Baby to věděl

   „Rozplynul se jako dým od cigarety a nezůstalo po něm nic, jen trochu smradu,“ vyprávěl starý Vaněk, známý po všech hospodách a pohostinstvích jako otec Váňa. Přimhouřil oči a vyprázdnil další půllitr.

   „Když čert nemůže škodit, aspoň zasmrdí.,“ ušklíbl se hospodský Sláma a připsal mu na účet dvanáctou čárku.

   „Kouzelnej byl. Žádnej čert!“ setřel si Vaněk pěnu rukávem a poručil přísedícím po velkých vodkách. Zapálil si podomácku ubalenou cigaretu, vyfoukl pár obláčků a se zájmem pozoroval jak se v prostoru ztrácí. Ostatní se ho snažili pochopit a dělali to po něm.

   „Je to tak, jak povídám,“ prohlásil, když Sláma přinesl třináct voďourů a postavil tác na vedlejší stůl, aby oprášil ubrus od popílku z Vaňkových retek a rozmístil panáky.

   „Moc pijete Vaněk a pak vám to strašně kecá.“

   Vaněk se na chvíli urazil a odklepl popílek na ubrus. Sláma zrudnul. Myslel, že vyletí z kůže. Nakonec se ovládl, protože v předu u pípy si řezník Suchařípa objednal dvě rundy rumů. Táta Váňa vyzval k pozvednutí sklenek vztyčenou pravicí.

   „Aááá!“ slastně vydechl po polknutí destilovaného zázraku, „ježiš, to není možný, že to není zdravý.“

   Jeden z přísedících se osmělil a vyzval Váňu, aby vypověděl svůj příběh.

   „Jmenoval se Baby. Trochu zvláštní jméno, přiznávám. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale když poručil dva rumy, zapomněl jsem na to jak na smrt. Seděl naproti mně, jako ty Álois.“

   Udělaný traktorista se zapýřil. Zvedl obočí a předklonil se blíž.

   „Jo, seděl přesně tam a pohrával si s krabičkou exportního souběhu. Když jsem se ho zeptal, odkud jako je, povídá: „Jsem odnikud a přitom odevšad. Prakticky pro vás vlastně neexistuji. To nikdy nepochopíte a ani se o to nesnažte.“

   „Proč bych nepochopil," povídám, „taky mám někdy takový pocit, že nikam nepatřím.“

   „Ale on to není jen pocit, “ naklonil se ke mně, „to je holý fakt. Skutečnost! “

   „Skutečnost? “ ptám se, „jak to myslíš hochu? “

   „Vždyť jsem povídal, že to nepochopíte, “ mávl rukou,  „a to se vám ani neodvažuji říct, že je mi dnes právě tři tisíce let.“

   „Nóó, to nám to pěkně pokračuje,“ mumlal si výčepní nad pípou a pozoroval zlatavou masařku, jak mu zářivě a neomylně míří do kuchyně. Mrcha!

   „Tak tohle přesně Baby řekl a kopnul do sebe další rum,“ nenechal se odradit Vaněk.

   „Teda vám to zase dneska kecá, Vaněk,“ kroutil hlavou Sláma a škrábnul na lístek třinácté pivo.

   „Nevotravuj furt!“ okřikli ho všichni jako jeden muž a obrátili se na Vaňka s prosbou, aby kašlal na výčepního a pokračoval.

   „No, když viděl, jak na něj tupě zírám, povídá: „Vyvarujte se patnáctého září za patnáct let.“

   „Tak dlouho ani nebudu živ", zasmál jsem se tenkrát, ale on pokračoval, jako bych ho byl ani nepřerušil, „za dva roky bude měna, ale jelikož máte prd, tak se vás to zase tolik nedotkne. Za sedm let vám zemře žena, za deset let bude velká vládní krize…,“ vypil dalšího rumajzlíka, co jsem mu poručil, „…a v deset hodin, to vám povídám, patnáctýho září, za patnáct let bude strašlivé zemětřesení. Půlka tohohle města bude srovnaná se zemí a pamatujte, v ten den nesmíte být nikde jinde než v týhle hospodě.“

   „Á proto vy u nás dřepíte den co den,“ přisadil si svoje Sláma, když procházel kolem s plácačkou na mouchy. Vaněk se znova urazil. Vstal a vydal se vstříc záchodovému dobrodružství.

   „Kuš!“ obořili se všichni na lovce much jako jeden muž, „podívej co děláš!“

   „Je normální, že má otecko rozvázaný boty?“ podivil se pumpař Arnošt.

   „Asi mu natíkaj nohy, “ podumal nimrod Zástěra, „má tchýně s tím má problémy pořád.“

   „A to jste mu ještě nekoukli na rozkrok,“ prohodil jen tak mimochodem Sláma.

   „Výčepáku, seš odpornej uchyl.“

   „Ják uchyl? Já jen, že si nezapíná po devatým kousku punta. Stará věc. Ještě ,že sem nechoděj žádný ženský. Jak by to vypadalo. Jak v nějakým pajzlu,“ čímž pobavil osazenstvo téhle umakartové „nalejvárny.

   „A co Maruška od sousedů?“

   „Jako rumová Mařena? To snad už ani není ženská.“

   „Šetří zip před častým používáním, no. Prostata je svinstvo.“

   Váňa se vracel a tkaničky pleskaly o zem. Jasný důkaz, že se namočily u járku, když zrovna docvrkával.

   „Pozornost podniku,“ vysvětlil Sláma, když přinesl Váňovi malý rum, jako omluvu.

   „Páni, otče Váňo,“ vyvalil oči slaboduchý zednický pomahač Jobíček a nabídl mu tvrdou Spartu. „Kdy se vám to vlastně stalo?“

   Vaněk netečně sebral nabídnutou cigaretu, ulomil jí filtr, zapálil si a řekl, jako by se nechumelilo.

   „Před patnácti lety…“

   „Teda, vy máte zase den, Vaněk,“ kroutil hlavou Sláma, když přinášel dalších třináct vodek a jen tak, mimoděk se mrknul do kalendáře, ač nechtěl. Moc dobře věděl co tam uvidí. Patnáctku barvy nebe. A přesto, že si o Vaňkovi myslel své, udělalo se mu divně od žaludku.

   Vaněk zvedl sklenku.

   „A ještě, než se tenkrát proměnil v dým, řekl tichým unaveným hlasem: „Jsem velký prorok otče Váňo a vězte, že z širokého okolí se zachrání jen stůl u kterého budete sedět, vy a všichni přísedící!" Takhle přesně to fakt řek a zůstal po něm jen smrad!“

   „Mohu si přisednout?“ zeptal se zničehonic inženýr Slavík a přinesl si židli od okna, kde si ještě před chvílí četl Lidovky.

   „Pikolíku, čtrnáct malejch šťouráků!“

   Když dopili, zeptal se řezník Straka: „Jestli dobře počítám, pak s tou měnou a vládou měl pravdu. A co vaše žena?“

   Vaňkovi ukápla slza do půllitru.

   „Zemřela mi sedum let po rozhovoru s Babym.“

   „Páni…,“ všichni posmutněli a bylo jim otce Váni líto, a zároveň je řádně zamrazilo.

   „Du si vycákat brko,“ vstal nejistě „hokynář“ Rambousek.

   Netrvalo dlouho a věžní hodiny odbily desátou a na stropě se objevila temná puklina. V dálce zakvílela siréna. Jelení hlava se sádrovými parohy spadla ze stěny a kus stropu se propadl do sálu.

   „Kurva!“ ozvalo se za záchodu a těžká skříň za výčepem se naklonila.

   „Baby to věděl…“ byla poslední slova, která slyšel hospodský Sláma, když právě dotáčel Vaňkovi čtrnáctou desítku.

********

   Zachránit starýho Vaňka a oslavit s ním svoje narozeniny, škrtl si v deníčku. „A co tam mám dál?“ přemítl stránku a udiveným výrazem zakroutil hlavou. „No tak tohle snad ani nejde.“

   „Baby, co tam zas děláš takovou dobu?“ ozvalo se z druhé místnosti. „Pojď jíst! Chrousti už jsou upečený.“