Slunéčko a sedm teček

Slunéčko bylo malinký brouček. Všichni ostatní broučci mu říkali slunéčko právě proto, že se rádo vyhřívalo na sluníčku.

Jednou si takhle leželo na sluníčku a přemýšlelo, jak by si mělo obarvit krovky. Každý brouk si už nějakou barvu i vzorek vybral. Tak třeba chroust má krovky hnědé, střevlík černé, tesařík červeně rezavé. Největší parádník je zlatohlávek, ten může střídá krovky kovově zelené, zlatozelené, fialové, načervenalé nebo bronzové. Chtělo by to něco originálního.

„Běž se poradit za žábou Filoménou. To je velice moudrá žába,“ řekla slunéčku muška Vendulka.

„A kde ta žába Filoména bydlí?“ ptalo se slunéčko.

„Přece u rybníka,“ zabzučela Vendulka.

„Ale rybník je veliký, kde ji mám hledat?“

„Pod vrbou,“ doplnila muška a odletěla.

A tak slunéčko letělo dlouho, až uvidělo veliký rybník a u něj vrbu. Tam se sneslo do trávy a rozhlíželo se, kde je žába Filoména. Najednou uslyšelo dupání a velké skoky a hrůzou se přikrčilo k blatouchu. Uvidělo velikého zeleného tvora.

„Kva kva, přejete si?“

„Dobrý den, v-vy jste žába Filoména?“ zeptalo se slunéčko poněkud ustrašeně.

„A vy jste slunéčko, nemýlím-li se,“ kývla Filoména.

„No, ehm,“ slunéčko nevědělo, jak začít, „já bych potřebovalo poradit s barvou a vzorem krovek.“

„Ale to je jednoduché, milé dítě,“ řekla shovívavě žába, „mandelince bramborové jsem poradila před nějakou dobou proužky, ale to už teď nefrčí, teď jsou v módě puntíky.“

„Puntíky?“ podivilo se slunéčko. „Co to je?“

„To jsou takové tečky. Myslím, že obzvlášť vám to bude moc slušet. A jako podklad bych navrhovala červenou.“

„Jů!“ užaslo slunéčko. „A nebude to moc křiklavé?“

„Proč? Podívejte se na Ferdu mravence, jak mu ten puntíkovaný šátek sluší!“

„To je pravda,“ připustilo slunéčko.

„Problém je v tom, kolik byste těch puntíků nebo teček chtělo.“

 „To si ještě musím promyslet. Zatím děkuju za radu.“

Slunéčko letělo zpátky a honem si sedlo na sluníčko, protože ve stínu pod vrbou mu bylo zima.

„Tak co?“ přiletěla muška Vendulka. „Poradila ti Filoména?“

„Poradila mi puntíky neboli tečky,“ odpovědělo slunéčko, které si právě zkoušelo nový vzor.

„To jsou krásné šatičky,“ řekla Vendulka obdivně. A těch teček! Raz, dva...“ A Vendulka napočítala devatenáct teček.

„Devatenáct teček?“ leklo se slunéčko. „To je nějak moc.“ A protože mu na sluníčku už bylo horko, zalezlo trochu do stínu. Teček na krovkách najednou ubylo.

„Sedm teček!“ volala Vendulka. „Já být tebou bych si jich nechala sedm. To je šťastné číslo.“

„Šťastné číslo, to je ono!“ zaradovalo se slunéčko.

A od té doby mají všechna slunéčka sedm teček.