Fatimin deník 12

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné.

            "Jak prožiju celý den s Ismaílem, když dnes nikam neodejde z bytu?"            

            Tento neodbytný dotaz vytěsnil, téměř okamžitě po probuzení, dobrý pocit ze snu, který jsem měla. Zdálo se mi o krmení  oslíků na bavlníkové plantáži mého otce, kam jsem občas zavítala. Ve snu jsem jezdila na svém oblíbeném oslíkovi královstvím a byla jsem uctívanou princeznou.

            "Jaké dětinské starosti, oproti těm, které mě teprve čekají!" 

            Stále jsem pomýšlela na útěk z bytu. Nezodpovězená zůstávala otázka, kam se vydám. Jsem sice v Káhiře, ale to město neznám, jen jsem z taxíku viděla jeho část. Do Súdánu se nedostanu a kromě toho je tam nebezpečno.

            "A kde je vlastně můj cestovní pas?" napadlo mě poprvé za těch několik dní, které jsem strávila u Ismaíla.

           " V mém věku mě nikdo nebude brát vážně. Spíše si budou myslet, že jsem utekla z domova. Udají mě na policii."

           Bylo toho příliš na to, abych našla uspokojivé řešení.

           S těžkým břemenem v hlavně jsem vstala, odešla do koupely a posléze do kuchyně. Pocítila jsem zvláštní prázdnotu, když jsem neviděla Samíchu, jak se pohybuje kolem dřezu. Dokonce jsem poprvé slyšela i tikat kuchyňské hodiny. Postavila jsem vodu  na sporák, abych udělala normální čaj. Připravila jsem pečivo k rozpékání.

          Z pracovny jsem slyšela chrápání Ismaíla.

          " Kdoví, jak se ožral." Pomyslela jsem si.

         Ismaíl se po chvíli probral a šel si dát studenou sprchu.

         Využila jsem příležitosti, vešla do pracovny a začala opatrně prohlížet haldy papírů na jeho stole. Asi to bylo více štěstí nebo náhoda, že jsem pod hromadou účtou uviděla svůj pas a použitou letenku. Vše jsem se pokusila uvést do původního stavu a nechala pas, tam kde byl. Zaplavil mě pocit mihotavého štěstí. Alespoň malý úspěch!

         Ismaíl se vrátil z koupely jako vyměněný. S chutí snědl snídani a vyzval mě, abych se oblékla, že půjdeme do města. Z domovního telefonu si objednal svého taxikáře a hledal ve skříni vhodné oblečení.

         "Kam pojedeme?" ptala jsem se zvědavě.

         " Nech se překvapit," nedostala jsem odpověď.

         " Vezmi si na hlavu hidžáb, jinak se halit nemusíš," požádal mě.

         Docela mi vyhovalo zabalit si hlavu, měla už jsem hodně neupravé vlasy.

         Chvíli jsme čekali, než se ozval domovník se zprávou, že řidič je dole. 

         "Tak tohle je Ašraf, můj dvorní taxikář," představil řidiče a přátelský jej poplácal po zádech.

        Ašraf byl vysoký udělaný chlap, nejméně o hlavu větší než Ismaíl. Přátelsky se zubil a obličej mu zdobil věnec černých kudrnatých vousů, tak typických pro přívržence Islámského bratrstva. Byl jen v košili s krátkými rukávy, které skoro pukaly pod jeho vypracovanými svaly. Všimla jsem si, že na vnitřní straně paží nad zápěstím měl tmavomodré skrvny, jakoby spálené a zahojené pokožky. Oslovil mě "Madam" a přijal moji nabídnutou ruku k potřesení. Zmáčknul mi dlaň silou obra, až se mi udělalo slabo.

        Usadili mě na zadní sedadlo a Ismaíl se posadil vedle Ašrafa.

        "Pojedeme do mešity naší šíitské komunity. Představím tě kazateli a pomodlíme se," sdělil Ismaíl a auto se odlepilo od kraje chodníku.

        Když jsme dorazili k měšitě, Ismaíl mě odvedl do přístavku za mešitou, který je určen pro bohoslužby ženám. Představil mě kazateli, eunuchovi, a já jsem poklekla mezi skupinku již se modlících žen. Ismaíl se vzdálil a odešel do modlitebny pro muže. I já jsem poklekla a naslouchala jsem zpívanému čtení súr z Koránu.

        Napadlo mě, že po modlitbě bych mohla uprchnout a v duchu jsem se peskovala za to, že jsem si nevzala svůj cestovní pas. Ismaíl by si toho nejspíše ani nevšiml. 

        Když jsem vycházela z přístavku, Ismaíl už mě čekal před vchodem a nedaleko od něho se opřený o taxík přátelsky usmíval Ašraf a pravou rukou si probíral dlouhé vousy.

        Nasedli jsme a Ismaíl požádal řidiče, aby nás odvezl do nákupního centra. 

        "Tam nás vysadíš a vrátíš se pro nás za dvě hodiny, nebo raději za tři," požádal taxikáře.

       Mlčela jsem, neboť jsem netušila, co se vlastně bude dít. Naslouchla jsem Ašrafovi, který svým vyznáním patřil k sunnitské skupině muslimů. Vedl monolog a komentoval politickou situaci v zemi. Nešetřil nikoho, prezidentem počínaje, přes tajnou policii až po posledního úředníka státní správy. 

       Dorazili jsme do nákupního centra. Ismaíl mě vedl směrem k prodejnám ženského oblečení. Choval se ke mně, jako bych byla jeho dcera. 

X X X

 

to be continued....

     

---