Nic naplat

Slunce žhnulo vysoko na modré obloze a rozpalovalo město k nesnesení. Asfalt na chodnících změkl, květiny na balkónech z posledních sil natahovaly své vyschlé krky k nebi a lidé zběsile větrali. Vzduch ztěžkl, zhoustl a nedal se dýchat. U automatů na pití se vytvořily fronty a já toho dne bůhvíproč vážil cestu tramvají z jednoho konce města na druhý.

Červené sedátko mě vlídně přijmulo a já skrz sluneční brýle nepřítomně hleděl ven. Tramvaj sebou v zatáčkách házela, kodrcala a vrzala, ale naštěstí mně podobných nebožáků nebylo mnoho a tak jsem se aspoň nemusel otírat o jejich upocená těla. Nicméně cesta byla ještě dlouhá a tak jsem se modlil, aby přistupovalo co nejméně důchodců. Jak nerad jsem je s naoko přívětivým úsměvem pouštěl sednout.

A zrovna ten den jako by se s nimi roztrhl pytel! Peróny z dálky připomínaly záhony odkvetlých pampelišek a vagón naplnil závan prastarých kumbálu, špižíren a látkových tašek s pevným dnem. Netrvalo dlouho a všechny místa se prohýbali pod moudrostí a sečtělostí svých nájemníků. Jen to moje ne. A malý stařeček s holí, na mne nenápadně házel kalné oko. Bylo to zvláštní, ale v tomhle případě mě to ani nevadilo. Vypadal, jako by si to moje místo vážně zasloužil.

Jenže pak se stalo něco, co bych nečekal ani ve snu. Světlo nad dveřmi zabzučelo a tradiční ženský hlas oznámil: “Příští zastávka: Krematorium.” Stařík sebou poplašeně trhl a v očích mu zablýskal děs. Pak odhodil hůl a doprovázen nechápavými pohledy soudůchodců vyskočil ven. Jenže v zápětí udělal to samý i mladý muž, ostatně kromě mne v celé soupravě jediný, který až do té doby stál na zadní plošině. A pak se dveře zavřely.

Okamžik bylo ticho. Tíživé a nesnesitelné. Umdlelé pohledy létaly netečně prostorem venku a stará paní v přede mnou si přitáhla nákupní tašku do klína. V zápětí tramvaj zaskřípala a rozjela se. Chvíli jsem měl pocit, že se vlastně nic nestalo, ale nervozita která z mých spolucestujících úplně prosakovala mě vyváděla z omylu. Stařenka se zelenou rádiovkou se na svém místě chvíli vrtěla jak na obrtlíku a pak se otočila na ženu za sebou. Na okamžik jsem při tom zachytil jeji pohled. Za tlustými skly brýlí se svíjela úzkost. Pak z jejích starých úst vyšel hlas, z něhož ke mne dolehla jen jeho zlomená dikce. “Ježišmarjá” vykřikla žena za ní už docela nahlas. Pak vzhlédla nad sebe a jala se velmi důkladně zkoumat seznam stanic. Několikrát si při tom vyměnila brýle. “Jedeme špatně!” řekla nakonec s konečnou platností. “A já měla příští zastávku vystupovat.””Máte pravdu paní,” přitakala druhá, “tudy to jet nemá” Stařena naproti to zřejmě také zaslechla a otočila se na ošuntělého muže na sedadle za sebou. “Jedeme špatně, Venouši” Snažila se přitom působit dojmem, že na to přišla sama. Venouš ale jen pokrčil rameny. “Asi to má objíždku, no” “Dyť to nikde nepsali,” přidala se další a za chvíli celý vagón halasil diskusí o nepřehlednosti a rozháranosti dnešního světa.

Seděl jsem netečně na své sedačce a pozoroval své spolucestující. Slunce bylo zrovna v zádech a já si nemínil kazit příjemnější část cesty. Kromě toho se mi ta diskuse docela líbila. Ne že by tedy byla po obsahové stránce nějak světoborná, ale forma byla vážně obdivuhodná. “Za to můžou ty kapitalisti,” tvrdil jeden vehementně a druhý mu oponoval, že ve Švýcarsku to jezdí na vteřinu. Stařena oděná v soustavě síťovin nasáklé nikotinovým odérem se dušovala, že za to mohou “ty čokly” a mužík s bystrým pohledem stejně bystře odtušil, že to nemá asi v hlavě v pořádku. Za to si vzápětí vysloužil pokárání od své družky a nic nepomohla jeho snaha hasit to konstatováním, že “takováhle nehlášená výluka je nepřístrojná” Jiný stařík, co z dálky vypadal jako TGM si pod knírkem mumlal cosi o gramatické nekorektnosti kolegova proslovu ale jinak se krotil.

Přes všechny drobné neshody však celá situace brzy přerostla ve skutečné občanské hnutí, které jalo sestavovat jakousi delegaci. Mé oči však při toulkách vagónem zpozorovali zcela nečekanou a nemálo děsivou skutečnost, která celou záležitost vrhala do úplně jiného světla. Ve spěšném zrcátku jsem totiž zahlédl řidičovi černé oční důlky, v nichž žhnuly uhlíky. Černá, potrhaná kápě ostře kontrastovala s vybílenou okosticí. Ač jsem to nemohl vidět snadno jsem se dovtípil kosy opřené o palubní desku. Nebylo pochyb že řízení svírá pevně! Hlava se mi zatočila a já na okamžik ztrnul hrůzou, neschopen pohybu.

“Tak jdeme,” zaznělo mi v uších pochvíli jakoby ze strašné dálky. Delegace asi čtyř stařenek se prostředkem vozu neochvějně blížila k řidičově kabince. Nebyl čas sledovat, co se s nimi stane. Rychle jsem přiskočil ke dveřím a vsunul mezi jejich křídla prsty. Venku ubíhala ulice jako každá jiná. Šedivá a rozpálená.

Chvíli mi to trvalo, ale podařilo se mi je nakonec pootevřít tak akorát abych mohl vyskočit a taky jsem to vzápětí učinil. Dopadl jsem na koleje a několikrát jsem se po nich převalil. Pak jsem zůstal nehnutě ležet.

Zběsilý tep srdce mi duněl v uších a čelem mi vystřelovala palčivá bolest. Počítal jsem vteřiny a když jsem se dostal k šedesáti, konečně jsem vzhlédl. Lidé okolo dál nerušeně kráčeli svou cestou a snad jed bezdomovec u zdi plné plakátů na mne upíral svůj schvácený zrak. “Nic naplat,” pomyslel jsem si a jako by se nic nestalo, splynul jsem s městem.