Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šílenej zážitek

15. 02. 2000
1
0
1588
Autor
Laďa

Když jsem tohle kdysi psala, asi jsem musela bejt na otce hodně naštvaná. Já vim, že to je dlouhý, ale....

Nicméně Natálie se cítila úplně v pořádku. Měla v hlavě jedině ten pocit, jak hajzl zdrhal. Mizel, ani se neotočil, a možná už to nikdy nezkusí. Báječnej pocit. Až pozdějc jí docházely takový maličkosti, jako zlomená ruka a sekáček na maso v noze. Pohoda. Netušila, že co se neventiluje navenek, zůstává uvnitř a dost to bolí. Teď vnímala jen nevyjádřitelné štěstí. Ten triumf. Konečně si je stoprocentně jistá, že se jí něco fakt povedlo. Mohl bejt klidně její otec. No v tom to je. Mobilizovala se veškerá Natáliina síla a byla by schopna svého otce ubít k smrti, kdyby se dřív nevzpamatoval a nepoužil své ostré zbraně. Ale i tak utekl, třebaže získal očividnou převahu. Vyděsil se rozhodně víc než Natálie. On měl být ten, kdo rozhoduje o situaci. Nevyšlo. To se mu ještě nestalo. Možná z toho bude i nemocnej. Chudák. Tak chladnou obranu, bez emocí naznačujících strach, úlek či děs. Stačilo pár vteřin a Natálie si byla přesně jista, co se bude dít. Tolikrát měla chuť sevřít pěst, jednou ranou poslat otce k zemi, aby už konečně zavřel hubu a necpal jí do hlavy svým přechytralým tónem omezence blbý nesmysly, a dalšími údery, kopanci, chvaty a hmaty ho zničit. Navždy. Rozkopat jeho tvrdou, velkou, cholerickou hlavu. Rozdupat lebeční kost. Mozek se rozlítne po zdech a překazí nádhernej výhled z nádhernýho domu, kterej taťka postavil. Nedívala by se na jeho mrtvý oči, na to nemá. Vzala by je do ruky a s odporem rozmáčkla. Dupe a skáče po něm. Žebra praskaj. Jistě už poškodila všechny důležité orgány. Je šťastna. Zpocená v zaneřáděným pokoji, ale maximálně šťastná. Pořád sama, možná ještě víc, až se to někdo dozví, ale konečně šťastná a svobodná, těch posledních okovů se zbavila. Duše je volná byť tělo bude jistě trpět. Nikdo to nemůže pochopit. Ten její nepřítomný úsměv, když jí s pouty na rukou vyděšení policisté odvádí celou od krve a kdoví čeho ještě do auta. Ty chudáci policajti, jejichž největší hrdinství bylo, když v noci nasazovali botičky nic netušícím občanům. Báli se. Netušili, že by v životě neublížila ani mouše. Musela se vážně smát. Už volali psychologa. Ženy po přepadení většinou bývají v šoku. Zdála se jim v šoku. Z tý rány štěstí asi. Viděla na rukou krev. Snad svoji, doufala, že snad domů nedoběhne. Ale co se mu vlastně mohlo stát. Přinejhorším utrpěl otřes mozku. Slabá to náhražka pro úplné uspokojení. Přesto nezúčastněný člověk poznal, jak Natálie září štěstím. Jedinej bezstarostnej člověk v okruhu deseti metrů. Zabalená do deky. Už i ten sekáček jí opatrně vytrhli z nohy. Svaly trpícího stehna nechtěly povolit. Natálie si toho ani nevšimla. Všichni jsou tak ohleduplní. Už ležela na nosítkách. Nohu měla něčím omotanou. Možná dávno ztratila vědomí, ale i tak si připadala maximálně živá a mile se usmívala na třicetiletého lékaře, kterému děsem naskočily vrásky na zpoceném čele. Že by se s něčím takovým ještě nesetkal? To jí nemohli poslat zkušeného odborníka? Asi ne. Natálii začala konečně zajímat vlastní noha. Nebo to byl ten doktor? Zvedla hlavu, ale šlo to tak těžce. Ač dosud tak klidná, ucítila právě přibližující se a sílící bolest. Panenky se jí rozšířily, když uviděla tu spoušť. Obvazy, lehátko i plášť nasákly krví a snad krev měla zaplavit i celou sanitku. Měla pocit, že její vlastní dosud živá a potřebná krev dělá drobné stopy za šíleně uspěchaným vozem. Možná to nebyl je pocit. Ještě že nevidí pod obvaz. Skvělý, možná čekají, že vykrvácí. Tak si snad zase lehne. Ještě před chvílí si myslela, že zřízený a polomrtvý je ten idiot se sekáčkem. Vlastně asi ano, protože ten idiot se sekáčkem je ona. Jen drobná výměna totožnosti. Myslela, že on se topí v krvi. Aspoň uvnitř. Že on se svíjí v křeči někde pod stromem. Tak ne. Ona právě dostává křeče. Pořád se snaží usmívat, ale jde to těžce, když člověk o sobě víc neví než ví. Je jí špatně a chtělo by se zvracet. No proč váhat. Ještě má tolik síly, aby se naklonila a neutopila se ve vlastních zvratcích. Doktor utíral svoje i její zpocený čelo. Snad i on už měl křeče. Ani se nelekl, už byl vyřízenej dost. Asi se nikdo před smrtí nechová tak pošetile jako ona. Jen si otřepal poblitej rukáv a dál sledoval puls a dech. Možná se občas pokusil i mluvit. Těžko říct. Ale spíš asi ne. Ze strachu, že by otevřená ústa nalákala i jeho žaludek, aby k nám promluvil. Natálie ale vlastně neslyšela ani motor auta, ani sirénu ani nic jinýho. Jen jí hučelo v uších. Možná chtěla něco říci sama. Možná se jí to i povedlo, ale těžko to někdo mohl vůbec zaregistrovat, natož pak brát vážně. Zřejmě to byly věty typu Zalejte mi kytky a čekejte na dopis. Ještě před chvílí jí bylo tak dobře a teď má horečku, zvracela by a chybí jí tak pět litrů krve, která už pokrývá půl čtvrtě v tomto městě. Snad to bylo všechno jinak. Všechno teď potemnělo. Počká do rána. Konečně zavřela oči. S tím musela zatnout i pěsti, sanitka brala každej hrbol a kanál, nedbaje na plné Natáliino vědomí. Čert aby to vzal. Už ani nevěděla, v který noze má díru, bolelo všechno. Jako by jí měly slézt nehty, vypadnout oči, popraskat kůže a další nepříjemnosti. Nechtěla usnout, protože tohle přece není každodenní zážitek. Všechno si musí pamatovat. Zase otevřela oči. Už by snad mohli bejt v nemocnici. Jedou už nejmíň hodinu. Hej, pane doktore, už tam budeme? Co? Chudák se vážně lekl. Od toho ubožáka, na němž pro samou oslnivou červeň nebylo poznat,kde je hlava a kde nožky, rozhodně nečekal tak záludnou otázku. No tak, hmm. Vyzývavě zvedla obočí, aby aspoň tak, když už to nešlo jinak, povzbudila doktora ke stručné odpovědi. Škublo to a sanita zpomalila. Už nepotřebovala odpověď. Čekala, že se konečně bude něco dít. Strachy počůraný doktůrek v ní nevzbuzoval žádnou důvěru, třebaže byl aspoň o deset let starší a sympatický s určitými zkušenostmi. Trochu to podcenila. Otevřely se dveře vozu a tak pět dalších lidí na půl vteřiny strnulo hrůzou. Leč profesionalita je probrala a Natálie se bleskově ocitla uvnitř. Najednou jí zase všechno připadalo neuvěřitelně rychlý. Její zamlžený pohled nestačil všechno registrovat. Potřebovala na záchod. Další a další obyvatele nemocnice překvapoval a děsil její úsměv a litry krve. Můžu jít prosímvásnazáchod. Žena v bílém mlčela a očima se ptala mě a zároveň vysílala zprávu ke svýmu zmatenýmu mozku, jestli náhodou nevíme jeden z nás, co to má znamenat. Tak nic. Prolítli jsme chodbami a skončila jsem na sále se zelenýma dlaždičkama. Že by vojenská nemocnice. To snad ne. Prosímvás, v jakej nemocnicijsem. Další nechápavý obličeje. Ve fakultní. Ó, děkuji. Rvali ze mě oblečení a nikoho už nezajímalo, že se mi chce na záchod. Oni to ví líp. Tak jsem se taky přestala starat. Ztratila jsem veškerou fyzickou sílu. Sestra odnášela nasáklý hadry a tvářila se statečně. Jak jí bylo, ví jen ona sama. Už se nevrátila. Jistě byla ráda. Přikryli mě bílou plachtou, jako to dělají s mrtvolama. Jednou jsem to viděla ve skutečnosti. To bylo tak vzdálený. Nechali mi ale koukat hlavu a nohy. Už do mě napíchali nějaký nesmysly, asi krev a tak. Někam jsem pozbyla periferní vidění a tím i celkový přehled. Pak do mě vrazili ještě pár uspávadel. Třebaže jsem přesvědčena, že víc už mě nic bolet nemůže. To oni ale nemůžou vědět. Takže já asi přijdu o ten nejsilnější zážitek. Škoda. Teď už se s nima nedohodnu. Asi jsem o sobě pár hodin nevěděla. Byl tu den a já se zase hned začala usmívat. To ještě šlo. Otevřít ústa, to už byl větší problém. Tak jsem nejdřív rozlepila oči. Byla jsem něčím zblbnutá. Všechno zase je v pořádku. Hned jsem se musela podívat na svou ochromlou nožku. Nějak se mi z toho všeho motala hlava. Na noze jsem už neviděla žádnou krev. Že by dobré znamení. Nikdy se nedozvim, jak mě celou umyli a spravili. No, mohla bych se zeptat, ne? Tak dobře. Ale ten zážitek mi bude chybět. Venku prší. To ani nebudu moct jít ven. Hele, co to je? Já mám vážně ruku v sádře. Jakpak asi vypadam. Musim jim říct ať mi mě ukážou. Začala jsem být trochu mobilní. Jedna ruka, jedna noha. Dostala jsem se do polosedu a konečně se pořádně rozhlédla. Žádný kytky. Taky od koho. Ale ve filmech se vždycky najde někdo s kyticí. No taky je dost možný, že o tom ještě nikdo neví. Albert by se to mohl dozvědět tak maximálně ze zpráv a já se obávám, že v tom fofru víkendovýho sjíždění mu na zprávy nezbývá čas. Nenosim u sebe ani telefony, ani občanku ani nic. To je dobrý. Oni taky neví, kdo jsem. Jestlipak už žádali obětavé spoluobčany, aby se přihlásil ten, kdo mě snad zná. Netrpělivý. A co kdybych se snad náhodou neprobudila. No byl to docela pěknej pokoj. Byla jsem tu sama. A cítila jsem se tak volná. Pročpak? Já vim. Ten rozmlácenej mozek. To se musí člověk pousmát. Kéž by to byla pravda. Tady teď je všechno tak bílý, čistý a jasný, že bych tomu sama byla nevěřila, i kdyby se to stalo. Stalo. Avšak naštěstí jen ve mně. Jaké uspokojení to vnese do mého života, to se nedá odhadnout. Možná žádné. Teď je mi teplo a příjemně. Co mě může ohrozit? Nic. Otevřely se dveře a přišel otravovat pan doktor. Já nic nepotřebuju, je mi fajn. Kdy mě pustíte domů? Víte Natálie . . . Šok . . . asi si tu ještě poležíte, ale neni to tak zlý. Jak víte, jak se jmenuju? Hned, jak vás přivezli, přišel sem váš otec a řekl nám všechno, co potřebujeme. Nevim, jak to věděl. Asi náhoda. Možná už to běželo ve zprávách. Muj otec. To jsem se teda musela zasmát. Začínalo to bejt jasný. Vešla sestra s neuvěřitelně krásnou kyticí. Takový květiny jsem v životě nikde neviděla. Nebyly umělý. Působily prostě, vznešeně, důvěrně, autoritativně, a přesto všechno takovým nepřekonatelným odstupem. Našli jsme i obálku. Tušila jsem, co si asi přečtu. Sestra tupě stála nade mnou a i s doktorem očividně zvědavě sledovali moje jisté ruce, jak si s obálčičkou pohrávají a lehce, vesele jí rozbalují. Ještě než jsem vytáhla papírek, zvedla jsem oči k těm dvěma lidským slídilům. chtěli by se snad účastnit mého štěstí. Mého nekonečného soužení, kterého mě už nikdo nikdy nemůže zbavit. Každý je svým způsobem sebedestruktivně ovlivněn. I já. Proto říkám štěstí. Znova a znova se osvobozuji, každým svým činem. Jediný můj cíl je volnost. cítím se šťastna neustále, třebaže občas trápení či vztek je silnější. Je to můj život. Neustálý boj. Nemůžu se toho vzdát. Nikdy. Už rok jsem svého otce neviděla, přesto bojuji proti němu, abych mohla žít. Jen pro tu prostou věc – abych mohla žít. Nevzdám se, nezvítězím, neprohraji. Opatrně dvěma prsty jsem provokativně vytáhla dopis se zraky neustále upřenými na ty dva. Mávla jsem listem, až se rozložil. Prudký pohyb je konečně vytrhl. Sestra se nerozhodně podívala na doktora. Ten si přece musí se vším vědět rady. Tak jistě zařídí i aby se oba dozvěděli obsah těch krátkých několika řádek. Lékař slídil se na mě přátelsky s ošetřovatelskou péčí usmál, jakoby teď všechny moje záležitosti spadaly pod jeho odbornou péči. Tak copak vám tatínek píše? Vy nemáte maminku? I sestra se této vlezlé otázky lekla a tázavě sledovala temeno lékařovo, jakoby jí snad mohlo dát odpověď na lékařovu nevychovanost. Málokdy se setkávají s tak zajímavými případy a tak zvědavost vítězila. S úsměvem odpovídám nezaskočena vtíravým chlapíkem, který by ostatně také mohl být mým otcem. Najednou jsem pro něj byla pětileté dítě a myslel si, že mě snad nějak psychologicky donutí se tak chovat. Nutil mě pouze být ještě podlejší. Ne už nemám maminku . . . Sklopil zrak, jakoby mu mojí provokací došla jeho opovážlivost . . . nemám už ani tatínka. Zvedl zrak dost prudce i se sestrou, které nedělalo velké problémy doktora věrně kopírovat. byli zřejmě trošku zmatení. Rychle uvažovali. Kdo to byl? Nějakej vtip: Proč se v týhle situaci směje? Dělá si z nás srandu? Jak se zeptat šikovně dál? Pohrávala jsem si s papírem. Za chvíli bude vypadat jako desetkrát čtený. Jak to bylo všechno příjemné. Kdyby tatíček věděl. Žije v mým světě, ale těžko teď může vnímat něco jiného než mě. Kdoví, jestli bych se mohla cítit šťastna, kdyby konečně zemřel. Ať je, kde je, nikdy se neztratí úplně. Chvíli je pryč, ale stejně sedí za nejbližšími dveřmi, které se brzo otevřou. Lékař se začínal cítit skutečně trapně. Víte tohle je můj nevlastní otec. V tu chvíli jste mohli vidět málem zhmotnělou úlevu. Oni se bojí. Sami neví čeho, ale jakoby je někdo naočkoval. Za vším měli čekat něco nečekaného. Nepříjemné. Pro ně. Udržovalo to pravděpodobně v nemocnici celou noc nepřekonatelné napětí. Bavila jsem se. Bojí se každé odpovědi, každého mého pohybu. Asi už si všechno pověděli. A kdoví, co se teď děje s chudákem doktorem, který měl v noci pohotovost. Jen já a můj hráč se bavíme. On mě však ještě nezná. Nemůže být mým otcem a jestli to ještě jednou zkusí, boj prohraje. Není to zdaleka tak jednoduché. Zdálo by se, že i můj otec se musí bavit. těžko. Bojí se o mne, jak se rodiče bojí o své děti. Bojí se též, že ztratí hráče. Není tak daleko, aby nepochopil, že v něm nikdy neumřu. Že se nikdy nevzdám. Možná jsem na tom líp. Proč jsem ale vždy tak bezmocná. Každý vždy má osobní triumf. Nikdo neprohrává. Je to skutečně vysoká hra, hra o život? O život, který nikdy nikdo neztratí? Proč tedy hrajeme a bojujeme ze všech sil? Můj otec se teď nebaví. Má fikce má o mne strach kvůli zhmotnělému náhradníkovi, který snad byl pověřen právě otcem převzít na zkoušku malý úkol a zaútočit. Možná si ten chlapík myslí, že vyhrál. Netuší, že je jen manipulovanou figurkou. Nemůže vyhrát, je to jeho konec. Nikdy na mě nezapomene, ale nemá další tah, nemůže dál, nemůže utéci. Šibalsky jsem zakoulela očima a zvedla obočí. Ještě včera jsem byla člověk, dnes chci bejt zlá a kousnout. Zlá na ty, co se mi nelíbí. Zlá na ty chudáčky obyčejný lidi. Byli by rádi, kdyby do tohoto pokoje nikdy nevstoupili. Možná přemejšleli, že znovu zavolají toho ubohýho psychologa. Myslím že ani on by to nemohl pochopit. Hledal by v tom něco zvláštního, něco složitýho. Odříkávala jsem nahlas: „Ahoj moje Natálko. Doufám, že už Tě nic nebolí. Brzy se uvidíme. Pa taťka.“ Tohle by táta nikdy nenapsal. Doktor se zvedl. Já se na vás ještě přijdu podívat. Sestra se zrovna tak nepřirozeně usmívala a oba rychle zmizeli za dveřmi. Možná ho tam potkali.
Laďa
06. 04. 2001
Dát tip
blázínku to víš, tohle jsou starý věci. Dnes už jsem trochu srovnaná, tak ty novější jsou jasnější. :-) Střídání první a třetí osoby je záměr (jakési stotožnění??). Nikdo nemůže rozumět všemu. :-) A naštvaná jsem ještě někdy i teď.

blázen
04. 04. 2001
Dát tip
No, v tom už se zae aspoň trochu vyznám. Zas po nějaké době si čtu další Tvoje věci a v tomhle Tě zas poznávám. Hlavně je to dobře napsané (klasicky). Akorát taky nerozumím úlpně všemu, ale to už je můj problém ... to střídání první a třetí osoby je záměr? Jo, a naštvaná jsi musela být asi opravdu hodně (soudě hlavně podle druhého odstavce :-) )

Anonym
13. 02. 2001
Dát tip
No to je teda nářez!Až mi došly slova... tip.

Prokletí
17. 11. 2000
Dát tip
*Ší-za: a zůstalo to skvělý až doteď ... opravdu se mi líbí počáteční metamorfózy viníka/vinice a obětí ... mírně kafkokské ... trochu naturalismu na lyrickém podnosu neuškodí ... m.

Prokletí
11. 05. 2000
Dát tip
síla! za tohle máš u mě tip m.

Merle
16. 02. 2000
Dát tip
Uch... zajímavý. Zajímal by mě ten skutečnej zážitek, teda pokud nějakej byl...

sidi
16. 02. 2000
Dát tip
„To je krve, to je krve.“ Vzdychl rada Vacátko když vylezl z auta. „A těch kostí.“ Skutečně, místo zločinu bylo děsivým obrazem, který nemá v dějinách české policie obdoby. A to byl taky důvod proč ministr vnitra požádal dávno penzionovaného policejního radu, aby kvůli tomuto případu znovu vstoupil do služeb policie.
„Brůžek, víme už kolik máme mrtvých?“
„Zatím ne pane rado, četníci se teprve pokoušejí dát ty kousky dohromady. Ale já myslím že míň než čtyři nebudou.“
Rada Vacátko si sundal klobouk a kapesníkem otřel zpocené čelo. Mlčky přihlížel jak bledí četníci, rukávy uniforem promáčené krví až nad lokty, se pokoušejí složit dohromady nadrobno rozsekaná lidská těla.
„To vypadá jako puzzle, viďte Brůžek?“
„Vy to znáte pane rado?“ překvapeně se zahleděl na svého představeného inspektor. „Já myslel že …“
„Nemyslejí Brůžek, já ještě nepatřím do starého železa. Vzpomenou si na Vranskou, to bylo nemlich to stejné. Jenomže tu jsme dávali dohromady po celé republice, tady nám pachatel aspoň ušetřil cestovní výdaje.“
„Pravděpodobně pachatelka, pane rado.“
„Cože?“
„Už jsme se ptali v okolí, jestli někdo něco neviděl. A všichni shodně vypovídají že spatřili odtud utíkat jakousi Laďu. Ženskou! Dokonce viděli že drží v ruce vražednou zbraň, sekáček na maso. – A my ji známe pane rado, pod touhle přezdívkou se často vyskytuje v chýši u Písmáka nějaká Ladislava Blovická.“
„Ale to mi měli říct hned Brůžek. Tím je to pro nás vyřešený! Jdou a zavolají do Bohnic, tohle je jejich případ.“ Pravil rada Vacátko a zprudka si nasadil klobouk na hlavu. Ještě než nastoupil do automobilu však znova pohlédl na místo hrůzného činu.
„Ale práci odvedla dobrou, to se jí musí nechat.“ Zabručel uznale sám pro sebe.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru