Věčnost

Jakoby kapsář žiletkou prořízl nebe
tak dnes ráno vyšlo slunce
jak škvírou jen v poštovní schránce
a dotklo se věčností rána všeho jako Midas
rezavých střech, psích stínů a zapomenutých jablek
noci neviditelného světa
i krve, kterou jsme prolili jako svíce svůj vosk z kolen, rtů a ryb
aby se stal podzim
kdy andělům po ránu páchne mlha z úst 
reflektory prvních autobusů nám prorážejí led tmy
nevěstky soch nabízejí svá kamenná objetí a polibky deště
a mraky podobné pivní pěně zvětrale stojí na obloze
jen šedivé stromy klopí hlavy pod tíhou oběšeného listí 
a my učíme děti prvnímu strachu  
teď hlína v polích mění své tváře 
když zarývají se do ní pluhy jako do ženy ruce milencovy
a němí ptáci, kterým jsme ukradli jazyky k milování
míří tam nahoře k tichu
kolem Měsíce hořícího v úplňku, který je bláznů a prachu   
a vím, že ta průvodčí, co zemřela již před léty mne zase požádá o lístek očima naproti sedící dívky  
v tom vlaku, ve kterém sto let neteče voda na záchodcích 
protože jsem něco mezi opilým a mrtvým   
když mám v hlavě báseň 
a mlčky si prohlížím ty na nástupištích na cosi čekat 
a slova jako mouchy naráží do skla našich přítomností 
tady i tam, kde jsme 
my, kteří hoříme zaživa, aby nezbyl ani kousíček k potravě marnosti
ani té vteřiny