Fotbal

Nedávno se mi narodila dcera. Přes to, jak je to krásnej zážitek, tím v mém životě žen začalo být nějak hodně a já potřeboval vyhledat léčivou mužskou společnost. Ideální se tak jevil nějaký týmový sport, na které jsem však byl vždy ne úplně nadaný. A protože kolega mi několikrát vyprávěl o jejich víkendových fotbalových zápasech, optal jsem se, jak moc dobře to hrajou. “Přijď, nikdo se neztratí,” odpověděl mi jen. Takže já teď hraju fotbal. Předevčírem poprvé. Vždycky jsem tu hru nesnášel a nadával na ty simulanty. O dva dny později mi je jako by mě přejel náklaďák. A to přitom normálně třeba i vyjdu schody do desátýho patra. Ne vážně, já uběhnu třeba deset kiláků a nezabije mě to. Tohle byl ale děsný debakl.

Hraju teda ten fotbal. Jsem v obraně. Jednak mě tam postavili a pak mám taky rád svý jistý. Nepotřebuju, aby mi někdo běhal za zádama a útočil na moje skóre, zatímco já čekám někde v půlce na přihrávku. Takže jsem prostě v obraně. I proto, že jsem myslel, že tam líp schovám, že moc neumím kopat. K tomu se dostanu. Fotbal je plný paradoxů. Vůbec například nechápu, co ve fotbale je a co není faul. Týpek na mě běžel s míčem. Jako mým směrem. Brakář řve věci jako “pokrej ho”, “je Tvůj” a nějakej další slang, kterej už jsem si nezapamatoval, protože dával ještě míň smyslu než přikrejvat upocenýho týpka s míčem. Už je skoro u mě, vidím, že tým ode mě čeká nějaký výkon. Je to stres jako prase, protože jsou tu všichni fakt sympatický a já je nechci zklamat. Tak se rozeběhnu k němu, naberu ale moc rychlosti a už zase musím brzdit. Než se naděju je ufuněnec u mě úplně. Jsme někde na kraji hřiště, až u čáry. Postavím se tak, abych mu cestu alespoň zkomplikoval, protože on hýbe nohama tak rychle, že míč je z toho nejspíš celej rozpálenej a asi se mu na ně přilepil. Prostě nebylo možný mu ho nijak vzít. A kluk jako, že mě oběhne, snad ještě s finesou. Musel ale těsně, aby nebyl v autu. Stojím tam a jak jsem rychle měnil směr, pochopitelně jsem se poměrně široce rozkročil. Abych udržel rovnováhu. Ale to už Messi běží okolo mě nadskakuje si i s balónem a…trefí mě kolenem do stehna, že se málem poseru. K mému překvapení pak ale udělalá asi sedm salt a že jsem ho prý fauloval. Vůbec tomu nerozumím, ale zápas je to přátelský, ptám se jak jsem ho mohl jen tím rozdrceným stehením svalem tak ošklivě faulovat. “Vůbec jsi se nedotkl míče,” padne jako vysvětlení a já se dál zajímám spíš o svoje stehno. Kokot jeden. Vždyť já se míče nedotkl skoro celou hru a nikdo mě kvůli tomu do teď nebuzeroval.

Pak taky to kopání. Na mysli mám situace, a to fakt jen ty, kdy nejsem ve stresu, že se ke mě dostane míč, a jsem zárověň dost při smyslech na to, abych ho jen hystericky neodkopl někam pryč. Kamkoli. Tak v těchle výjimečných chvílích já jako vím kam chci, aby to letě lo. Je mi vcelku jasný i to, co by s tím měl dělat spoluhráč, kterýmu plánuju nahrát. Takže se nebojím říct, že teoreticky to mám v merku, že hlava mi hraje dobře. Ale ty nohy. Furt to lítá někam do píči. By ses posral. Si to vem. Myslím si na špičkovej pas na našeho útočníka. Kouknu na něj, on o mě ví. Takže dobrý. To půjde. Nastavím se tou jednou nohou, kterou jakž takž umím kopat, do polohy, kterou potřebuji na ten jeden druh kopu, co umím. Znova kouknu na toho střelce, povzbudivě se usmívá. To půjde. Pak do toho jebnu. A ty vole. Náš útočník překvapeně kouká, já taky čumím a brankář, kterej jakožto nejvíc se mnou v kontaktku mě už trochu zná, nevěří, že jako do prdele znova to samý, protože se na něj řítí protivníkův útočník s míčem. S míčem, kterej jsem mu perfektně nahrál. Nějak to teda brankář vyrazí a má u toho ruce v pěst, což se pozdějc ukáže dobrý proti zlomenejm prstům a ne jako jeho připravenost mi rovnou rozbít držku.

Všichni jsou na mě ale pořád hodní. Nebo. Jsem v tý obraně, že jo. Mám prostě rád bezpečí. A rád ho vytvářím pro ostatní. Kluci z týmu si toho cení, jen jsem na jejich prosbu musel tomu druhýmu týmu přestat říkat “nepřítel”. Prej je lepší protivník, nebo maximálně soupeř. Tak na brankáře běží magor s míčem. Vidím, že bude střílet, situace je nepřehledná, všude nějaký lidi, pomalu nevíš s kým hraješ. Vzpomenu si, že po minulém gólu, kdy mi míč proletěl mezi nohama přímo do rohu naší brány, mi brankář přišel smutnej a říkal, že vůbec nic neviděl. Chci teda ukázat, jak rychle se učím, a že ho spolouchám. Tak uhnu. Aby brankář viděl. A protože taky nejsem debil a vím, že protivník brankáři vždy schválně cloní. Aby neviděl. No a brankář zase rudej jak rak vzteky, proč kurva uhejbám. A prej, že cloní se v hokeji a jestli vidím, že by do prdele měl snad brusle. A že já bych je klidně mít mohl a moc by se nezměnilo. Přitom jsem nechtěl pomáhat protivníkovi. Ale chápu ho, taky bych nechtěl dostat takovej gól a vypadat u fotbalu jako pitomec.

Na nějaký velký sebezpytování naštěstí vůbec nebyl čas, protože rychle přišla další situace. Týpek skoro v rohu, jasný ohrožení, jdu mu vzít míč. No jo, jenže je ke mě zády a míč před ním. Všelijak přede mnou zase s tím míčem tancuje a vrtí se. Jak je u toho v předklonu k míči a já za ním se k tomu míči snažím dostat, skoro to vypadá, jak když prcáme. Je to trochu divný, ale vzhledem k tomu, že nevím, co s ním jinýho, prakticky ho dostrkám až do autu. Takovej malej španěl, ani to nebylo nijak těžký. Kluk teda o míč přijde, ale fakt nasranej. Nechci žádný zlo, tak se jdu usmířit. V televizi jsem sice viděl, jak se pořád ty fotbalisti po něčem plácaj, ale po tom, co jsem s ním před chvílí zažil mi přijde, že fyzickýho kontaktu jsme měli dost. Tak to mu asi nechybí, jádro pudla bude jinde. Říkám mu empaticky, že chápu, že je vytočenej, že já třeba bych nedal, aby mě při hře někdo kládou rejdil po prdeli. To bych ten míč taky radši zakopl někam do prdele jako on a šel někoho seřvat. Chvíli mu to vysvětluju a on na mě kouká, jak když jsem přilít z vesmíru a jsem to já, kdo tu vříská jak pominutej kvůli míči. Člověče on nakonec byl nasranej proto, že jak jsem mu bral ten míč a nejsem úplně technickej typ, tak jsem mu asi patná ctkrát nakopl achilovku. Mám podezření, že ta prdel mu snad ani nevadila.

No výsledek celýho mýho snažení byl, že na konci už mi nenahrával ani náš devitiletej útočník a báli se mě všichni. Hlavně náš brankář. I tak jsem si ale říkal, že jsem se vcelku vyznamenal, na první fotbal po dvaceti letech to nebylo zase tak špatný. Jenže to mě čekala ještě jedna věc. Ty kolíky na těch botách. Co to je za píčovinu? Dvakrát jsem si kvůli tomu během hry zvrknul kotník tak, že jsem málem umřel. To jsem nějak odkulhal, přišlo mi to i vcelku fér, protože jinak kulhali spíš všichni okolo mě. A to mojí vinou. I přes mé neustálé omlouvání na mě byli pořád hodní. Když se teda odpískal konec, myslel jsem, že už mě nic horšího nečeká. Celej natěšenej, že si konečně trochu odpočinu, skočím v těch plastovejch nádherách na betonový chodník vedle hřiště a najednou zjistím, že bruslím…skončil jsem na zádech a na ty brusle, o kterých mluvil náš brakář, přeci jen došlo.