Supráč I.

Chybí toho spousta.

Ráno na mě zívá mlsná lednice. V poledne nervózně cvakají šuplata kuchyňské linky. K večeru křupkají opuštěné drobky na podlaze, které marně volají svoje brášky.

Ach jo, no tak dobrá. Vyráží se do bludiště. Je to vlastně taková hra. Člověk si při pobíhání s nákupním košíkem pokaždé připadá v novém levelu. Mise se stává úspěšnou, pokud se do limitu podaří lokalizovat vytipované poživatiny. Hledá se v regálech, které byly od minula přestavěny s intenzitou tornáda. Větrného víru, který náhodně vyplivne něco tu a něco tam.

Holkám velmi mile poradím, aby si na svoje špejlata navlékly dlouhé legíny. Už několik dní je citelně chladno. Ale moje žabky budou zarputile skákat v kraťáskách, dokud nekompromisně nevyhlásím stav možného omrznutí stehýnek. Vydávám vřelé doporučení, aby si učesaly tu cukrovou vatu, kterou hřeben už dva dny neviděl. No jsou to moji cukříci.

Dva snadné úkoly se obrací v rodinné bojůvky. Legíny prý došly, a ty co zbyly na dně skříně  buď nejsou dostatečně trendy na promenádu po parkovišti nebo jsou tak úzké, že je ani s největším úsilím nejde navléci. Samozřejmě se mi dostane názorné ukázky neprůchodnosti nohavic doprovázené štkaním a slzičkami. Pak se hledá kartáč na vlasy, protože česat se můžeme jenom tím růžovým s kočičkou. Pět minut nervózně čekám, když si holky nešikovně šmidlají hřebenem sem a tam. Trénink musí být. Pak se nanejvýš opatrně snažím rozčesat neposedné chomáče a holky s jekotem nadskakují. Když vidím to veliké utrpení, nadhodím ostříhání vlasů. Můj návrh kupodivu namísto úlevy přináši intenzivnější jekot. 

Když jsou holky konečně oblečeny a učesány, rozpomínám se, že máme psa, štěně bostonského teriéra. Na holky houknu ať ho rychle dají ven vyčůrat. Chvatně zavírám všechna okna, kdyby se náhodou obloha rozhodla ukápnout slzu. Nevím přesně, jaký byl sled událostí, ale z jednoho okna vidím, jak všichni tři běhají zběsile kolem domu. Jak v pravidelném intervalu probíhají okolo mojeho postu, mezi přerývanými výkřiky rozpoznám "mamííí, Maxik se nedá chytit". Beru do ruky Maxikuv oblibeny pamlsek a vyrážím na pomoc.Jenže štěně se tváří, že pamlsek, na který jindy zaručeně reaguje se nevyrovná honičce celé smečky okolo domu, a tak už jsme v kole čtyři.

Naštěstí nakonec hra přestane bavit nejprve psa. Odnáším ho v náručí domů. Chytnu rychle kabelku. Cítím její správnou váhu, která prozrazuje, že mobil i peněženka jsou uvnitř. Venku mezitím začalo trochu krápat, běžíme se smíchem do auta. Holky škobrtají o dětské sedačky. Jedna leze přes druhou. Což se neobejde bez strkanců a stížností k mému ústavnímu soudu. Já si ještě podvakráte trénuji běh na krátké tratě, když se poklusem vracím pro sluneční brýle, pro případ, kdyby vykouklo nízké podzimní slunce, a pak ještě i pro ten deštník, protože se mezitím rozpršelo úplně. Jsem sice mokrá, ale sedím za volantem a u srdce mě hřeje vědomí, že jsem tentokrát nezapomněla vzít velkou tašku na nákup, a tak u kasy ušetřím drobné za igelitky ;-)