Sněhové narozeniny

 

Nečekal jsem, že na mé šesté narozeniny druhého listopadu napadne sníh. Měl jsem krásnou oslavu u příbuzných v Jilemnici.

Každý mi dal drobný dárek až na staršího bratrance.

„Copak ty pro mě nic nemáš?“ zeptal jsem se po oslavě.

„Mám překvapení,“ usmíval se záhadně.

„To zas bude nějaká ptákovina,“ řekl jsem.

Za zádama držel něco velkého a dlouhého.

„No... co to je?“ vyjeknul jsem.

„To je jitrnice jakou svět ještě neviděl,“ smál se.

Předával mi metrový růžový balónek ve tvaru tlusté jitrnice.

„Kdes to sebral? To se nevejde ani do auta,“ řekl jsem.

„Pěkná, dáme si jí k večeři,“ zavtipkoval tatínek.

„Jasně, jako kdybychom si dali vzduch omaštěný větrem,“ dodal jsem.

„Poděkuj za dárky a musíme vyrazit, dřív než bude tma,“ řekla maminka.

„ Ach jo, my vlastně musíme na chalupu pro dveře. To bude zdržovačka,“ řekl jsem otráveně.

„ Nemudruj a oblíkej se,“ zavelel tatínek.

„ Tak děkujeme za návštěvu,“ loučili se příbuzní.

 

„Proč táhneš tu jitrnici? Já ti jí vypustím, zbytečně bude v autě zabírat místo,“ nabízel se tatínek.

„Né, nesahej mi na ní,“ zlobil jsem se.

 

Když jsme přijížděli do Rokytnice nad Jizerou, divili jsme se, že je tu sněhová pokrývka.

„Tady muselo sněžit už ráno a pěkně mrznout. Škoda, že jsem se nepodíval na počasí.Tou polní cestou se k chalupě nedostaneme. Budeme muset nechat auto u opuštěné horské chaty Espero,“ řekl tatínek.

„Zkusím tě odvést k zadní cestě na lesní zkratku a pak se sejdeme u Espera,“ uvažovala maminka.

„Dobrá, budu se snažit přijít co nejdřív. Pokud mě nepřepadne hladový medvěd,“ smál se tatínek.

„Tady medvědi nežijí, leda že by to byl převlečený běžkař,“ řekl jsem.

Z auta jsem pozoroval čtyři myslivce. Měli u cesty zaparkovanou maringotku. Moc mě zajímalo, co tam dělají. Asi se připravují na hon. Prohlížel jsem si jejich zelené uniformy. Každý z nich měl na klobouku jiné ptačí pero. Taky bych chtěl nějaké krásně zbarvené najít. Doma v krabičce od sirek si chráním sojčí pírko. Maminka říkala, že patřilo určitě krakonošově sojce.

„Jé, táta už jde,“ radoval jsem se a otevřel jsem auto.

„Kam letíš? Budeš mít mokré tenisky,“ volala maminka.

„Chci tátovi pomoct.“

 

„Oldo, jak to, že si nezůstal v autě!“ zlobil se tatínek.

„Ty dveře budou určitě těžké,“ namítnul jsem.

„Já je unesu. Neboj.“

„Koukej myslivci,“ ukázal jsem.

 

„Zdravíčko pánové, pozdravuje vás Kubík,“ řekl vesele tatínek.

„Jakej Kubík? Znáte ho někdo?“ ptal se mladý myslivec kamarádů.

Myslivci jen kroutili hlavou.

„Stál tu u cesty, měl dlouhý uši... nepolapitelný zajíc z jizerských lesů,“ smál se tatínek.

„My ti dáme Kubíka...“ hrozili na tatínka.

„ Z nás si nikdo stířílet nebude,“ zlobil se malý starší myslivec.

„ Oldíku, honem. Poběžíme do auta,“ řekl tatínek.

 

„Mamí, táta nazlobil myslivce,“ řekl jsem vzrušeně.

„Cos jim provedl Petře?“ ptala se maminka.

„ Povídal, že je pozdravuje zajíc Ferda. Teda... né. Kubík!“ řekl jsem za tátu.

„Petře, ty si nedáš pokoj! Takový srandičky můžeš vymyslet jen ty,“ zlobila se.

„Tak připoutat se a jedem!“ řekla maminka.

„ Ho, ho, opatrně, pěkně to klouže,“ řekl tatínek.

„Jé, co když nabouráme do támhle toho stromu,“ ukazoval jsem.

„Maminka je zkušená řidička,“ uklidňoval mě tatínek.

„Máme příliš těžké a velké auto, nejsem na něj zvyklá,“ řekla maminka.

S široce otevřenýma očima a tlukoucím srdcem koukám jak sjíždíme zledovatěly kopeček. Nervozně držím darovanou jitrnici.

„Žuch,“ vykřiknul jsem.

Naše nová tmavě modrá Audi sjela do příkopu.

„Oldo, nestalo se ti nic?“ otáčel se na mě tatínek.

„Ne, praskla mi jitrnice,“ řekl jsem smutně.

„Tak proto ta rána,“ oddychla si maminka.

„ No, málem jsme nabourali do stromu, půjdu se podívat na škodu,“ řekl tatínek.

„ Audi se nic nestalo. Chtělo by to traktor, aby nás vytáhnul,“mudroval tatínek.

„Kde tady seženeš traktor?“ řekla maminka.

„Ve vesnici, nebo sehnat silný chlapy,“ řekl tatínek.

„ A co ti myslivci? Těch je dost a mají pořádně velké ruce,“ řekl jsem nadšeně.

„No... tatínku. Požádej je o pomoc. To jsem zvědavá co ti řeknou,“ rýpne si maminka.

„To je špatný. Kdo mohl tušit, že skončíme v příkopu,“ škrábe se na hlavě tatínek.

„Takže tu budeme muset spát?“ vyděšeně jsem se zeptal.

„Neboj Oldíku. Jdu se zeptat těch pánů co nemají smysl pro humor,“ povzdechl si tatínek.

 

„Dobrý den, páni myslivci. Manželka támhle zapadla s autem do příkopu. Nebyli by jste tak hodní a nepomohli nám ho vytáhnout?“

„Hele, řekni si Karlíkovi,“ řekl starší myslivec.

„Chlapi, nerozumíte srandě?“ řekl mírně tatínek.

„Tak mi ti to tedy odpustíme, ale to bylo naposled co sis z nás mysliveckejch dělal srandu, ty... Karlíku,“ řekl starší myslivec.

 

Myslivci se do auta opřeli vší silou a my jsme byli zase zpátky na silnici. Všichni jsme si oddychli. Poděkovali a opatrně odjížděli k domovu.

Na tyhle dobrodružné narozeniny nikdy nezapomenu.

 

 

 

 

 

 

---