Nina

Za dveřmi slyšíme šum. Za dveřmi se nachází hnědá pohovka. Na pohovce polehává tlusté tělo brýlaté paní Niny. Na televizním stolku platíčko neurolu a diazepamu, miska čerstvých pomerančů. Samota bolí a ty jsi opuštěná, i když máš dva dospělé, schopné syny, jeden z nich obývá vedlejší pokoj.
 

Na prochcané chodbě mňoukají nenažrané kočky, ve světlíku vrkají holubi, přeplněná zašlá kuchyň s neumytým nádobím, matrace jsou zaprášené, nikdo dlouho neluxoval.

Paní Nina bývala schopná žena: práce v organizaci IOM, pravidelná chůze z práce domů, úklid domácnosti, vaření. Pak se něco pokazilo. To něco se nazývá bývalý manžel: když jste bydleli na Václaváku, udělal si dítě se sousedkou. Rozvedli jste se a od té doby si přibrala. Dnes nosíš krásných sto dvacet kilo.

Válíš se na hnědé pohovce, sleduješ teleshopping a Horsta Fuchse představující nový, fenomenální odšťavňovač. Zvažuješ, jaké by to bylo prostě a jednoduše sníst platíčko diazepamu a neurolu, zemřít v dnešním slunečném dni. Našel by tě syn, který se učí ve vedlejším pokoji na státnice, křičel by, plakal by, snažil se tě z posledních sil oživit, rozpumpovat srdce. Pohřebáci by odnesli tvé sto dvaceti kilové tělo v plastovém, černém vaku ve výtahu.

Horst Fuchs právě odšťavňuje avokádo. Bereš do ruky platíčko prášků.

Ne, dnes ještě ne. Dnes je den příliš pomalý na smrt. Smrt smrti. Vstáváš od televize a jdeš si odšťavnit pomeranče, netečně se povalující na televizním stolku.