Otužilá sedmikráska

Bylo léto a louka byla posetá květinami těch nejpestřejších barev. Byly tu kopretiny, vlčí máky, pomněnky, petrklíče, sasanky, zvonky a mezi nimi také maminka sedmikráska. Vedle ní rostly ještě dvě její dcerky, malé sedmikrásečky.

Jedna malá sedmikráska způsobně rostla. Jmenovala se Krásenka. Ale ta druhá - jmenovala se Krasulka - neustále zlobila. Pořád chtěla něco vědět. Proč prší, proč naopak neprší, proč je bláto, proč fouká vítr, proč ji šimrají včelky. Maminka si zoufala a říkala jí: „Zavři pusu a dávej pozor, ať na tebe někdo nešlápne.“

Jednou ale Krasulka maminku překvapila:

„A mamí, proč nám lidi říkají, že jsme sedmikrásky?“

„Jé, maminko, to by mě taky zajímalo, proč nám lidi tak říkají?“ přidala se i Krásenka, která většinou mlčela.

„To je proto, holky,“ odpověděla maminka, „že jsme sedm měsíců v roce krásně rozkvetlé.“

„Sedm měsíců?“ divily se obě.

„No ano, počítejte se mnou. První měsíc je duben.“

„To jsme se narodily!“ zvolala radostně Krásenka.

„A po louce běhaly ještěrky!“ přidala se Krasulka.

„Správně,“ přisvědčila maminka. A druhý měsíc je květen.“

„Květen si pamatuju,“ řekla neposedná sedmikráska Krasulka. „To už bylo hezky teplo, všechny stromy kvetly a květy vítr foukal na naši louku.“

„A taky nad námi lítala spousta ptáčků,“ doplnila Krásenka.

„Přesně tak, holky, to ptáčkové sháněli potravu pro svá mláďata,“ pokračovala maminka. „A třetí měsíc, kdy kveteme, je červen.“

„Jů, to bylo príma. Tenkrát jsme se skamarádily s červenou jahůdkou,“ vzpomněla si neposedná Krasulka, která s jahůdkou dováděla.

„Pokud vím, pak byly ty dva měsíce, kdy měly děti prázdniny a tys nám říkala, abychom dávaly pozor, aby nás neutrhly,“ vzpomněla si Krásenka.

„Pamatuješ si to správně,“ pochválila ji maminka.

„A po louce běhaly zelené kobylky a hrozně nás šimraly,“ zasmála se Krasulka.

„Ano, ano,“ zasnila se maminka. „To bylo léto. A teď nás čeká podzim. Za chvíli bude foukat studený vítr, ptáčci odletí do teplých krajin. V září bude ještě teplo a stromy se začnou barvit do žluta, hněda a červena. Ale v říjnu přijdou první mrazíky a my odkveteme.“

„To je škoda,“ zesmutněla Krásenka.

„Tak to teda ne!“ vykřikla najednou Krasulka.“Já neodkvetu, pokvetu osm měsíců a budu osmikráska!“

Maminka se musela smát. „Ty jedna treperendo, vždycky když začalo pršet a foukat, tak ses schovávala pod lopuch. Měla ses otužovat.“

Uběhlo září a nastal říjen, často pršelo a ráno bylo zima. Maminka odkvetla, ale její dcerky kvetly dál.

Krasulka se třásla zimou. Brzy se nachladila, bolelo ji v krku, začala kýchat, kašlat a musela si celý stonek omotat teplou šálou. Naopak Krásenka byla otužilá, rostla a nastavovala okvětní lístky posledním slunečním paprskům.

V listopadu přišel první sníh. Nemocná Krasulka odkvetla a Krásenka kvetla dál.

Jednou na louku zaběhl zajíček a pomyslel si: „A copak, květinko? Ty stále kveteš? Jsi krásná. Musím tě zahřát, aby ti nebylo zima.“

A tak ji zajíček chodil zahřívat svým dechem každý den a potom zavolal i srnky, které ji také zahřívaly.

Když jednou zajíček zase přišel navštívit sedmikrásku, nemohl ji najít. Copak odkvetla? A pak uslyšel slabé volání: „Tady jsem!“

Zajíček pohlédl tím směrem a uviděl malou ženušku sedící na hroudě hlíny.

„Naše královna mě za moji statečnost proměnila v květinovou vílu.“

Zajíček se zaradoval: "Tak já zase zítra přijdu." A spokojeně odhopkal do lesa.