O jednom písmenku

V dětském pokoji pod postelí bydlel hodný duch Vítek. Moc se mu tam líbilo, protože na postelí nad ním spal kluk Kryštof a ten byl moc bezva. Večer si vždycky spolu povídali, Kryštof Vítkovi líčil zážitky ze školy a Vítek Kryštofovi na oplátku vyprávěl různé duchařské příběhy.

            Jednou takhle duch Vítek vykukoval zpod postele a sledoval Kryštofa, jak soustředěně píše úkol do školy. Kryštof chodil do první třídy a právě se učil písmenko s. Ale písmenko bylo zapeklité, takové jakési zakroucené, Kryštofovi se to ne a ne podařit. Což o to, malé s ještě šlo, ale velké písmenko S Kryštofovu úsilí stále odolávalo. Ještě chvíli se snažil napsat písmenko podle vzoru v sešitě, ale pak těžce vzdychl: Nejde to.

            Kryštof si lehl na postel a přemýšlel, jak je to možné. Všechna ostatní písmenka se už přece naučil. Vítek ho pozoroval a bylo mu Kryštofa líto. Potom si všiml, že Kryštof začíná dřímat a dostal nápad: přičaruje mu sen o písmenku s!

            Kryštof usnul a ocitl se v krásném snu. Stál uprostřed nádherné rozkvetlé louky se spoustou květinek, na nebi zpívali ptáčkové a kolem něj běhaly srnky, zajíčci, ještěrky a další zvířátka. Něco ale bylo divné.

            „Je nám zima,“ stěžovala si zvířátka, „sluníčko málo hřeje. Nechce se mu svítit.“

            Kryštof pohlédl na oblohu. „Co se ti stalo, sluníčko?“

            „Já jsem se nachladilo,“ odpovědělo sluníčko smutně. 

            „Jak je to možné?“ divil se Kryštof.

            „Byl tu takový studený mrak, který mě zahalil a já jsem se roztřáslo zimou.“

            „Tak my ti dáme teplou peřinu,“ navrhoval Kryštof.

            „To mi nepomůže,“ zakabonilo se sluníčko ještě víc. „Musel by mi někdo nakreslit sluneční paprsky.“

            „Ale to já neumím,“ zamračil se Kryštof. Ale pak ho něco napadlo. „Ledaže bych kolem tebe napsal písmenka s. Vždyť písmenkem s začíná slovo sluníčko.“

            „Jé,“ zaradovalo se sluníčko, „to by bylo úžasné!“

            A Kryštof si vzal od jednoho z ptáčků jeho péro a začal psát po obloze samá písmenka s, malá i velká. Sluníčko bylo nadšené a po chvíli se svými paprsky písmenek s chytilo a začalo zase hřát.

            „Moc ti děkuji, Kryštůfku,“ děkovalo spokojené sluníčko.

            „My ti taky děkujeme,“ řekla srnka za všechna zvířátka.

            „Kryštofe, pojď večeřet!“ uslyšel náhle volat maminku. Probudil se ze svého krásného snu a vzpomněl si, jak maloval po obloze písmenka s. Hned šel ke svému psacímu stolu a zkusil to znovu. A najednou mu to šlo.

            Naučil ses to přece ve snu, který jsem ti vykouzlil, řekl si dobrý duch Vítek. Měl z toho radost a spokojeně si zalezl pod postel.