Dívám

Slunce se opírá do stínů 
jakoby policejní reflektor vyhledával zbytky tmy
bolí to v očích, když se mne ptá, kde jsem byl včera v noci ve snu 
a prý, že nemám lhát 
a tak mu řeknu, že jsem byl s tebou 
že jsme se dívali, jak shořela hvězda a pak koukali lidem do bytů
v jednom blázen slepoval loď a mělo to stejný význam jakoby z muších křídel 
chtěl slepit ta andělská
ale bylo to krásné a strašně jsem mu přál, aby až bude příliv zdvihl kotvy
a v dalším se smutně díval pes do nebe, i když prý zvířata nemají duši 
o čemž já silně pochybuji, protože bychom si jinak nepovídali očima 
a v tom posledním v přízemí nebylo nic 
jen zářivka osvětlovala kuchyni se dvěma lidmi    
kteří byli mrtví, i když to nevěděli 
pak jsme se milovali takovými způsoby, že by i figuríny ve výkladech měly nohy křížem  
a všechno kolem hořelo a měl jsem ho prý horké jako roztavený kámen
a zanechávali jsme v čase prázdné odlitky těl jako ti v Pompejích
pak se rozbřesklo 
a bylo to vidět 
jako ženské tělo v punčochách a krajkoví 
které ukazuje, ale zase jen tolik, aby tajemství zůstalo skryto až do večera
tak jsme se spolu s kočkami dívali do korun stromů 
odkud se začal ozývat ptačí zpěv 
ale nikoliv snad, že bychom chtěli tomu krásnému zpěváčkovi prokousnout krk a napít se jeho krve
jako ten kocour se zelenýma očima, který se krutě díval i po nás 
ale jen tak 
v očekávání listů, ptačích hnízd a jemného proplétání větví 
jako když se držíme za ruce a cítíme své neviditelné kořeny hluboko pod zemí viditelného
jako když ti v restauraci zajedu pod stolem na stehno a mířím dál a dál a ty rudneš a chceš i nechceš, abych pokračoval 
protože se to nesluší, abych jednou rukou pil a druhou měl na druhé straně
až v zahradách božích
a tak jen brzy ráno, kdy město voní kávou těch, co mají ranní, voňavkou holek a kolínskou pasáků, kdy obloha je podobna rtům se slíbanou růží a květy roní opatrně rosu jako hosté na pohřbu starého člověka, se opravdu dívám