Opičí záležitost

        Fred Campbell miloval zvířata už jako dítě. Zatímco se tehdy jeho vrstevníci proháněli za fotbalovými míči, prali se po škole na travnaté mýtině a rošťácky popotahovali spolužačky za copy, on byl ponořen do encyklopedií a zahlcen obrázky nejrůznějších tvorů, o nichž se nazpaměť jako říkanku učil připnuté odstavce. Jindy zase chodil nepřítomně po lese a pročesával lupou trávu a jehličí, ve snaze nalézt doposud neznámého brouka, nebo ještě lépe hada, žábu či ještěrku. Když něco našel, rozvážně a s klidem přemístil zvíře do skleněné nádobky, aby doma mohl provést jeho detailní nákresy ze všech úhlů. Po pár hodinách jej vždy pouštěl zpět. Nyní mu táhlo na čtyřicet a jeho krátké blond vlasy na temeni hlavy začínaly pomalu, ale jistě mizet. Pracoval jako obchodní referent ve firmě distribuující kutilské náčiní. Kancelářská práce ho ubíjela, avšak po ní se vždy s radostí vracel domů, kde na něj čekalo desítky terárii a akvárií se spoustou plazů, ryb a obojživelníků a také klece s papoušky, zakrslými králíky nebo morčaty. Ze zahrady ho pak vždy již z dálky svým nadšeným štěkotem vítali dva labradoři. Po městě byl podivínstvím a láskou k exotickému tvorstvu vyhlášen a tak mu různí lidé nosili opuštěná nebo nechtěná zvířata, jichž se vždy s úsměvem na své upřímné tváři ujal. Takové zvíře většinou dříve nebo později věnoval někomu ze svých známých z široké chovatelské komunity.                                                                                                                          Jednoho srpnového dne, kdy horké slunce rozpouštělo asfalt a tvořilo nad ním zrcadlící se závoj, zavolal jeho dlouholetý přítel Stanley, aby mu sdělil smutnou zprávu o úmrtí své tety, paní Luisy Thompsonové. Bylo jí šedesát osm let a zemřela po pádu ze strmých schodů svého, jak jí vždy Stanley tvrdil, zbytečně velkého domu, po němž zůstala v bezvědomí s krvácením do mozků. Moc lidí jí nenavštěvovalo, také proto její tělo nalezli až po čtyřech dnech, kdy sousedé, kteří si všimli neustále zatažených rolet a přeplněné poštovní schránky zavolali policii. Ta již pouze konstatovala smrt. 
        „Vždycky jsem jí říkal, že má jít do domova. Tam by se jí nic takového stát nemohlo. Ten dům byl na ní moc velký, dalo se čekat, že to bude její smrt.“ Řekl Stanley. Jeho hlas byl klidný a nebylo v něm stopy po otřesení či smutku. 
„Moc mě to mrzí.“ Odpověděl Fred, vysypal vrchovatou lžičku cukru do svého čaje a začal jej obezřetně míchat. „Už víte, kdy bude pohřeb?“ 
„To je dobrý, moc jsem se s ní nevídal. Pohřeb bude asi už v sobotu, ale o to nejde. Říkal jsem ti, že má opici, toho makaka?“  
„Jo. Myslím, že si vzpomínám.“ 
„Mohl bych tě poprosit, nepostaral by ses o něj? My ho fakt nemáme teď narychlo kam dát.“ Zeptal se naléhavě Stanley a mlčky vyčkával, přestože odpověď znal předem. 
„Je mi to jasný.“ Odvětil mu Fred a zatetelil se štěstím při představě roztomilého a uvědomělého obličejíků, jenž tak moc připomínal ten náš. O opicích věděl hodně a na několik dní jich už pár hlídal. „To víš, že si jí vezmu, přivezeš mi jí hned teď?“ 
„No, to je právě problém.“ Řekl Stanley. „Já jsem teď na pracovní cestě a doma budu až k večeru. Oznámila mi to před hodinou sestra telefonem, tak já jí řeknu, ať ti jí přiveze. Ví kde bydlíš. Bude tam tak za dvacet minut.“
„Dobře, tak se měj a ještě jednou upřímnou soustrast.“
„To je dobrý Frede, díky moc.“ Rozloučil se Stanley a zavěsil. 
        Jeho sestra Emily u něj byla téměř včas. Fred jí spatřil přijíždět z okna, za nímž netrpělivě přešlapoval. Nenamáhal se ani s vyzutím plyšových bačkor a vyrazil jí naproti. Vyhoupla se ze dveří malého fiatu se smutným a zmateným výrazem jako velryba uvízlá na mělčině. Byla nenamalovaná, rozcuchaná a neustále si olizovala rty.
„Ahoj.“ Pozdravila rozechvělým hlasem a ještě než jí Fred stačil odpovědět, pokračovala. „Byli jsme s ním u veterináře a je v pohodě, jen je vyhladovělý, dehydratovaný a trochu dezorientovaný. Byl tam čtyři dny sám, bez jídla a vody chudáček. Sice před chvilkou něco snědl, ale nakonec stejně utekl schovat se za skříň. Tady máš pro něho jídlo, co tam teta měla.“ Řekla, vecpaje mu do ruky menší, igelitovou tašku. „Jinak je to sameček a jmenuje se Irvin.“ Otevřela kufr a vytáhla z něj přenosku podobnou té pro kočku, jen o trochu větší. Fred přistoupil blíže. Na jejím konci spatřil ve stínu se krčící, vystresované zvíře s vyděšeným pohledem, jenž však stále zářil inteligencí a bystrostí. Byl to středně velký Makak Rhesus. Po chvilce od ní přenosku převzal a se zájmem si opici prohlížel. 
„Díky moc že se o něj postaráš. Promiň, já teď už zase musím zpátky. Tak se zatím měj a dej vědět jak na tom je.“ 
„Jo ty taky.“ Pronesl nepřítomně. Emily poté rychle nasedla zpět do auta, prudce se otočila na nedaleké křižovatce a při průjezdu kolem mu mírně pokynula rukou. Dívala se při tom s podivně sebezpytujícím pohledem. Vzhledem k tomu jaké emoce uvnitř ní vřely tomu Fred nepřikládal žádnou váhu a zamířil spolu s Irvinem dovnitř, kde pro něj měl v jedné z místností již předem připravenou vysokou a prostornou voliéru plnou stupínků a prolézaček. Dříve to býval pokoj pro hosty, z něj tam však zbyla pouze roztoči prolezlá postel, noční stolek a velký psací stůl za který se už roky neposadil. U další stěny leželo na polici několik plastových boxů, v nichž měl své chovné hady a pod nimi na zemi skladoval v prázdných akváriích nepoužité osvětlení, filtrace, zavlažovače a spoustu podobného vybavení. V pravé části se nacházelo staré dřevěné okno s ušmudlanými skly.                                                                                                                                      Ve chvíli kdy položil přenosku na dno voliéry, otevřel přední mřížku a odstoupil se chování Irvina změnilo. Jeho vyděšený výraz zmizel jako prasknutý balonek a vystřídala ho tvář plná sebejistoty. Vyšplhal střelhbitě na nejvyšší příčku, upřel na Freda uhrančivý pohled a zůstal nehnutě sedět, připomínaje vycpaný muzejní exponát. Měl zlatohnědou, lesknoucí se srst, která se v okolí obličeje ztrácela odhalujíc růžovou kůži, tlustý, pokojně spočívající ocas a tělo dlouhé asi necelého půl metru. Z rukou mu vyrůstalo pět dlouhých prstů s ostrými, tmavými nehty na konci.
„Ty jsi ale herec.“ Zasmál se po chvilce nesměle, sypaje mu do misky směs semínek. Poté vytáhl ze zadní kapsy nožík a rozkrájel na měsíčky dvě jablka. Opice si ničeho kolem nevšímala, jen ho stále bez jediného pohybu pozorovala. Fred se jí zadíval do prozíravých, hlubokých očí. Na okamžik se vyděsil a srdce uvnitř hrudi mu několikrát silně poskočilo. Jakoby se v její tváři blesklo něco zvláštně nepřirozeného. Přejel si dlaní po zkostnatělém čele, otřepal se a odešel nechaje Irvina samotného, navyknout si na nové prostředí.
        Byl v obývacím pokoji. Ten opičí výraz ho velmi znepokojil. Připadalo mu, že ho probodl otráveným šípem a jed postupoval jeho žilami stále dál. Byl unaven. Dobrá, sluncem prozářená nálada z něj opadla jako listí na podzim a vystřídala jí pochmurná melancholie. Seděl zíraje na barevné rybičky, jak bezstarostně plují ve vodách akvária pod televizí a přemýšlel nad příčinou Irvinova podivného chování. Jakto, že se jeho stres tak rychle a zničehonic vytratil. Opice jsou velmi choulostivá stvoření a ta ve vedlejším pokoji rozhodně nepůsobila jako po čtyřech dnech strádání spolu s mrtvým tělem své majitelky a následném šoku z nenadálé situace a neznámých lidí kolem. Z pokoje kde byl Irvin se ozval hlasitý štěkot. Uvědomil si, že okno do dvora je otevřené. Slyšel jak psí ťápoty zběsile dopadají na plechový parapet. Rychle vyrazil ke dveřím ale ještě než k nim došel, štěkot ustal. Otevřel. Opice seděla stále na tom stejném místě ve stále stejné poloze a ve chvíli kdy vešel na něj pomalu otočila hlavu. Okno bylo rozvalené dokořán, ale psi nikde. Vyšel tedy na zahradu. Našel je až po několika minutách schoulené v klubíčku a zaklíněné do sebe v rohu dřevěné pergoly. Klepali se, tiše kňučeli a naříkali. Když se jich pokusil dotknout, přivírali oči, kroutějíc odtažitě hlavami ze strany na stranu. Takhle své fenky ještě nikdy neviděl, něco je muselo velmi vyděsit. Nerozuměl také, proč zaútočily na jiné zvíře. Byly od štěňat navyklé na všemožné tvory a nikdy s žádným problém neměly, až doposud. 
        Nakonec se Fredovi podařilo dostat je do kotce, kde okamžitě zalezly do boudy a vydal se dovnitř zavřít okno. Když byl hotov, upřel zrak na Irvina, který stále nehnutě obepínal svými úzkými prsty tu nejvyšší větev. Chtěl ho pohladit, ale neudělal to. Při odchodu se rozhodl, že ještě naposledy zkontroluje hady v boxech. Povytáhl si nohavice, zaklekl a odklopil první, matně průhledné víko. Had uvnitř byl pokroucen a zmačkán jako starý, rezavý drát. Na nic nereagoval, byl mrtvý a předtím se musel svíjet v mohutné křeči a agonii. Fred nechápavě zamžoural očima a poté se zapřemýšlel. Několik nemocí takto krutý skon způsobit mohlo, avšak velmi ojedinělých a vzácných. Navíc si byl jist, že jsou jeho hadi naprosto zdrávi. Otevřel druhý box a slabě vyjekl. Zvíře v něm bylo také mrtvé, zkrouceno snad ještě hrozivějším způsobem než to předchozí. A stejně tak třetí, čtvrté i páté. Všech osm jeho nejkrásnějších hadů bylo rázem po smrti. Toho rána se přitom ještě vyhřívali na kamenech. Nedokázal to pochopit. Několik minut s bledou tváří civěl na mrtvolky zavrtané do jemných pilin. Potom přinesl sáček, přemístil je do něj a zadíval se na opici. Zdálo se mu, že se jemně a spokojeně usmívá. Odešel. Zbytek dne strávil psaním inzerátů a hledáním člověka, který by chtěl samce makaka. Nikoho nenašel. Přes noc pak když ulehl ke spánku se po domě rozléhal podivně rytmický mlaskot, jenž vycházel z pokoje pro hosty. Nezamhouřil oka. 
       

        Druhý den se vrátil z práce naprosto vyčerpaný a zmožený. Jakmile nakrmil a obstaral všechno zvířectvo, bezvládně svalil tělo do křesla v pokoji a sáhl po ovladači od televize, uslyšel zvonit telefon. Vztekle zamručel, odvlekl se do kuchyně a zvedl jej. 
„Ahoj Frede tady Stanley.“ Ozvalo se na druhé straně.
„Jo ahoj.“ Odpověděl utýraným hlasem Fred. 
„Tak co povídej, jak to jde s tou opicí?“ 
„No, abych ti řekl pravdu, docela mě děsí.“
„Jo to chápu, taky bych se na tvém místě vůbec necítil dobře, když však víš co.“ 
„Jak to myslíš? Já už měl hodně zvířat po zesnulých.“
„Ona ti to sestra neřekla?“ Zeptal se opatrně Stanley.
„A co by mi měla říct?“
„Aha, kruci. Proč ti to neřekla.“
„A co?“ Naléhal Fred.
„Ta opice tam byla s tím tělem čtyři dny sama. Sice tam jídlo měla ale jen na pár dní. No prostě tetu našli s ohlodaným obličejem a i zbytek těla nesl stopy po zubech.“
Fredovi se po zádech prohnalo stádo mravenců, mlčel. 
„Frede, jsi tam?“ 
„Jo, to víš že jsem.“
„Omlouvám se, že to zjišťuješ až teď. A už si sháněl někoho, kdo by si jí vzal?“  
„To je v pořádku“ řekl. „Ne nikdo jí nechce. Už musím končit, tak se zatím měj.“
„Dobře ty taky a kdyby něco, kdykoliv mi zavolej.“
        Fred položil telefon zpátky, pomalu zamířil směrem do pokoje pro hosty a vstoupil dovnitř. Opice se od posledně stále nepohnula ani o píď. Dokonce ani na jídlo nesáhla. Jen všude kolem okouněla podivně hypnotizujícíma očima. Jakmile uviděl její ostré tesáky a představil si, jak trhají cáry masa z obličeje paní Thompsonové, rozechvěl se. Co se jí asi nyní, když ochutnala nasládlou chuť lidského masa honí při pohledu na něj hlavou. Vyvolávalo to v něm tajemně hrůzné pocity a nezvyklou bázeň. Mnohem víc se však vyděsil, když spatřil, jak se po Irvinově tváři rozlévá cosi jiného. Přímo před ním se jeho hlava svraštila jako stará slupka od pomerančů. Čelo se mu krabatilo, vrásnělo, uši začaly narůstat do špiček. Dvě malé zorničky se rychlostí blesku roztáhly přes celé bělmo a zrudly, připomínaje rozžhavené uhlíky. Poté mu na obličeji vyvstal široký úsměv, přičemž odkryl uslintané dásně. Trvalo to jen okamžik, přesto jej měl Fred dokonale vrytý do paměti a byl si jistý, že to, co v tu chvíli sedělo v kleci před ním opice ani žádné jiné zvíře být nemohlo. Když se mu povedlo rozpohybovat zkoprnělá stehna a znovu narovnat kolena, utekl ven z místnosti a zamkl za sebou dveře. Ten den si tam už netroufl znovu jít, místo toho jej strávil prací na zahradě v naději, že přijde na jiné myšlenky. To však příliš nepomáhalo a stejně mu při každém zamrkání ze tmy očních víček na moment vyvstala hrozivá, tajemná tvář. Později se umyl, shlédl svůj oblíbený, kriminální pořad a šel spát. Usnul až podezřele rychle. 
        Uprostřed noci ho ze spánku vytrhl něčí hlas. 
„Frede, no tak vstávej přeci.“ 
„Kdo je tam, co děláte v mém domě?“ Vykřikl a napnul se na posteli jako tětiva. 
„To jsem já Frede, Irvin.“ Fredovi připadalo, že na jeho tělo dopadlo obrovské beranidlo, nebyl schopný slova.  „Líbilo se ti, jak jsem se dnes proměnil, řekl jsem si, že ti to musím ukázat.“ 
Já šílím. Pomyslel si. Nebo si ze mě někdo dělá legraci? Ne to není možné, vždyť jediný kdo by mohl tak je Stanley, ten by to ale nikdy neudělal. Nejsem blázen, než sem ta opice přišla, byl jsem duševně naprosto zdravý a vyrovnaný. Přeci není možné přijít o rozum během dvou dnů, nebo snad ano? Před očima se mu objevili zlatavé mžitky. 
„Co chceš?“ Sykl do tmy a napjatě vyčkával. 
„Ale Frede, ty přece víš co chci moc dobře.“ 
Fred prudkým pohybem sáhl po vypínači stojaté lampy vedle postele. Ložnice byla prázdná, ale na chodbě slyšel stále se vzdalující dupot. Odhodil peřinu na zem, vyběhl a zastavil se u pokoje pro hosty. Sáhl po studené klice. Bylo odemčeno. Nešel dovnitř. Jen znovu zamkl, tentokrát na dva západy a záda namáčkl k protější zdi. Po asi deseti nejdelších minutách v životě se od ní opatrně odlepil, vešel do kuchyně a vytočil Stanleyho číslo.
„Co se děje Frede,“ Pravil skrze díry sluchátka podrážděný hlas.  
„Prosím tě přijeď, přijeď hned teď.“ 
„To jako vážně?“ Zeptal se Stanley.
„Ano myslím to vážně, moc tě prosím.“
„No dobře za chvilku tam jsem.“ 
        Když Stanley přišel, Fred seděl v bezpečí pod světelnou clonou vycházející z lustru. 
„Bože můj co se ti to stalo? Vypadáš příšerně, probůh co je ti?“ Zeptal se Stanley překvapeně a promnul si rozespalé oči. 
„Ta opice Stanley.“ Drmolil Fred. „On není opice, věř mi, vím to. Nevím sice co je zač ale opice to není. Dneska odpoledne jsem viděl, jak se ta věc mění a teď jsem ti zavolal, protože na mě promluvil. Dostal se přes zámek a mluvil se mnou, když jsem ležel v posteli.“
Stanley vytřeštil zrak a zatvářil se velmi vážně. „Frede co je ti, ty sis něco dal?“ 
Fred uraženě povytáhl obočí. „Nic jsem si nedal, říkám ti pravdu.“ Opáčil mu. „Dokáže vystrašit psy natolik, že nevylezou ven z boudy. Dokáže zabít hada bez jediného doteku. Ale ví, že já jsem na něj moc silný a jen tak si na mě nepřijde. On je však chytrý, moc chytrý. Snaží se, abych udělal chybu, abych přišel o rozum, chce mě zlomit, uštvat k samotné smrti a potom, až budu naprosto bezmocný tak přijde a  v poklidu...“ Zarazil se a vyčítavě si setřel kapky studeného potu ze špičky nosu. 
„Dobře Frede. Půjdeme se na tu opici podívat co ty na to.“
„Jen pojď a uvidíš to sám.“ 
Vstoupili dovnitř. Když si jejich oči navykly na šero, uzřely v rohu voliéry Irvina, jak zlomeně polehává, kmitaje nervozně očima ze strany na stranu. Na tváři měl smutný, polekaný výraz. Stanley se usmál a zamyšleně pohlédl na svého přítele. 
„To není možné.“ Rozhněval se Fred. „On to hraje, říkám ti, že to hraje. Ty zmetku proradná, změň se, změň se ty parchante, ukaž mu, kým doopravdy jsi.“ Vystartoval proti kleci a silně do ní několikrát kopl. Opice uvnitř začala panicky vřeštět, choulejíc se ještě hlouběji do temného rohu.
„Frede!“ Přerušil ho důrazně Stanley. „Co to děláš? Nevidíš, že je to jen nebohé a vystresované zvíře?“ 
Fred zavřel oči, nadechl se a uklidnil. „Jo asi máš pravdu.“ Řekl. „Nevím co mě to popadlo, asi jsem měl moc kafe, potřebuji se vyspat.“ 
„Chceš jít spát ke mně? Nebo si mám snad tu opici odvézt?“
„Ne to je dobrý, zvládnu to tu. Půjdu tě vyprovodit a zase spát.“
„Opravdu?“
„Ano opravdu.“ 
„Tak dobrá tedy, nabídka platí po celou noc.“ Rozloučil se starostlivě Stanley a poplácal ho po ramenou.
        Fred za ním zabouchl dveře a usedl opět ke světlem prozářenému jídelnímu stolu, do nějž začal prsty vyťukávat nesouvislé melodie. Dlouze přemítal, než seznal, že zbývá jediné východisko. Otevřel zásuvku vedle nádobím přeplněného dřezu, vytáhl dlouhý nůž a vydal se do pokoje pro hosty. Cesta mu připadala nekonečná. Opice uvnitř již opět seděla na svém místě, čekala na něho. Otevřel dvířka její klece a hbitě vsunul ruku spolu s nožem dovnitř. 
        Následující den se domem hemžilo spousty policistů, zdravotníků a členů pohřební služby. Stanley, zmateně pobíhajíc mezi nimi, se jednoho muže zeptal: „Už víte, jak zemřel?“   
„Bez pitvy nic nevíme, ale nejspíš to byl infarkt nebo mrtvice.“ Odpověděl. „Možná ale jen upadl do bezvědomí a zemřel až na vykrvácení z těch kousanců. Ta opice se do něj pustila takřka hned jakmile padl k zemi.“ Poté odešel. Stanley se pomalu a nejistě podíval na Irvina. Zdálo se mu, že se jemně usmál.
"A co bude se všemi těmi zvířaty... A tou opicí?" Zeptal se ho kdosi v modré uniformě.