Fatimin deník 19

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné.

           "Uf...já jsem úplně zdeptaná. Dostala jsem teda pořádně zabrat!" vyhrkla jsem, když jsem padala na zadní sedadlo Ašrafova taxíku.

            Ašraf odložil učebnici němčiny na sedadlo spolujezdce a s úsměvem na rtech se na mně podíval.

            "Máš, co jsi chtěla."

            Překvapilo mě, že se učil zrovna němčinu, když na mně čekal, až skončím trénink střelby a osobní ochrany. 

           "Nikdy v životě jsem tolikrát dobrovolně nepadala na zem. Snad půl hodiny jsem vyhazovala nohy do vzduchu a naznačovala kopance. Opravdu tvrdý trénink. Instruktorka mi nic neodpustila, ale chválila mě, že prý snad něco ze mně bude," pokračovala jsem v líčení zážitků.

           " A co střelba, jak ti to šlo?" zajímal se Ašraf.

           "Sedm z deseti dobrých," pochvalným tónem jsem zhodnotila výsledky přípravy.

           "Teď se vrátíme do Káhiry, musím si dát sprchu. Ale cestou zastav v nějakém nákupním centru, musím koupit nějaké nové kastroly do kuchyně," požádala jsem Ašrafa.

            "Snad se nechystáš vařit a vyhodit služku?" zajímal se Ašraf.

            "Inu zatím ne, ale člověk nikdy neví. A hrnce, které Samícha používá jsou už zcela nechutné," odpověděla jsem tónem, který už nedovoloval další dotazy na tohle téma.

             "Ašrafe, kdy a jak budu za kurzy ve výcvikovém středisku platit?" 

             V duchu jsme přemýtala, jak utajím tyto výdaje před Ismaílem. Rozhodně se nesmí dozvědět, že chodím do výcvikového střediska. A už vůbec nesmí vědět, že tam chodím na kázání a beru si tam letáky. Možná by mě i zabil, kdyby to věděl. Přece mě varoval před Ašrafem a jeho údajnými kontakty.

             "Zatím si s tím nedělej starosti. Je to příspěvková organizace. Někdy až to bude možné, tak dáš příspěvky podle svého uvážení," vcelku žoviálně odpověděl, jakoby se mě snažil přesvědčit, že jde o naprostou maličkost.

            "Dobrá, tak tedy ano," byla jediná odpověď, kterou jsem mohla dát na jeho vysvětlení. Nicméně mé pochybnosti Ašraf nerozptýlil.

             X X X 

            "Nevím, jestli si na ty nové hrnce zvyknu," kroutila hlavou Samícha, když prohlížela nové nádobí.

            "Budeš muset, protože ty staré hrůzy ještě dneska vyhodíš!" řekla jsem rezolutně a odešla do koupelny. 

            Pro každý případ jsem si s sebou vzala k vaně i kabelku, kde jsem měla několik letáků z výcvikového střediska. Co kdyby se mi Samícha, až budu ve vaně, hrabala v tašce. Ukrývám v kabelce i léky, které mi obstaral Ašraf.

            "Budu muset najít nějaké místo, kam si vše uschovám. Nikdo se to nesmí dovědět. Taky si budu muset dávat nějaké peníze stranou, na příspěvek organizaci, aby Ismaíl nevěděl," zaměstnávala jsem mozek úvahami, když jsem seděla naložená ve vaně. 

             Pozdrav na rozloučenou a zvuk zaklapnutých dveří byly signály, že služka odešla.

             "Konečně sama a bez dohledu!" řekla jsem nahlas do ticha koupelny, kde jen občas bylo možné zaslechnout kapající kohoutek.

            X X X 

            Po koupeli jsem si vzala jednu tabletku Tramadolu na uvolnění svalstva. Instruktorka mě poučila, že když budu lék brát pravidelně, budu cítit více odhodlanosti a chuti do zápasení.

            Všimla jsem si, že na stehně se mi udělala po tělocviku modřina. Možná jich bude postupně i více.

           "Jak ty modřiny ukryju před Ismaílem?" zachvátila mě panika a přemýšlela jsem, jakou výmluvu si pro něho připravím. Nic rozumného mě nenapadalo.

            Abych přišla na jiné myšlenky, šla jsem do pracovny a zasedla k psacímu stolu, kde jsem měla rozložené studium. Začetla jsem se do skript a vypisovala důležité věci na papír. Moje myšlenky ovšem bloudily jinde. 

             "Kam schovám léky a letáky?" ptala jsem se sama sebe. Nic jsem nevymyslela.

             "Tak je zatím nechám v kabelce, snad mi do ní Ismaíl nepoleze a před Samíchou ji uhlídam."

           X X X

             Po večeři zavolal Ismaíl z Alexandrie, že práci dokončil a následující den se v podvečer vrátí.

             Pokazil mi plány, tak brzo jsem jej nečekala, měla jsem naplánovaný další tréninkový den ve Fajúmu.

             Byla jsem rozmrzelá a bála jsem se sexu s ním. Představa hnusu a oplzlosti mě úplně opanovala, až jsem si musela vzít Diazepam. 

 

to be continued.....

     

---