Když bolí noha

Byla noc a všichni už spali. I v kuchyni bylo ticho a stůl, židle i další nábytek unaveně podřimovaly.

Najednou se ale do ticha ozvalo táhlé „Áááúúú!“

„Co se stalo?“ zeptal se stůl rozespale. „Kdo to naříká?“

„To jsem byla já,“ řekla jedna z židlí. „Hrozně mě bolí jedna noha, auvajs.“

„Tak na ní nestůj, máš ještě tři,“ radil jí stůl.

„To přece nejde, je dřevěná. Dřevěnou nohu nemůžu ohnout jako člověk.“

„To máš pravdu, já vlastně taky žádnou nohu neohnu.“

„Au au, do rána to nevydržím,“ zoufala si dál židle.

„Tak já ti to aspoň pofoukám,“ nabídla se dětská stolička a dohopkala k židli s bolavou nohou.

„To jsi moc hodná,“ řekla židle s úlevou. „Ta pravá noha vzadu.“

Stolička začala foukat: „Je to lepší?“

„Uf, o hodně,“ zafuněla židle.

A tak stolička foukala a foukala.

„Moc děkuju,“ řekla židle po chvíli. „To stačí, snad usnu.“

A židle nakonec únavou usnula.

Ráno se Novákovi probudili a paní Nováková začala dělat v kuchyni snídani.

Děti si sedaly na židle.

„Počkej, tady tahle židle nějak vrže,“ všiml si pan Novák a hned ji začal zkoumat.

„No jo, je v ní červotoč! Jak se tam dostal? Musíme zavolat truhláře, aby ji opravil.“

Přivolaný truhlář červotoče vyhnal připraveným postřikem, dírky po něm ohobloval a celou nohu znovu nalakoval.

Děti potom odešly do školy a rodiče do práce.

Nábytek v kuchyni po jejich odchodu opět osaměl.

„Tak co, už je ti dobře, židličko?“ zajímal se stůl.

„Cítím se teď perfektně, jako znovuvyrobená!“ jásala židle.

„To jsme rádi,“ řekla vesele dětská stolička. Za chvíli ale tvrdě usnula. Vždyť toho v noci pro samé foukání moc nenaspala!