Zimní spáči

Léto bylo u konce a ranní rosa už křečka Lukáše pěkně zábla do tlapek. Je na čase připravit se na zimu, pomyslel si.

            „Zuzanko,“ řekl jednou své věrné družce, „jdu shánět zrní, abychom v zimě neměli hlad.“

            „Dobře, Lukášku, já zatím přichystám naši spižírnu,“ souhlasila mladá paní křečková.

            Křeček Lukáš tedy opustil vyhřátou noru a vypravil se na pole. Procházel se mezi stébly obilí a jednotlivá zrníčka, která ležela na zemi, si cpal za své baňaté tváře.

            Najednou uslyšel podezřelé zvuky a zpozorněl. Že by tu byl další křeček? Opatrně vykoukl zpoza hroudy hlíny.

            Nebyl to křeček. Bylo to nějaké jiné stvoření a krmilo se vším, co našlo.

            „Co tady děláš?“ zeptal se křeček Lukáš trochu nedůvěřivě.

            „Nevidíšš? Mussím se vykrmit,“ zasyčelo to zvíře.

            „A kdo teda jsi?“ chtěl vědět Lukáš.

            „Já jsem ssyssel Jakub. A ty?“

            „Křeček Lukáš. Ale to mi teda vysvětli, Jakube, nemůžeš si zrní odnést domů jako já?“

            „Proč bych ssi je nossil domů? Já ssi musím na zimu udělat v břiše zásoby ssádla, abych mohl sspát a nemusel vsstávat.“

            „Ó, to já občas přes zimu vstanu a najím se,“ řekl křeček a slastně při té představě přivřel oči. „Jestli chceš, ukážu ti svou spižírnu.“

            „Tak jo,“ souhlasil sysel Jakub.

V tu chvíli uslyšeli velké funění a dupání. Řítil se k nim ježek Jaroslav vypasený jako kulička. „Slyšel jsem, pánové, co si povídáte. Já se taky musím na zimu vykrmit. Můžu se s váma kouknout na spižírnu?“

Lukáš je tedy oba zavedl ke své noře. Paní křečková vykoukla ven a pozvala je dál. Sysel i ježek se nestačili divit. Křečkova nora byla hluboká a ve spižírně už byla velká hromada zrní. Chodby byly vystlané měkkou trávou, aby se křečkům dobře spalo.

            „To je úžassné,“ chválil jim příbytek sysel Jakub. „A teď sse pojďte podívat ke mně, bydlím koussek odtud.“

            A tak se pro změnu vypravili za Jakubem.

            „Nás bydlí v noře mnohem víc, abyssme se zahřáli,“ vysvětloval Jakub cestou.

            Opravdu. Jejich nora byla prostorná a nebyla tak hluboko. Spižírnu žádnou neměli.

            „A na zimu si ucpáváme východy, aby nám sem nefoukalo,“ doplnil Jakub.

            „A co ty, ježku, taky máš noru?“ chtěli vědět Lukáš s Jakubem.

            „Já žádnou noru nemám,“ zasmál se ježek Jaroslav. „Já si zalezu do hromady suchého listí, tam se smotám do klubíčka a hned usnu.“

            „Vidím tedy, že už jsme na zimu všichni dobře připravení a můžeme jít spát,“ usoudil křeček Lukáš. „Tak mě napadlo,“ co kdybychom si ještě před spaním udělali malou párty?“

            „To je sskvělý nápad,“ nadchl se sysel.

            A tak jednoho teplého podzimního dne křeček, sysel a ježek nanosili na louku samé dobroty. Večer se kolem svého papání sesedli a povídali si dlouhé příběhy. Nakonec si zazpívali písničku „Přijde jaro, přijde, bude zase máj“, popřáli si dobrou zimní noc, zalezli do svých teplých pelíšků a tvrdě usnuli. Zdálo se jim, že jim mává jarní slunce a hladí je svými teplými paprsky.