Dva staří přátelé

„Buď zdráv starý příteli,“ řekl pohnutě zavalitý trpaslík navlečený v těžkou plátovou zbroj. V ruce držel ohmatanou dvoubřitou sekeru. Elf, který držel v ruce luk a byl oděn v lehký kožený šat, mu pokynul hlavou. „Vím, že toho moc nenamluvíš, ale jsem u všech dračích řití zatraceně rád, že tě vidím.“ Já tebe také Roglime, ozvalo se v trpaslíkově mysli. Trpaslík překvapeně zamrkal. Elf se usmál a posadil se k patě obelisku, u kterého Roglim stál. „Vidím, že čas zapracoval na nás obou,“ zakřenil se trpaslík, když si přisedal k elfovi. „Naučil ses mnoho, co jsme se rozešli, abychom bránili své domoviny. Já svůj milovaný sever a ty to vaše společenství dole na jihu.“ Cos čekal? „No doufal jsem, že mi konečně někdy povíš, jak na tebe zapůsobily mé rodné hory tam v Thierru.“ A já doufal, že se na to zeptáš, Roglime. Trpaslík se rozdychtěně usmál, vyňal ze svého vaku měch s medovinou a kus masa. „Nejdřív se najíme, Lentheme, co ty na to?“ Podělíme se, i já mám něco, co by ti mohlo chutnat, navíc to má léčivé účinky, snad ti to pomůže od toho nezřízeného pití, nebo už tím netrpíš? „Vidíš, to je právě novinka, kterou jsem chtěl začít.“ Při těchto slovech dýkou rozřízl maso na dvě části, jednu podal Lenthemovi a do druhé se s chutí zakousl. Lenthem přijal maso a svou dýkou, kterou vytáhl z pouzdra u pasu, je rozřezal na několik kousků. Roglim se na něho podíval a zasmál se: „Stále stejný zvyk?“ Elf s úsměvem přikývl. Pak otevřel svou tornu a vyndal cestovní chléb elfů. Roglim se při pohledu na něj rozkašlal. „Stále mě dokážeš překvapit Lentheme,“ vykuckal ze sebe. Já vím. „No a než to rozdělíš, řeknu ti, co mě potkalo za poslední dva roky, co jsme se neviděli.“ Pokračuj, vnímám tě. „Tak první věc od té nešťastné události, kdy zemřel Blad – bohové všech ras nad ním držte ochranné ruce – byla, že jsem zašel do chrámu, kde jsem tři týdny setrval ve válečné askezi a zaplatil si speciální výcvik u naší armády. Tím jsem se zocelil a toho zas..nýho démona alkoholu jsem vypudil. Pak jsem jenom bojoval, abych zapomněl na Bladovu smrt. Byl jsem povýšen do rytířského stavu, ale jak mě znáš, nemohl jsem to vydržet a jako vazal teď sloužím v terénu jako potulný rytíř. Naučil jsem se číst a psát, ještě mi to moc nejde, ale prý to chce cvik. No a to je ke všem raněným ďáblům asi všechno.“ A zapomněl jsi úplně? „Ne, příteli. Nemohl jsem. Od té doby mám každou noc noční můru. Vždycky vzpomenu na toho prokletýho slizáka Pargashe, jak ho držel v těch železech a pak … u rozlitý krve Kánovy, nemůžu na to myslet.“ Trpaslík tupě zíral na svůj vak a z oka se mu kutálela slza, která skončila v jeho změti mohutného vousu. Odložil měch s medovinou a z vaku vyndal dýmku a tabák. Á tabáček. Měl bys skromnou zásobu pro přítele? Trpaslík se udiveně podíval po elfovi. „Ty kouříš? U všech rohatejch Gorgon, co máš pro mě za překvapení dál?“ Myslím, že už nic, Roglime. Naučil jsem se mluvit pomocí mysli, jelikož přeci víš, že jsem od narození němý. Pak jsem u hobitů v našem kraji propadl tabákovému démonu, to, co jsem u tebe považoval za slabost, mám teď jako potěšení. No a jako závěr mám pro tebe překvapení, ale to až dojíme.

Když pojedli, Roglim pookřál po cestovním chlebu, zapálili si nacpané dýmky a chvilku mlčky pokuřovali. Zabil jsem Pargashe. Roglim vyskočil. „Cože jsi ke všem překousnutým dýmkám..!?“ Víš, jak nám tehdy nakonec uprchl? „Jo,“ uklidňoval se Roglim. „Neměl ruku, ale zdrhnul šmejd.“ Nedávno jsem zaslechl hovor dvou dobrodruhů, kteří jen potvrdili mé obavy. Pergash si vybudoval silnou základnu. Pronikl jsem tam za pomoci lsti naší armády, která ho držela v šachu. Pak jsem se dostal až k němu a jednou kouzelnou střelou jsem ho poslal na věčnost. Pak to šlo ráz na ráz. Budova neodolala náporu našich. Pak si všiml, že Roglim mlčí a upírá zrak do nastalého šera. Podíval se tím směrem. „Bílý holub.“ Ach, ano. To je dobré znamení Roglime. „Vím Lentheme, je to stará legenda od vaší bohyně Ethel.“ Teď se pro změnu udiveně podíval Lenthem po Roglimovi. „Bylo to první, co jsem si přečetl, když jsem se naučil číst. Tuhle pasáž si pamatuji – Když se dva přátelé sejdou po dlouhé době a patřil k nim jako duše ještě někdo další, koho měli rádi, může se stát, že je ten další navštíví v podobě bílého holuba. Značí to přátelství až za hrob. Lentheme, příteli…“ Lenthem mu podal ruku. Buď zdráv a dlouho živ, příteli. Roglim stiskl nabízenou ruku. „I ty…“