Vesnice na konci světa

Jsme v Makedonii a jedeme do vesničky s názvem Zovik. V makedonských horách je třeba projet soutěskou dolů a zase nahoru. Náš malý autobus s přívěsem pomalu sjíždí serpentinami k mostu a potom zase šplhá do výšky jako had. Zbývá osm kilometrů.

Řidič náhle zastaví. Pohlédneme předním oknem ven. Asfaltová silnice skončila a před námi je uválcovaný štěrk zvaný makadam.

„Tak po tomhle nejedu,“ řekne řidič rezolutně. „Říkals, že je asfalt až nahoru,“ obrací se na vedoucího zájezdu..

„Sorry, poslední informace byla, že je to dodělaný,“ krčí oslovený rameny.

„Tady na tom trávníku by se daly postavit stany,“ navrhuje někdo vstřícně. „No, a ráno tam vyrazíme pěšky.“

Ze zatáčky vykoukne čumák osobního auta. Když je u nás, hned ho náš vedoucí zastaví.

„Tak ten makadam je prý jen tři kilometry, pak je zas asfalt. Co kdybysme vystoupili a tys to jel prázdnej?“ sděluje výsledek hovoru řidiči.

„Ále, nastupte, nějak to zkusíme,“ řekne řidič smířlivě.

Plazíme se pomaličku po makadamu, až opět narazíme na asfalt.

Nakonec se vyškrábeme až nahoru a projíždíme téměř prázdnou vesničkou s opuštěnými rozpadlými kamennými domy. Vida, tady ten dům nevypadá tak opuštěně, za oknem jsou záclonky a má přimontovaný satelit. U domu stojí starší auto. A támhle vzadu dokonce někdo seče trávník sekačkou.

Přijíždíme do středu vesničky, kde stojí malá hospůdka a kolem ní je velký oplocený trávník vyzdobený různými starými trakaři a dalšími selskými předměty.

„Tady si můžeme postavit stany,“ hlásí náš vedoucí spokojeně poté, co prohodil pár slov s majitelem.

Za chvíli už na trávníku stojí našich šest stanů a v hospůdce popíjíme pivo Skopsko. Kolem nás běhají všichni vesničtí psi, kteří prolezli dírou v plotě, a očekávají, že jim hodíme nějakou dobrotu.

K večeru vesnička ožije. Sjeli se sem lidi z okolí a v naší hospůdce popíjejí rakiji, k tomu si dávají ovčí sýr s čerstvě upečeným chlebem. Jejich hlasitý hovor doléhá do našich stanů ještě hluboko v noci.

V sedm ráno uslyšíme zvonce. Jeden z vesničanů žene stádo krav na pastvu.

A tak posnídáme, vezmeme do batohu trochu jídla a pití a vyrážíme na túru po okolí. Jdeme po úzké pěšince a slézáme po balvanech. Co chvíli se zastavujeme a kocháme se pohledy do údolí. Jeden z vesnických psů se k nám připojil a statečně s námi šlape. Asi po čtvrt hodině  přicházíme na starý kamenný obloukový most přes divokou řeku s balvany připomínající šumavskou říčku Vydru. Cestu nám ukazují červené šipky namalované na kamenech a stromech. Po třech hodinách ale najednou šipky zmizí. A tak jdeme raději stejnou cestou zpátky. Aspoň máme příležitost dosyta se vykoupat v chladivé říčce pod kamenným mostem.

V podvečer se ještě vypravíme do starobylého kostelíka svatého Nikoly s krásnými ikonami. U kostela je hřbitov s kamennými náhrobky.

Mezitím se už obloha zatáhla černými mračny a padají první kapky. Zaplujeme proto pod stříšku u hospůdky, popíjíme rakiji a sledujeme, jak kolem nás crčí voda. Po namáhavém pochodu a rakiji se nám krásně spí.

Ráno nás opět vzbudí zvonící krávy. Balíme a nakládáme. Ještě se naposled projít malebnou vesničkou! Jdeme kolem ohrady, kde běhá spousta ovcí. Ovčácký pes nás ostražitě sleduje. Poslední pohled do údolí.

Vycházím z vesnice, v dálce za sebou slyším bečící ovce a říkám si: jak je na světě krásně , když se – aspoň na chvíli – zastaví čas.