Fatimin deník 8

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné.

         Probudila jsem se před sedmou hodinou. Kolem mne skoro naprostá tma. Ticho jen nevýznamně rušené slabým hlukem nevelkého provozu v ulicích. Nahmatala jsem vypínač stolní lampy, abych alespoň trochu osvítila ponurý pokoj. Ismaíl vedle mě neležel. Musela jsem spát velmi tvrdě, neslyšela jsem jej vstávat. Posadila jsem se na okraj postele a při pohledu na lůžko mě polekala zaschlá krvavá skvrna na prostěradle. Zkontrolovala jsem rozkrok. Nekrvácela jsem.

         Opatrně jsem se postavila na nohy a vstoupila do svého třetího dne v Ismaílově bytu. Dveře do Ismaílovy pracovny byly pootevřené. Rozsvítila jsem a vstoupila do pokoje. Ohromil mě nevyvětraný pach vykouřených doutníků. Na psacím stole se povalovaly  papíry a uprostřed trůnill velký skleněný popelník přetékající popelem a zbytky kuřiva. Všude se povalovalo Ismaílovo včerejší oblečení, ponožky, spodky, košile, oblek. Zhasla jsem, odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. 

         Mé kroky směřovaly do předsíně. Zkusila jsem vzít za kliku vchodových dveří a ty se k mému překvapení otevřely. Zaklapla jsem je a zády se o ně opřela. Otočila jsem se zády ke svobodě. Na prsou jsem cítila tíseň a tlak, nohy zcepeněly. Začala se mi točit hlava. Zeslabená a zoufalá jsem se odšourala do kuchyně. Z kohoutku jsem si napustila studenou vodu a sedla na židli. Voda mi prospěla, udělalo se mi lépe. Seděla jsem a civěla do jednoho rohu.

         Z letargie a otupění mě probralo chrastění klíčů v zámku. Vstoupila Samícha, hodiny ukazovaly osm. Zahlédla jsem domovníka, který držel v ruce svazek klíčů a za služkou jemně zaklapl dveře.

        " Takže Samícha klíče nemá!" proběhlo mi hlavou.

        " Zato domovník je pánem, může mne kdykoliv zamknout."

        " Dobré ráno, Fatimo!" hlaholila Samícha v dobré náladě.

        " Ty už nespíš? Je málo hodin."

         Podívala se na mne a oči jí sklouzly do klína, kde ji upoutala krvavá skvrna na noční košili.

        " Máš měsíčky?" zajímala se.

        " Ne, nemám."

        " Pojď, připravím ti koupel." vyzvala mě, abych ji následovala do koupelny.

        Seděla jsem potopená až po krk ve veliké starobylé, ale ošuntělé, vaně. Bylo mi příjemně, i když jsem se cítila nezvykle otupělá. Nikdy předtím jsem neměla takové stavy. Dveře od koupelny zůstaly otevřené a já jsem naslouchala zvukům z kuchyně, kde služka myla nádobí od večeře a připravovala snídani. 

         Zasedla jsem ke stolu. Samícha přede mne postavila konvici s vylouhovaným čajem a misku s vločkovou kaší a sušenými meruňkami.

         "Udělala jsem bylinkový čaj, aby ses trochu sebrala. Jsi bledá." vysvětlila.

         Čaj měl divnou chuť. Kaše mi chutnala a posilnila mě.

          Jen jsem dojedla, Samícha se opět ujala slova.

          " Musíme nakoupit, abych mohla uvařit. Ismaíl si přeje, abys nakupování řídila ty." pravila a přistrčila mi blok s papíry a tužku.

          Napsala jsem, co chtěla a na konec seznamu jsem připsala meloun, dostala jsem na něj chuť. Samícha se dívala na papírek a nic neřekla. Odhadla jsem, že neumí číst a psát.

         Samícha vytáhla ze zásuvky kuchyňského stolu svazek klíčků. Byly od visacích zámků, kterými byly zajištěny petlice znemožňující pohyb popruhů na manipulaci s venkovní dřevěnou roletou.

         " To je proti zlodějům." vysvětlovala můj nechápavý pohled na nezvyklé zajištění.

         Uvolnila zámky a se skřípáním vytáhla oprýskanou roletu.

          " Nikdy nevytahuj roletu při otevřeném okně, to by do místnosti vletělo spoustu prachu." poučila mě.

          Do místnosti vstoupilo denní světlo a ještě nízko položené vycházející slunce. Samícha otevřela okno. Ucítila jsem závan teplého, ale zaprášeného vzduchu a zápach výfukových plynů, uslyšela troubení a uviděla nekonečnou řeku aut. Samícha mě naučila, jak odjsitit západku u ozubeného kolečka na kladce, abych mohla pozvolna spustit košík. Na konci kladky byl malý zvoneček, který se rozezněl, když se zatáhlo za provaz. Vložila jsem nákupní seznam do košíku a opatrně ho spustila zelináři. Pohlédla jsem z okna a viděla na stojanech vystavené ovoce a zeleninu.

           "Kdybych skočila, tak bych spadla do krabic a přepravek. Ale asi bych se zabila." blesklo mi hlavou.

           Po chvíli zvoneček zacinkal. Nákup byl připraven. Šla jsem k oknu. Nastavila jsem západku ozubeného kolečka do původní polohy a postupně jsem vytahovala košík. Samícha stála vedle mě a naučeným pohybem sundala košík z háčku. Předala mi svazek klíčků a požádala, abych zatáhla žaluzii, zavřela okno a zajistila petlice. Udělala jsem to a klíčky vrátila do zásuvky pod stolem.

           Samícha už v kuchyni vyndavala nákup. Jednotlivé druhy ovoce a zeleniny byly zabalené v kornoutech z novinového papíru. Zelinář poslal vše, jenom meloun chyběl. K nákupu přihodil i jeden obří pomeranč, který jsem neobjednala.

           " To je dárek pro tebe." podávala mi služka zaprášenou oranžovou kouli.

            " Ale nejprve si pomeranč omyj pod tekoucí vodou a vydrbej kartáčkem na zeleninu." poučila mě celkem zbytečně.

            " Samícho, ty noviny nevyhazuj, budu si je číst." řekla jsem odhodlaně.

            Služka neřekla ani slovo a dle mého přání rukou vyrovnávala již zmuchlané papíry. 

            Zazvonil domácí telefon. Samícha se vrhla ke sluchátku. Volal domovník. Oznamoval, že od zelináře jde poslíček s melounem. Samícha otevřela dveře a pár vteřin čekala na mladého muže, který jí předal meloun.

            "Tys objednala meloun?" zeptala se Samícha.

            "Ano, mám na něj chuť."

             Nyní jsem si byla jistá, že Samícha neumí číst a psát. Špatná zpráva byla, že zelinář má poslíčka, ten by mě na ulici jistě brzo dohnal, kdybych utekla. 

             Jedla jsem meloun a pozorovala Samíchu.

             "Samícho, k čemu je ten elektrický zvonek vedle kuchyňské linky?" zeptala jsem se.

             " Dráty vedou do Ismaílovy pracovny. Tlačítko má pod deskou psacího stolu. Zvoní na něj, když něco potřebuje přinést." sdělila věcně.

             " Samícho, chodí sem hodně návštěv?"

             " Nikdy jsem tu nikoho neviděla. A jestli myslíš dámské návštěvy, tak to taky nevím nic." utnula služka rozhovor.

             Když Samícha připravila oběd, šla sbírat Ismaílovo poházené prádlo, převlékla manželské postele. Vše svázala do ranečku, kam jsem přihodila i moje prádlo a oblečení. Pak Samícha z domácího telefonu objednala poslíčka z prádelny. Poté začala utírat prach, uklízet a vytírat.

             Seděla jsem v kuchyni, kde nebyly zatažené žaluzie a bylo normální světlo a četla noviny. Naštěstí nebyly příliš staré. Převládaly v nich články o napjaté situaci v Jižním Súdánu a krvavých bojích mezi křesťany a muslimy. Zachvátil mě strach. Tolik jsem věřila, že se do Súdánu vrátím.

              Samícha odešla zase ve čtyři hodiny a já jsem zůstala sama. Měla jsem plán prozkoumat Ismaílovu pracovnu. Služka tam vyvětrala a poklidila. Ze stolu odebrala pouze popelník, aby ho vysypala a vymyla. S poházenými papíry nehnula. Opatrně jsem je prohlížela, byly to jen obchodní dopisy psané na stoji nebo rukou.

              Posadila jsem se do velkého koženého křesla s vysokými područkami. Bylo jediné v místnosti a stálo před psacím stolem. Rozhlížela jsem se a můj pohled padl na knihovnu. Regály byl plné papírů a neurovnaných složek. Knih tam bylo pomálu, jen nějaké obrázkové publikace o Egyptě v angličtině, Korán a velká kniha v kožené vazbě s nápisem "Paměti". Ta mě zaujala nejvíce. Opatrně jsem ji vzala do ruky, byla nezvykle těžká. Zjistila jsem, že je to ve skutečnosti dřevěná krabice. Opatrně jsem ji otevřela. Srdce se mi zastavilo leknutím. Uviděla jsem velkou pistoli a krabičku s náboji. Vše bylo uložené v červeném sametu. Rychle jsem krabici zavřela a vrátila na polici.

             Znovu jsem usedla do křesla. Srdce mi bušelo vzrušením. Nemohla jsem si to v hlavě srovnat. Když jsem se uklidnilla, rozhodla jsem se, že mým hlavním cílem bude hledání klíčů od bytu. Někde přece musely ležet náhradní klíče. Pokoušela jsem se otevřít zásuvky od psacího stolu. Byly zamčené. Prohledala jsem opatrně všechny skříňky a komody v pokoji, ale nic jsem nenašla. Zatím jsem neměla štěstí.

X X X 

 

to be continued.....

 

          

        

        

---