Honza málem králem

Zdroj – internetové stránky advokátní kanceláře:

Honza je zakladatelem advokátní kanceláře. Díky své dlouholeté praxi a získaným zkušenostem ve veřejnoprávním světě se Honza zaměřuje především na níže uvedené oblasti práva, které v poslední době nabývají stále na větším významu a důležitosti..

Václav je ředitelem advokátní kanceláře. Na Václava se můžete spolehnout vždy při zastupování v soudním procesu.

Když se nám nepodaří sjednat dohodu, tak se nevyhneme soudnímu procesu, ve kterém bude na Vaší straně stát Honza. Pokud na soud nedojde, tak se spolehněte na jeho znalosti.

Na Alexandru se můžete spolehnout vždy při zastupování v soudním procesu, stejně dobře vám však poradí i při řešení problematiky občanského práva či veřejných zakázek, protože to jsou právní oblasti, na něž se nejvíce specializuje.

K zdárně vedenému sporu, nebo pro přípravu smluv a jiných dokumentů je nezbytná kvalitní příprava a znalost daného případu. A to je svět, ve kterém kraluje Jitka.

Michaela se úspěšně stará o veškeré organizační záležitosti a je nepostradatelná pro zajištění běžného provozu kanceláře.

Petra je díky svým zkušenostem nepostradatelnou oporou našeho týmu.

Zuzana je dobrou duší naší advokátní kanceláře, skvěle zvládá zajišťovat každodenní chod kanceláře.

Richard má bohaté zkušenosti s komplexní problematikou správy a vymáhání pohledávek..

Nicole perfektně komunikuje ve čtyřech jazycích a stejně dobře zvládá i zajištění provozu kanceláře.

Jak takový text číst? Pobavit se nad ním jako nad uměním nechtěného? Anebo sledovat jeho korporátní newspeak, pokoušející se familiérním a banálním podáním přiblížit nejprostšímu čtenáři? Anebo vnímat znejasnění hranic mezi realitou a fikcí: kdože jsou ti dobří lidé, „dobré duše“; jsou skuteční, nebo jsou z americké pohádky o Ally McBeall? A proč mají potřebu právě takto konstruovat svou identitu?

Nepochybně půjde o import ze Spojených států, i když poněkud nepovedený, protože pochybuji, že by pragmatičtí Američané sklouzávali až k tak sladkým a neurčitým popisům. Ona kýčovitá sladkost bude nejspíš dílem povinné četby Babičky, případně jiných sentimentálních děl českého obrození, jež se autorovi do amerického vzoru vloudily z kolektivní české paměti.

Inspirativní je i stopování opakujících se výrazů: „spolehnout se“, „nezbytný“, „nepostradatelný“, „bohaté zkušenosti“; to jsou strojově ražená slova. A kdo nic z toho ještě nemá, ten je alespoň „dobrou duší“ kanceláře.   

Celková stavba textu má vzbuzovat dojem, že tahle továrna je dokonale organizovaná a plně funkční, každý v ní má své „nepostradatelné“ místo a lze se na něj „spolehnout“, každý ovládá svůj stroj anebo se o stroje stará. To jsme zas u připomínky optimismem nasáklého kolektivismu: „Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc!“

Jak ale do takové továrny vstoupit? Přijímací kanceláří nebo vraty? To by bylo stejně banální jako text sám, odpovídalo by to doslovnému čtení a přijetí jeho pohádkovitosti. Je třeba se do ní vlámat zadními dveřmi a sledovat skryté motivy autora. Materiálu není mnoho, co ale třeba takto:

Je to sen o velké a urozené rodině, která je ale natolik nejistá, že se neobejde bez textuální opory opakující vzájemnou nezbytnost a nepostradatelnost jednotlivých jejích členů. Je to sen o králi Honzovi, kralevici Václavovi, královně Jitce a družině věrných. Pochopitelně je to panstvo laskavé, jako byla – v knize – kněžna Zaháňská. Je to český sen v amerických barvách. 

Anebo je to štít ukovaný z fenoménu rodiny? Jsme rodina, jsme chráněni zákonem, pokud se nám něco nepovede, nesmíte se na nás zlobit: jsme základ státu, jsme rodiče (máme odpovědnost) a jsme děti (máme křehké hlavičky).

Anebo je to z fenoménu rodiny nevědomím utkaná oidipská zpověď: táta Honza, máma Jitka a Richard - specialista na vymáhání mateřské lásky obráceny proti Honzovi. Vyberte si, která z postav je vám nejbližší a požádejte nás o společnost.

Odhlédneme-li od nicotného obsahu, z něhož o mnoho více nevymačkáme, můžeme nechat mluvit samotnou řeč. Je to řeč dospělého, který láká děti na bonbóny. Řeč infantilní, které nevěří mluvčí, ale ani adresát; uvidíš „království paní Jitky“, „dobrou duši Zuzany“ a hned dva Honzíky; „nebudeš-li celý den jíst, uvidíš zlaté prasátko“. Je to řeč, kterou vedou rodiče k dětem, nadřízení k podřízeným, profesionálové k amatérům, specialisté k diletantům. Je to kód bohorovnosti. Je to krajně naivní počin a nesympatické gesto. A je to velká legrace. Vyberte si.