Irsko, země větru a deště

Pozor, úzké silnice

Trajekt z Holyheadu do Dublinu jsme stihli jen taktak. Loď odjížděla ve čtrnáct nula nula a náš mikrobus odmávli k nalodění ve tři čtvrtě na dvě. Po třech a půl hodinách plavby přistáváme v Dublinu a hned si užíváme pohled na obrovský odliv. Běháme po písčitém mořském dně a nadšeně fotíme.

Po nákupu nezbytného proviantu míříme do prvního kempu. Někteří z naší osmičlenné výpravy jsou unaveni, proto si zde dopřejí jen vydatnou večeři a spánek, někteří naopak vyrazí do blízké hospody na proslulé irské pivo Guiness a popíjejí tam za doprovodu irských písní.

Ráno se probudíme do drobného deště. Vyjíždíme do městečka Glendalough. Projíždíme úzkými silnicemi po malých vesničkách. Zdejší domky jsou úplně jiné než v Anglii. Tam vládne cihla a bílá barva. Zde to hýří barvami: červená, žlutá, zelená,modrá, dokonce růžová. Náš šéf se nadšeně rozhlédne po rozsáhlých irských loukách posetých kravami a ovcemi a zpívá: „Irsko je kráásnáá…“ Už nedokončí. Ozve se ohlušující rána. Když se vzpamatujeme, zjistíme, že silnice je tak těsná, že jsme se s protijedoucím autem srazili zrcátky! Naše pravé zrcátko je napadrť. Druhé auto je na tom zřejmě podobně. Jeho řidič zastavuje a vzájemně se snažíme situaci vyřešit. Nakonec usoudíme, že nejlepší bude, když si každý koupí nové zrcátko k autu sám.

Kamarád Vláďa se náhle rozesměje: „A já jsem si všiml, že některý auta mají sklopený zrcátka. Teď už vím proč.“

Rock of Cashel

První pamětihodnost, kterou chceme v Irsku navštívit, je hrad Rock of Cashel. Je to vlastně torzo hradu pocházejícího už z 11. století. Je na obrovské rozloze a trvá nám značně dlouho, než projdeme hrad i okolní hřbitov. A začínáme si zvykat, že v Irsku odevšud vidíme nekonečné louky plné krav. Tedy i od hradu. Podobných, i když menších hradů v Irsku uvidíme ještě spoustu. A nejen hrady. I staré obytné věže.

Glendalough

Glendalough je nejen půvabné městečko. Nás však zajímá horní a dolní jezero za městem. Rozhodli jsme se udělat si tůru kolem horního jezera. Řidič nám zastaví na parkovišti. Už nějakou dobu prší a sotva vystoupíme, prší stále hustěji. Navlékáme na sebe nepromokavé bundy, pláštěnky, bereme deštníky a nazouváme vodovzdorné boty.

Písčitá cesta vede kolem jezera, u jezera rostou různě pokřivené borovice a další stromy, kapradí. Úplná výtvarná žeň pro naše foťáky. Když jezero skončí, dojdeme k bývalé rozpadlé vesničce z poloviny 19. století, kde bydleli horníci. Těžili kámen, aby z něj získali olovo. Je tu dochovaný i starý stroj, který používali. Potom cesta začne pozvolna stoupat kolem potoka, který ústí do jezera. Na potoce je řada malých vodopádů a kaskád. Postupně přestává pršet a vykukuje slunce. Zrcadlí se v tekoucí vodě. Vystoupáme až na náhorní plošinu, kde se cesta stáčí kolem druhého břehu jezera. Cestička je ve výšce zhruba 900 m nad mořem. A protože jsou tu mokřiny, chodí se po tlustých fošnách pobitých cvočky, aby turistům neuklouzla noha. Nabízejí se ptačí pohledy na horní i dolní jezero. Odtud vypadají jako dvě loužičky. Potom cesta z fošen postupně klesá, až skončíme v lese a kolem vodní plochy postupujeme dál, až dojdeme k ruinám prastarého kláštera. V jeho centru se tyčí krásná kulatá věž. A kolem ní hřbitov.

Ring of Kerry

Dojeli jsme na poloostrov Kerry. Vede tudy silnice kolem Atlantiku s výhledy na oceán, útesy a ostrovy. Počasí nic moc. Poprchává, prší nebo je zataženo. Silně fouká. Kocháme se přírodními obrazy.

„Tohle je krásnej pohled! Karle, zastav!“ Přikazuje náš šéf řidiči.

Silnice se kroutí po pobřeží, za námi a proti nám spousty aut.

„Tady zastavit nemůžu,“ odporuje řidič.

„Co tady vlevo,“ ukazuje šéf.

„Prosím tě, to je odbočka.“

„Nebo tady!“ neztrácí šéf naději.

„To je vjezd do baráku!“ zlobí se Karel.

Konečně je u silnice rozšířený plácek, kde se dá zastavit. Náš šéf i zbytek výpravy vyskakuje z mikrobusu a běží kus zpátky. Tady to bylo! Cvakání foťáků.

Cedulka u silnice oznamuje: 2 km from here cliffs 10 minute walk. Útesy jsou tak blízko, tam musíme jet. A tak zastavíme na parkovišti a zaplatíme vstupné. Mineme louku s oslíky a poníky a jdeme po cestě k útesům. Počasí nám naštěstí přeje. Cesta se na konci vidlicovitě rozdvojuje, abychom si prohlédli oba útesy. Na krajích je plot s výstražnými tabulkami „Za žádných okolností plot nepřelézat!“ Útesy sice nejsou bílé, ale zajímavě členité. V dálce vidíme ostrov Skellig. A zase cvakáme.

Později přijíždíme na další parkoviště, tentokrát u mysu Bray Head. Jdeme širokou cestou. Musíme ovšem nejprve přelézt žebřík přes plot, který odděluje pozemek s pasoucími se kravami. Když vystoupáme k troskám bývalého majáku, pokračujeme úzkou pěšinkou kolem mysu. Nalevo oceán se skalnatým pobřežím, napravo louky s kravami. Na úpatí kopce několik krav míjíme. Nevšímají si nás. Turistů určitě viděly bezpočet.

Muckross Lake

Přesunuli jsme se do kempu v městečku Dingle. Kemp je skvěle vybavený. V kuchyňce je k dispozici nejrůznější nádobí, a tak každý stanař zde vaří, smaží, zkrátka kuchtí. U stolu si lidé z celé Evropy, ba i z Ameriky, sdělují zážitky. Je tu i velká skupina Čechů z Českých Budějovic. Hned si s nimi vyměňujeme zkušenosti a ptáme se, co všechno viděli.

Bohužel počasí se další den opět pokazilo. Chceme obejít jezero Muckross. Naše procházka tak opět začíná navlékáním pláštěnek a dalších vodovzdorných propriet.

Z parkoviště, kde jsme zastavili a kde nás má řidič čekat, odjíždí koňské povozy chráněné stříškou před deštěm. Pokud jedou na povoze čtyři, zaplatí každý deset euro. Pokud by ale někdo chtěl jet s vozkou sám, musí zaplatit čtyřicet. Statečně vyrážíme pěšky, přestože prší. Přicházíme k ruinám katedrály, kde uvnitř jejích zdí roste obrovský strom. Podobně urostlé stromy potom potkáváme na každém kroku kolem jezera. Občas nás předjede koňský povoz. Prší stále hustěji. Přicházíme k zámečku Muckross House s přilehlým arboretem. Na arboretum v tom dešti nemáme náladu. Potom ještě najdeme veliký vodopád, ale to už nám začíná čvachtat v botách, které jsme považovali za vodovzdorné. Docházíme k dalšímu parkovišti totálně mokří.

„Karle, my jsme tady na parkovišti u vodopádů, nemůžeš sem pro nás přijet?“

Po usušení a zahřátí čajem v kempu jdeme do městečka Dingle na pivo. Hospodský je velice pyšný na Guiness. Dokonce má na dveřích cedulku „Nejlepší Guiness v Irsku“. Popíjíme tedy tmavé pivo a velebíme české plzeňské.

„Oh, cheap stuff,“ reaguje hospodský. Přeložila jsem si to jako „nic moc“.

A sděluje nám, že ve dvoutisícovém městečku Dingle žije několik českých rodin.

Brandon

Hora Brandon je na tomto poloostrově nejvyšší – 950 m. Cesta z parkoviště nás vede k hřbitovu, kde právě probíhá mše pod širým nebem. Uprostřed přírody to působí až nadpozemským dojmem. Chvíli mši sledujeme.

Potom už ale vyrážíme nahoru. Opět začíná pršet a navíc duje silný vítr. Čím jsme výš, tím je vítr silnější a vypadá to, že nás odfoukne do údolí. S kamarádkou Hankou stoupáme nahoru poslední. Hora Brandon je zahalena mraky a mlhou. Došly jsme k místu, kde pod sebou vidíme několik vodopádů. Tam se usadíme a svačíme.

„Podívej, kolik se takhle vysoko pase ovcí!“ upozorňuji.“Jak se potom dostanou dolů?“

„No, já myslím, že to jsou ovce zbloudilé, že už je nikdo shánět dolů nebude,“ míní Hanka.

Opět zaduje fičák. Naše výprava už je daleko vpředu. Cestu do mlhy a vysokého stoupání my dvě vzdáváme. Začínáme sestupovat. Když sejdeme až ke hřbitovu, dožene nás postupně zbytek naší výpravy, který jde mnohem rychleji.

„Bylo nahoře něco vidět?“ ptám se.

„Skoro nic,“ utěšuje mě Břeťa.

Moherské útesy

V Irsku jsme už týden a před sebou máme ještě hodně zajímavých míst. Stále se pohybujeme kolem moře, odkud fouká silný vichr. Ani v kempech to není lepší. Mají sice k dispozici mobilheimy, ale ty je možné objednat jen na týden za 500 euro. Stany si můžeme postavit na břehu moře, kde je takový fičák, že se neustále nadouvají.

„To máme spát na tom vídrholci? To snad nemyslíš vážně!“ útočíme na šéfa.

Prchneme do jiného kempu. U moře sice nejsme, ale fičák je tu stejný. Zatímco kamarádka v našem stanu hned usne, já beru spacák a lehám si na zem v umývárně, kde nefičí.

Ale sláva, čeká nás procházka po Moherských útesech a snad se odehraje za slunečného počasí. Je to dvanáct kilometrů  kolem skalnatých rozeklaných úbočí. A vedle turistické stezky zase krávy, ovce, ba i koně. Přelézáme ploty, přecházíme lávky a vyhledáváme ty nejkrásnější výřezy k zachycení. Užíváme si to. Snad nám počasí vydží.

Aranské ostrovy

Chyba lávky! Ve městě Galway se zajímáme o cestu lodí na Aranské ostrovy. Rádi bychom přejeli z jednoho ostrova na druhý. Ale dovídáme se, že to nejde. Provozují to různé plavební společnosti. Proto za 25 eur zakoupíme jízdenky jen na ostrov Inis Moor. Zakotvíme v blízkém kempu. Už večer se stahují zlověstná mračna. A v pět ráno naplno propukne typická irská čina. Leje jako z konve a duje nám už dobře známý vichr. Jízdenky máme, tak jedeme do přístavu, ať se děje, co se děje. Loď odjíždí v jedenáct hodin. Na moři obrovské vlny. Jízda trvá tři čtvrtě hodiny a připomíná let letadlem při turbulencích. Stevardi roznášejí lidem pytlíky. S úlevou všichni vystoupíme na břeh.

Náš šéf si půjčí kolo a chce celý ostrov sám objet. Zjišťuje, že irská kola mají brzdy opačně. My ostatní se dělíme na pochodující a jezdící. Tedy ne na kole, ale v místním mikrobusu. Patnáct euro na osobu. Řidič nás ochotně zaveze na zdejší významná místa – starobylou pevnost, oblast sedmi kostelů a místo, kde se vyskytují lachtani. Informace nám ovšem podává v irské verzi angličtiny, které skoro nerozumíme. Cestou občas potkáme našeho šéfa, jak srdnatě šlape proti větru. Od chvíle, co jsme přijeli, aspoň přestalo pršet. V šest večer se všichni zdárně sejdeme v přístavu.

Hora svatého Patrika a Newgrange

Je další den a počasí opět zlobí. Chtěli jsme vystoupat na horu svatého Patrika, posvátnou horu všech Irů, ale z oblohy se lijí takové proudy vody, že všechno rušíme. Rozhodneme se jet směr Dublin. Hustý déšť nás provází celou cestu, je to zhruba tři sta kilometrů. Nedaleko od Dublinu najdeme kemp.

Nazítří máme v plánu návštěvu Newgrange, starého neolitického sídliště a pohřebiště. Celá tato oblast je tak rozlehlá, že po ní jezdí autobusy rozvážející turisty. Každý návštěvník dostane cedulku, v kolik mu jede autobus. Sídliště se skládá z kruhových staveb, které vypadají jako travnaté kopečky. Lidé tu žili v době neolitu. Divíme se, jak úzkými chodbami a vchody mohli projít. Asi byli hodně malí.

Dublin

Vpodvečer si ještě důkladně prohlédneme hlavní město Dublin se sochami Oskara Wildea a Jamese Joyce, hradem a obloukovým mostem. U parkoviště zjistíme, že se nám ztratil kamarád Jarda a musíme ho vyzvednout u hospody. A pak poslední nocleh…

V osm ráno nás odváží trajekt do britského Holyheadu. Sbohem, Irsko, ostrove větru a deště, ale i nádherných zelených luk, barevných domků a tmavého piva.