Strýček Věrek - Houby

   Můj strýček Věroslav bydlel na samotě u lesa. Když se oženil, dostal s nevěstou od pantáty i kousek věna a tak se s mojí novou tetičkou rozhodli, že si postaví malý domeček. Jelikož strýc chtěl být co nejdál od pronikavých očí drben a ještě o něco dál od jedovatých jazyků pomlouvaček, rozhodl se pro vzdálený pozemek u lesa na konci vesnice. Dokonce v prvotním nadšení uvažoval i o padacím mostu. Tuto myšlenku však zavrhnul, hned jak vystřízlivěl.

   Sehnal si plán a posbíral pár svých kamarádů, převážně samozvaných zedníků, co už si to svoje postavili, jednoho pravého „Lorence“ a umíchali první míchačku malty. Po celý rok potom chodili po práci slepovat hnízdečko lásky a vypili u toho moře piva. Rok byl dobrý a práce jim šla od ruky. A když se jim tak nadpozemsky dařilo, rozhodli se v chlapské pýše, že rovnou přistaví druhé patro a to ještě hezčí než to první. Prý aby se jim tam vešly všechny děti. Věrek, kterému to zalichotilo a byl ještě pln optimismu, jim zdatně sekundoval. Protože byl velmi učenlivý, brzy si osvojil zedničinu, jako by se narodil s fankou v ruce a v životě nic jinýho nedělal. Chodil do hospody v montérkách od malty, z kapsy mu čouhal provázek od olovnice a do oka ho každou chvíli píchnul skládací metr v náprsní kapse. Se zednickou vodováhou i spal. O rudém jazyku od častého olizování inkoustové tužky ani mluvit nebudu. Jenže těsně před dokončením se nenápadně připlížil nečekaný problém. Začal docházet materiál a tak se bralo, kde se dalo.

   „Tomu při stavbě zbylo to a tam tomu zase tohle. Tuhle cement, jinde vápno, tašky, nějaká ta cihla, plech nebo tvárnice. Lojza mladýmu třeba zrušil pískoviště a hned bylo co sypat do míchačky,“ říkával z legrace.

   Prostě, lžíce ke lžíci, cihla k cihle a zanedlouho tu stál baráček, jak z prdu kulička. Stál tu na odiv lesní zvěři, která skryta ve stínu mezi stromy valila svá očka na tu krásu a za chladných jiter jim z nozder stoupala bílá pára, jako partyzánům na Vánoce ve čtyřiačtyřicátým a že jich tu prý kolem bylo. Stál tu na odiv i mnoha očím jiskřícím závistí. Kolem domu se totiž vinula polní cesta, což strýc poněkud nedomyslel. Tou občas jezdívali lesníci do lesa stahovat dříví a tak si pomlouvačné a závistivé jazyky stejně ke strýcově rodině svou cestičku našly.

   Když Věrek zase jednou přišel za babičkou, aby ji pozdravil a chtě nechtě si u ní dal knedlíčkovou polívku, protože jinak by mu vyhubovala a ani by ho nepustila dál, pochlubil se, že k nim přijela přízeň z tetiččiny strany. Dokonale mu prý obsadili celej barák a tak se rozhodl, že za ranního kuropění vyrazí na houby a udělá jim hostinu z praváků. Prej rostou jako divý a jestli babička bude chtít, že by jí taky nějaké přinesl. Ona na to, ať zbytečně nechodí a nedělá si škodu, jen kdyby opravdu měl hodně a mělo se to zkazit, tak tři, čtyři kloboučky na košt jí budou stačit. Na řízečky, Věrku, víš? A Věrek věděl, toť se ví. Pak na mě nenápadně mrknul a já už, tak nějak telepaticky, věděl. Nadšeně jsem kýval hlavou, jak „nemocnej vosel“. Maminka po strejdově mrknutí dělala, jako že to nepůjde, že jsem dneska zlobil a že si nevezme na svědomí, aby se po lese vláčel se zlobivým klukem, ale přitom už mi strkala do batůžku pyžamo a kartáček na zuby. Hurá! Budu spát u strejdy.

   Věrek mi prozradil, že musíme na ty obry vyrazit hned brzy z rána, ještě dřív než se probudí slepice. Nadšeně jsem zatleskal, neboť jako městské dítě jsem vůbec netušil, kdy slepice vstávají a byl jsem tudíž dost nemile překvapen, když jsem si po cestě uvědomil, že náš kohout, který na nás celé dny křičí v tak brzkou nekřesťanskou hodinu, je vlastně taky slepice! Naštěstí Věrek nebyl nelida a tak jsme nakonec vyrazili, až když už slepice rozespale pobíhaly po dvorku.

   No, a teď se vám musím k něčemu přiznat... Spal jsem se svou sestřenicí.

   Ačkoliv měl strýček při stavbě domu smělé plány na potomstvo a patro bylo prostorné, měli nakonec s tetičkou jen jedno dítě. Mojí sestřenici Magdalenu. Zvláštní na tom bylo, že jí celý život říkali Leni, Lenko, Leno, Léňo. Normálně absolutní nechápačka.

   Pokud by se dalo říct, že já byl samá ruka samá noha, pak Magda-Léňa byla chrastítko vyhnané k dokonalosti. Prostě takovej „hajzlovej pavouk“, říkal Věrys, až mám strach, že mi jednou uletí na komárovi. Uměla ale krásně vyplazovat jazyk a natahovat dlouhý nos a tady zrychleně mrkat, když byla rozčílená. Měla dlouhé havraní vlasy spletené do copu, protože jen tak mohla čelit nástrahám různých keřů, kterými jsme se při našem skotačení často proplétali. Z počátku jsme si s ní při hrách s ostatními bratranci nevěděli rady, ale při hře na kovboje a indiány se konečně s úspěchem dala použít. Byla to bezva Ribana nebo Nšo-či. Časem jsme také zjistili, že se pere jako kluk a kdejaké laškovné zatahání za cop nemilosrdně trestá. O tom by nejlépe mohl vyprávět bratranec Ferda, který přišel o zub, když před ní zdrhal a v panice se netrefil do branky. Naštěstí to byl ještě zub mléčný. Jeho táta na něj řval, ať neřve, nebo ještě dostane na prdel, protože je pořád, jak z divokejch vajec a lil mu do pusy studenou vodu, aby mu zastavil krvácení. Ferda taktně mlčel, utíral si slzičky, olizoval si rozražený ret a házel jedovaté pohledy po Nšo-či. Když jsme byli kolejnicí svoláváni k večeři, naznačovala nám pěstičkou, že jestli cekneme, tak nám to všem pořádně spočítá.

    A s touhle divoškou, prosím, jsem měl strávit noc na jedné palandě. Nikde už totiž nebylo místo a my si přeci jen byli nejbližší. Ani mi nevadilo, že je starší. O celé dva roky! No, já byl vždycky na starší ženský. A to mi bylo teprve šest!

   Ráno mě Věrek potichu vzbudil, abychom neprobudili příbuzenstvo, natož potom Ferdu. Ribana už večer razantně odmítala zúčastnit se houbového šílení a tak se jen ještě víc zavrtala do pelechu, aniž by otevřela oko. Vytratili jsme se rychle a tiše jako lví pšouk. Cestou do lesa jsme pojídali rohlík s máslem a těšili se na ty praváky a křemenáče, co jich je plnej les, protože fakt rostou. Jenže asi někde jinde.

   Hledání hub nechci zbytečně komentovat. Prostě po několika hodinách brouzdání mokrou travou, jsme se pomalu šourali k domovu. Sice trochu z jiné strany, zato jak spráskaní psi. Když v tom jsem je uviděl. Rozeběhl jsem se, a ačkoliv mi les házel klacky pod nohy, seč mohl, mě nezastavil. Byly v takovým velkým dolíku. Byly pohromadě a bylo jich moc. Snad tisíc. Tolik hub jsem ještě nikdy neviděl. Křičel jsem na strýčka, že máááám, ať jde honem ke mně. Honééém!! Jako by ty houby snad měly někam zdrhnout, nebo zalézt zpátky do země. Poskakoval jsem a tleskal radostí. Já vůbec v dětství často tleskal. Jako malej trotlík. Když přišel, vyvalil oči. Byl jsem hrdej na svůj objev. Takovou dobu se kodrcáme mechem a borůvčím a on nakonec, kousek od domova, takovej poklad. Užuž jsem chtěl mezi ně vlítnout a začít je zběsile rvát z podhoubí, ale strýc mě zadržel za ramínko a pomalu si nasbíral do hrsti borůvky.

   „To jsou krásný hřiby, není-liž pravda, drahý synovče? Schválně, spočítáme si je. Ty nám neutečou.“

   A tak jsme je počítali. Teda spíš strejda počítal, i když já do stovky taky už uměl. „Sedumdesátdva, kamaráde, kolik ty?“ Řekl jsem pochopitelně taky, že sedmdesátdva, se ví.

   „Tak jednoho přines, milej zlatej.“

   Obdivně s ním otáčel ve slunečních paprscích a rozplýval se, jak jsou krásný. Ty dokonalé tvary. Ten pevný klobouk, ta buclatá nožka. Dokonalost sama. A já byl hrd, až jsem si prd….nééé kecám. Nožem ukrojil maličký kousek, a že ať ochutnám. Huba se mi téměř okamžitě zkroutila z té odpornosti. Vyplivl jsem to svinstvo do mechu. Hned mi do dlaně nasypal své borůvky, abych přerazil tu chuť.

   „Takovej krásnej a takovej hnus, viď? To je hořčák kamaráde. Dobře si ho prohlídni a zapamatuj si tu potvoru. Stačí totiž jeden malej kousek a můžeš celou smaženici vyhodit do hajzlu.“

   Našli jsme možná poklad, ale byl k ničemu. Usedli jsme na velký pařez. Posmutněl jsem.

   „Víš co? Budeme se chvíli na tu krásu koukat a dívej se pozorně, tohle už možná v životě neuvidíš,“ a vytáhl si retko z tabatěrky.

   Měl pravdu. Tolik „hříbků“ pohromadě už jsem nikdy nespatřil. A tak jsme seděli, ulevovali ucaprtaným nohám a obdivovali se malému zázraku přírody. Seděli jsme tam tiše a hloubavě. Já měl podepřenou hlavu a snad už po desáté počítal ty nažloutlé kloboučky. Sedmdesát dva. Opravdu sedmdesát dva. Strýc se usmíval a proužek z jeho Astry pomalu mizel do ztracena. Kolem nás poletovaly desítky druhů much a ovádů. Jehličím šmejdili věčně prací neukojení mravenci. Slunce prosvítalo mezi stromy a vytvářelo kolem nás sluneční ostrůvky, ve kterých se třpytily kapky vody na rozlehlých pavučinách. Sojka křičela na stromě, něco o vetřelcích, ale nikdo na ni nedal. Všechna zvěř cítila, že tihle dva chasníci jen odpočívají po dlouhém pochodu a nechávají se unášet krásou, kterou umí vykouzlit jen příroda.

   Náhle se Věrek plácl do kolen a vstal.

   „No nic hele, vyrazíme domů,“ podíval se do košíku na jednu babku a sedm krčících se podhříbků, „vrazíme do toho čtyrycet vajec a bude smaženice jako bejk!“