Slunce bere čáru

Fanda

"Fanda naboural. Na kruháči." Auto můžou odepsat. V tramvaji se člověk dozví, jak lidé žijí, co se jim přihází. Povídají do svých mluvítek nám všem k dobru. "No jo, Věru, ale co můžeš dělat.." zaslechnu ještě na I.P.Pavlova. Věru nevím. A už se to nedozvím, vystupuji. Ale to vyprávění zdaleka nekončí, těm, co jedou dál, možná ta paní s telefonem věnuje pointu. Anebo ne.

První biblická věta

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi." Mezi knihami, kterých každý den vychází tolik, zahlédl jsem jednu s podtitulem: Výklad prapočátku ve světle první biblické věty. Kniha uvízlá mezi řadami dalších. Údělná věta, která se snaží přežít dobu nadbytku sdělení, digitalizace a vědeckého diktátu. Věta rozpuštěná v kyselině googlu. Věta vyvrácená biology. A věta, která pořád ještě svítí mezi jinými.

Pamětníci

"Jednička jezdila z Pařížský třídy.. Celetnou.." A měla jen jeden vůz. Pamětníci se sešli u oběda. Ostatně i vinárna U Šuterů tady byla za časů starých jízdních řádů. "Halí, chceš ještě ten řízek?" zakončí jedna z žen docela prozaicky vzpomínání a nandá muži řízek na talíř. A Halí je rád. Žvýká a sní.

Koníček na dně

Začalo to na zelené homoli nedaleko odsud, ale tady to nabralo spád, tady Šemík zažil svůj pád. A bylo zaděláno na další díl české pohádky. Další je v nedohlednu; v televizi už třináctým rokem řádí Ulice a na internetu Kazma se svou show. Velká vyprávění vzal divoký mediální proud. Tak teď pod tím skaliskem jede tramvaj plná lidí s očima zabořenýma do displejů. A někde na dně mediální řeky koníček.

Slunce bere čáru

Slunce bere čáru, v lampách bafl plyn. Večer připomíná: člověk je bytost plná vin. A televize spustí dlouhou píseň o nepravostech, každá zpráva jako hřeb do kříže. Je libo ostudu, nebo rovnou za mříže? A v bytě páchnoucím naftalínem starý soudce. Shrbený v křesle hledí skrz obrazovku. Namodralý svit usedá na jeho tvář a balzamuje ji jako tvář sovětského satrapy. I nejvážnější věci berou čáru.