly, co u něj fungují jako dveře, povolily.
No, myslela jsem, aby se pobavili i rodiče. :-) I když rodiče dnešních dětí jsou třicátníci a Plzáka taky už nepamatujou. Tak babičky. :-)
Ten konec ještě promyslím, díky.
Bixley, to drobné písmo mne málem odradilo:-(
Zdařilý námět na pohádku, pár poznámek ke gramatice napíšu dolů, ta poslední mne rozesmála, ale je to špílec pro dospělé, dětem asi jméno Dr.Miroslava Plzáka nic moc neřekne...
Možná bych ještě promyslela rozuzlení pohádky, nezdá se mi tak dobré jako v některých tvých jiných, otevření "dveří" přičichnutím např. k petrklíči - no, nevím:-), a celkově bych dialog ještě trošku probrala.
malounko závidělo. - malinko, trošku
jaktože nemáš - jak to, že nemáš
já jsem plzák. Miroslav jméno mé.“ - :-)))))