Závist

Už dvě hodiny chodím po nočním sídlišti. Je kolem nuly a vypadl jsem rychle, ani jsem se pořádně neoblíkl. Je mi dost zima. I ty paneláky vypadají studeně, natřeli je sice na modro a žluto, aby nebyly šedivý jako za bolševika, ale pro mě je to stejný. Musel jsem si navíc sednout na lavičku, protože mě rozbolely nohy. Hernajs, nevzal jsem si ani rukavice, mám úplně zkřehlý ruce.
Ale jít domů se mi nechce. Ne proto, že by se mnou bydlela manželka a já se s ní pohádal, to ne. Je to něco horšího. Bydlí se mnou závist. Nezávidí mi ani majetek, ani peníze. Závidí mi úplně obyčejný nápady. Jako postarší invalidní důchodce chci samozřejmě něco ušetřit, tak se snažím využít to, co mám doma a nový věci nekupovat.
Vplížila se mi nepozorovaně do bytu někdy před půl rokem a od té doby ji nemůžu vypudit. Jakmile chci doma něco vyřešit a současně si tím krátím čas, začne příšerně řádit. Věci na elektriku přestanou fungovat, jiný věci se ztrácejí.
Brzy na to, co se u mě objevila, jsem se rozhodl trochu vylepšit záchod. Umakart už je zašlej a nedá se pořádně vydrhnout, na obkladačky zkrátka nemám. Tak jsem se řekl, že si tam nalepím vtipy, který jsem si kdysi dávno vytřihoval z Dikobrazu. Koupil jsem barevný papíry a udělal z nich pod vtipy takový rámečky, no, docela jsem si s tím vyhrál. Záchod pěkně prokoukl. To moji nechtěnou spolubydlící děsně popudilo. Hned nato nešla televize. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, která bije. Začalo mi to docházet až časem.
Asi za měsíc jsem totiž probíral oblečení ve skříni a našel jsem svetr, kterej je mě už malej. Nejprve jsem ho chtěl dát do sběru textilu pro bezdomovce, ale pak mě napadlo, že by se dal použít jako kobereček k posteli. Šití mi nikdy moc nešlo, ale nějak jsem cikcak rukávy přihekloval ke svetru, aby držel tvar a položil k posteli. Teda, fakt jsem to ráno ocenil, já už mám nohy dost studený a ta teplá vlna působila úžasně hřejivě. Jakmile to ale závist zjistila, dala mi ťafku v podobě vybitého mobilu. Druhej den jsem se potřeboval objednat k doktorovi a nikam jsem se nedovolal. To už mi bylo jasný, že seněco děje. Ale když začal mobil fungovat, tak jsem to zas pustil z hlavy.
Asi za čtrnáct dní jsem koukl do lednice a přemýšlel, co k obědu. Nejlepší by byly francouzský brambory, řekl jsem si. A protože už některý potraviny volaly po urychlené spotřebě, rozhodl jsem se toto jídlo vylepšit. Kromě šunky a vajíčka na tvrdo jsem tam nakrájel ještě jedno rajče, pár oliv, co jsem koupil v akci, a zbytek sýra. Musím říct, že to fakt nebylo špatný. Docela jsem si pochutnal. Ale ani to se závisti nelíbilo. Přestala fungovat elektrická trouba.
A proč tu vlastně dnes večer sedím v zimě na lavičce? Zase jsem totiž dostal nápad.  A ten rozhodně nebude mé podnájemnici po chuti. Našel jsem v komoře starou tašku po našem psovi, je lehká, molitanová a současně pevná. No, tak jsem se rozhodl s ní chodit pro pivo, abych ji nějak využil. Opravdu se pivo neslo dobře. Jenže sotva jsem položil tašku s pivem v předsíni, jsem tušil, že závist začne řádit. Zkusím se teď vrátit domů a uvidím, co nebude fungovat.
Jednou na ni vyzraju.Budu pryč tak dlouho, dokud neodejde.