Demolice

Demolice       

         Většina věcí má svoji životnost. Nebo, řekl bych použitelnost. Odborníci ji dělí, nevím proč, na morální a fyzickou. Jako by to nebylo jedno. Když prošoupu boty, tak je vyhodím a je úplně jedno, jestli zestárly morálně nebo fyzicky. Jistě je rozdíl mezi mlejnkem na maso a lávkou přes potok. Jen obtížně si představuji morální životnost mlejnku na maso, ale velmi snadno si představím tu fyzickou. Možná ta morální spočívá v tom, že když melu kližku, do násypky rvu kousky masa a namáhavě točím klikou, jedná se moralitu zastaralou, překonanou. Totéž mleté maso mohu vyrobit na elektrickém mixéru, kde stačí jen zastrčit šňůru do zásuvky a zmačknout knoflík. Obě zařízení jistě jednou zestárnou fyzicky. Jde o to, jak které. Mlejnek na maso po prababičce nám funguje furt, ale mixér máme již doma třetí.

         Na rozdíl od mlejnku je to s lávkou přes potok trochu jiné. Lávka neslouží jen mně, ale spoustě lidí. Přes lávku se může nejen chodit, nebo jezdit na kole. Jsou i lávky, přes které se jezdí auty, motocykly, traktory, autobusy a dalšími dopravními prostředky. Těmto lávkám se většinou říká můstky, nebo mosty. Není to příliš podstatné. Podstatné je to, že časem tyto můstky také zestárnou a ztratí svůj význam. Umožnit lidem dostat se bezpečně přes nějakou překážku.

         Když přestane fungovat mixér, koupíme nový. Vyřešeno. Když můstek ztratí nosnost, začne praskat a rozpadat se, máme dvě možnosti. Buď ho opravíme, nebo ho zbouráme a postavíme na jeho místě nový. Někdy je toto dilema předmětem politických spekulací a řevnivosti. Nějaký zastupitel je pro zbourání, někdo pro opravu. Obzvláště, když na zábradlí stojí socha nějakého svatého. Co s tím? Svatej je tam již tak dlouho, že současníci ani nepamatují od kdy. Je to památka.

         Zatímco se zdlouhavě rozhoduje o tom, které řešení by bylo nejlepší a hlavně nejlacinější, protože obec není zrovna z těch bohatších, můstek postupně dál ztrácí své vlastnosti, praská, drolí se a objevují se škvíry. Cesta přes můstek se dá uzavřít, aby se nestalo nějaké neštěstí. Je to bezpečné, ale nepříjemné, protože se musí na druhou stranu chodit nebo jezdit oklikou a stojí to čas a nervy. Vypisují se referenda a hlasování. Výsledek je stejně nepoužitelný. Stále zůstává problém, Bourat, nebo stavět jiný.

         Někdy zasáhne vyšší moc, prozřetelnost, osud, nebo náhoda, nebo všechno dohromady. Takhle k tomu došlo v jedné malé vesničce, krátce po skončení války.  Uprostřed návsi u kapličky malý můstek, pod nímž vedl potok do husího rybníka, jak se mu říkalo. Můstek byl bez zábradlí, krásně klenutý, z bočních stran porostlý keříky bezu a sloužil mnohá léta. I zde samozřejmě došlo k tomu, že fyzická životnost, nebo podle mě použitelnost, dosáhla svého konce a můstek dožil. Klenutí se zřetelně drobilo, spáry se zvětšovaly a někteří se již této cestě vyhýbali.

         Odpovědní konšelé se začali radit. Navrhovali, hlasovali, zapisovali, ale dohodnout se nemohli. Část z nich byla pro okamžité zbourání a postavení nového, betonového, širšího, se zábradlím a chodníkem pro pěší, tedy moderním, užitečnějším a bezpečnějším. Zprvu se zdálo, že je to výborný nápad. To lidi určitě potěší. Když došlo na otázku, kolik stavba nového můstku bude stát, došlo k rozdělení názorů. Rázem bylo po jednoznačném rozhodnutí. Polovina byla pro opravu a podepření, což by bylo mnohem levnější, Také by se zachoval původní vzhled návsi s kapličkou, který byl po léta na pohlednicích pro turisty. Osud zapracoval jinak.

         Místní chlapci našli na konci obce mezi keři u cesty do polí německý pásový motocykl NSU HK-101 Kettenkrad. Byl částečně rozebraný, ale stal se okamžitě předmětem jejich hry na vojáky. Motor se nastartovat nepodařilo, ale tančík se stal okamžitě zdrojem věcí, z hlediska kluků velmi potřebných. Prohledali všechny brašny, bedýnky, kufříky a rozebrali si nálezy mezi sebou. Nejzajímavější nález byl v dřevěné bedýnce. Byly to ruční granáty. Nic kluky nevarovalo, ani nevěděli nejdříve, co s nimi udělají, ale každý si vzal dva, tři a šlo se domů. Cestou si tento úlovek rozmysleli a vzít si je domů, se jim zdálo přece jen být nebezpečné. Schovali si je tedy pod můstek k rybníku. Jeden z nich ale neodolal, a přinesl si jeden granát domů.

         Naštěstí si ho všiml otec, který okamžitě zakročil a granát mu sebral. Když se synáček přiznal, že ostatní si vzali také, ale schovali si je pod můstek na návsi, málem dostal infarkt. Okamžitě běžel na četnickou stanici a se strážmistrem za pomoci místních sedláků silnici přepažili a místo označili cedulí. K večeru přijeli z okresního města vojáci a po krátkém průzkumu nechali vystěhovat z okolí všechny lidi. Čekalo se asi hodinu, co bude. Nečekaně se ozval výbuch a do okolí z návsi létaly kameny a hlína.

         Pyrotechnici nechtěli riskovat další přenášení munice a odpálili hromádku granátů pod můstkem. Výsledek byl úžasný. Po můstku ani památky. V silnici se vytvořila velká díra a bylo zbouráno. Lidé mohli opět po návsi chodit a dívali se na vzniklý prostor pro stavbu nového, betonového můstku se zábradlím a chodníky pro pěší. Pár kluků přemohlo hlasování a referendum. Potrestání je neminulo. Vděčnosti se nedočkali.