Kdo je tu kočka?

Kdo je tu kočka?

Kočka  Žakelinka bydlela u kluků Filipa a Kryštofa a měla se u nich  moc dobře.  Kluci ji měli rádi, hezky ji hladili, společně  s maminkou jí dávali  různé dobroty.

            Žakelinka  měla sice pěkný mourovatý kožíšek, ale byl pořád stejný.  Zato maminka  si oblékala každý den něco jiného, jednou šaty,  jednou sukni, pak zase  kalhoty a k tomu pěkné halenky a svetříky.  Kéž bych si svůj kožíšek taky  tak mohla měnit, napadlo  ji jednou, když na Kryštofově klíně spokojeně  předla. Já  sice předu, ale nic nenapředu, žádné vlákno, ze kterého by  se  daly ušít šaty.

            Jednou,  když  oba kluci odešli do školy a maminka s tatínkem do práce, se  Žakelinka protahovala ve svém pelíšku a vtom uviděla u stropu  pavoučka.  Ten přece umí příst! Přede pavučiny. Ten by jí  mohl pomoct. A hned na  něj zavolala.

            Pavouček se  lekl: „Ty bys mě chtěla sníst, kočičko?“

            „Ale kdepak,“ zasmála se Žakelinka. „Chtěla bych  tě požádat, abys mi upředl šaty.“

            „Šaty?“  divil se pavouček. „Ale ty by nebyly hezké. Moje pavučina je  celá šedivá.“

            „Tak  si vypůjč barevné nitě z maminčina šití,“  poradila mu Žakelinka a  ukázala na košík, kde měla maminka  špulky s nitěmi nejrůznějších barev.

            „Dobře, zkusím  to,“ souhlasil pavouček.

            Žakelinka  ho chvíli pozorovala, jak pracuje, ale nakonec usnula. Když se  probudila, nestačila se divit. Na koberci ležely pestrobarevné  šaty.

            „Jé, pavoučku, moc ti děkuju, ty jsou krásné!“

            Žakelinka byla štěstím bez sebe. Hned si ty krásné šaty oblékla.  Stoupla si na zadní a šla k zrcadlu jako maminka.

            „Ty jsou úžasné!“ ocenila pavoučkovo úsilí. „Co  můžu udělat já pro tebe, pavoučku?“

            „Víš co?  Otevři okno a pusť mě ven. Mám tam své příbuzné,“ poprosil.

            Žakelinka sice nebyla ráda, že zůstane sama, ale vyskočila  na okno a přední packou ho otevřela.

            „Děkuji,  Žakelinko, měj se tu hezky,“ rozloučil se s ní pavouček.

            „Já taky děkuji, a pozdravuj příbuzné.“

            Žakelinka  mu zamávala a lehla si zpět do pelíšku.  Za chvíli uslyšela, že jdou  kluci s maminkou domů, protože  zarachotil klíč v zámku. Hned je šla  v nových šatech  přivítat. Zase si stoupla na zadní a ladnými pohyby  kráčela  do předsíně.

            „Jé, naše Žakelinka má šatičky!“ zvolal Kryštof  nadšeně. „Kde jsi je vzala?“

            „A sluší  ti to, ty parádnice jedna!“ přidal se Filip.

            Maminka jen kroutila hlavou. „Ty chceš být modelka?“

            Když přišel večer tatínek domů, taky Žakelinku obdivoval.

            V sobotu šli všichni do divadla a maminka si oblékla  nové šaty.

            „Maminko, ty jsi krásná jako naše kočka Žakelinka!“  volal Kryštof.

            Na  tom se shodli i tatínek s Filipem. A protože mamince  slušely i jiné  šaty, tak už říkali jen „maminko, ty jsi  jako kočka“ a nakonec „maminko,  ty jsi kočka.“

            A potom to svým maminkám po jejich vzoru začali říkat i další kluci  a další tatínkové.

            Jenom Žakelinka o tom nic nevěděla a slastně ve svých  šatech hajala v pelíšku.