Jak se telefon vzteky vytočil

Jednou přišla paní učitelka s dětmi do muzea dvacátého století. Děti obdivovaly staré gramofony, magnetofony, tranzistory a další věci a ptaly se k čemu sloužily.

Potom se paní učitelka zastavila u starého telefonu s kulatým číselníkem.

„Tak, děti, takhle vypadal původně telefon. Čísla se vytáčela, ne vyťukávala a sluchátko k němu bylo připojené šňůrou.“

Péťa si chtěl tento starý telefon vyfotit a vytáhl mobil. Mobil celý výklad paní učitelky bedlivě poslouchal a když uviděl svého předchůdce, začal se mu posmívat:

„Jé, ty seš ale předpotopní! Takovejhle ciferník je už dávno passé!“

„Právě proto jsem v muzeu,“ nedal se telefon.

„Chachá, no právě, už nemůžeš sloužit, tak tě šoupli do muzea!“ A potom ještě dodal: „Vsadím se, že ani neumíš posílat smsky!“

„Es-em-co?“ nerozuměl telefon.

„Ty neumíš psát, žejo?“ vysvětloval mobil.

„Proč bych psal?“ podivil se telefon. „Do mě se přece mluví! Zkus zavolat moje číslo a uvidíš.“

Mobil pohlédl na číslo vedle telefonu: 63 52 80. „To je nějaký krátký číslo. Jakýho máš operátora?“

To už se telefon pořádně naštval: „Ty holobrádku mrňavej! Mlíko ti teče po bradě a budeš mě poučovat!“ A aby ukázal, jak je ve svém věku ještě plný sil, začal telefon vytáčet všechna čísla, na která kdy volal a která si ještě pamatoval. Když vytáčel asi osmé číslo, číselník se zasekl.

„Tos mě teda fakt vytočil!“ skuhral telefon.

„Chachachá!“ dal se mobil ještě do většího smíchu.

„Tak dost!“ okřikla mobil paní učitelka a spravila stařičkému telefonu číselník. Potom na něm vytočila číslo mobilu. Ten se musel přestat smát, protože začal hrát melodii ohlašující příchozí hovor.

„Dobrý den,“ řekla paní učitelka do sluchátka.

Péťa přijal na mobilu hovor a také řekl „Dobrý den.“

„Vidíte, děti? Takhle se dříve telefonovalo.“

Když Péťa ukončil hovor, jeho mobil směrem k telefonu zamručel: „No jo, ty seš vlastně borec, když ti to telefonování tak hezky jde.“

„Ty taky,“ vrátil mu telefon poklonu, „když umíš psát.“