Fatimin deník 13

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné.

           "Chci, abys pro mě doma vždy byla hezky oblečená a upravená," řekl Ismaíl, když jsme vstupovali do prvního obchodu.

          Koupil mi všechno, co jsem si vybrala a pak mě ještě dovedl do kosmetického salonu, kde mi měli upravit vlasy a nehty.

          "Nechám tě tady a ještě dojdu koupit nějaké potraviny. Objednám ti lazebnici, aby za tebou pravidelně docházela domů," řekl,  popadnul tašky a zmizel s nimi v mraveništi lidí.

          Seděla jsem v kadeřnickém křesle a v hlavě mi rezonovalo slovo "domů". Nezvládala jsem to a neuměla si představit Ismaílův byt jako můj domov. Do očí se mi vyhrnuly slzy, až se kadeřnice polekala.

         "Je něco špatně, slečno?"

         "Ne, vše je v pořádku, jen se mi zastesklo," řekla jsem v podstatě popravdě.

         "Pokračujte, prosím."

         Kadeřnice ještě nebyla hotová, když se v salonu objevil Ismaíl.

         "Snad se budeš strýčkovi líbit," řekla lazebnice, když mé vlasy upravovala do účesu a zpevňovala lakem.

         "Strýčkovi?" řekla jsem si v duchu. Tak na to si ještě budu muset zvyknout, že jsem Ismaílovou neteří.

         "Vypadáš moc dobře," pochválil mě Ismaíl.

         "Ašraf už přijel. Dal jsem nákupy do auta. Teď si zajdeme na oběd," sděloval Ismaíl, když jsem si na hlavě upravovala hidžáb.

         Nevadilo mi, že zakrývám krásný účes, neměla jsem ani potřebu se ukazovat jiným lidem. Tak mi to vštěpovali do mysli od malička.

         X X X 

         Po obědě, při zmrzlině, jsem sebrala odvahu a zeptala se Ismaíla.

         "Nikdy jsi mi nic neřekl o své rodině."

         "Brzo mi bude padesát, rodiče už dlouho nemám. Sourozence taky ne. Strýc s tetou z otcovy strany jsou již dlouhé roky v Saúdské Arábii, nemám s nimi kontakty. Nikoho dalšího nemám."

         Nezbylo mi nic jiného, než přitakat. Mlčeli jsme.

         Ismaíl přerušil mlčení a povídá: "Teď se pojedeme podívat k pyramidám."

     X X X

         Pyramidy mě zaujaly nejenom svojí velikostí, ale davem turistů, obchodníků nabízejících velbloudy ke svezení a předražené suvenýry. Užívala jsem si hlavně svěží vzduch, který přinášel čerstvý vítr a cítila jsem, jak mi kyslík pumpuje do žil. Byla to úleva po těch dnech, kdy jsem se skoro dusila v Ismaílově bytu. Sedli jsme si s Ismaílem na velký kámen a pozorovali slunce chystající se zapadnout za obzor. Byla jsem ráda, že mám na hlavě hidžáb, neboť vítr mi nemohl cuchat vlasy. Je to i praktická součást oděvu. Ismaíl ve slunečních brýlích obrácený k slunci začal vyprávět:

         "Tady u pyramid můžeme mluvit, tady nás nikdo neposlouchá ani neodposlouchává," řekl do větru, který nevratně odnesl jeho slova.

         "Tu noc, co jsem nebyl doma, jsem měl schůzku se svým anglickým obchodním partnerem. Naše jednání přerušil muchábarát (tajná služba). Vyvlekli mě na ulici, tam mě povalili na zem, nasadili pouta. Celou noc mě vyslýchali. Ptali se na všechno možné. Zajímali je i moje kontakty s Ašrafem. Tomu nerozumím, proč se na něj ptali. Nevím, jestli na mě nedonáší policii. Ale to nedává smysl, pokud by to tak bylo, proč by prozrazovali svůj zdroj. Možná je to léčka. Každopádně před ním nesmíme nic říkat...," neukončil větu a zmlknul v zamyšlení.

         "Proč jej přednostně využíváš? Je to pro nás nepřátelský sunnita a ještě k tomu příznivec Muslimského bratrstva," zeptala jsem se.

         "S nimi musíš mít dobré vztahy. Je vhodné dát někomu z nich práci a je to svým způsobem i ochrana, že nebudou obtěžovat."

         "Všimla sis černých skvrn na jeho zápěstí? Stejně takové má nad kotníky."

         "Ano, všimla, co to je?"

         " Muchábarát jej prý vyslýchal a mučil elektrickými šoky, to je spálená kůže. Divím se, že to přežil. Asi zazpíval..." dodal Ismaíl s pohledem upřeným do dáli.

          Také jsem si nasadila nové sluneční brýle. Ještě dlouho jsme seděli  a mlčky a pozorovali západ slunce. Hlavou mi bleskla myšlenka, jestli náhodou nevytáhla Ismaíla z bordelu mravnostní nebo náboženská policie, ale nijak jsem to nerozváděla. Otázky tohoto typu jsou vůči mužům zapovězeny. To jsem věděla od matky velmi dobře.

       X X X

       K večeři jsme dojedli jehněčí, které ve čtvrtek připravila služka. Pak jsme si šli sednout k televizi na zprávy. Oba nás zajímala aktuální situace v Súdánu. Podle očekávání žádné dobré zprávy nebyly. Boje neutuchaly, stejně tak jako příliv křesťanských uprchlíků ze sousedních států, hlavně z Nigérie.

        Sledovali jsem vysílání a ani jsme nedutali. Oba jsme věděli, že se nás šílená situace v Súdánu bytostně dotýká. I když každého tak trochu jinak. Já jsem ztrácela rodnou zemi a Ismaíl přicházel o zisky. Silné zvonění telefonu v Ismaílově pracovně nás vytrhlo ze soustředění a trochu vylekalo. Ismaíl vstal z gauče a odešel do pracovny. Zavřel za sebou dveře, aby jej nerušil hluk televizoru. Po chvíli se vrátil, byl bledý v obličeji.

         "Co se stalo?" upřela jsem na něho oči v předtuše něčeho neblahého.

         "Tvůj otec je v nemocnici po infarktu," volala matka.

         "Není v kritickém stavu, ale úplně dobré to není."

         "Uprchlíci se usídlili na zahradě vašeho domu a zcela ji zničili. Musela zasahovat policie a dva uprchlíky zastřelila. Otec z toho zkolaboval. Matka se bojí, že dům někdo vypálí. Přeje si, abys zůstala v Egyptě a nechce, abych tam jezdil i já. Ale já se tam kvůli bavlně budu muset vypravit...."

         Do očí mi vyhrkly slzy. Utekla jsem do postele a plakala do peřin.

 

     X X X 

 

to be continued...

          

       

---