Jak se rychle a bezpracně zbavit špeků

Čas od času mě popadne záchvat a začnu cvičit. Tento záchvat obvykle následuje po zkoumavém a sebekritickém pohledu do zrcadla ze všech úhlů, většinou po zimních radovánkách s příchodem prvních jarních paprsků.  "Ano, měla bych to opravdu zpevnit", slíbila jsem si, když jsem provedla kontrolu problémových míst. Problémovými místy u žen jsou obvykle spodní části těla, které se nafukují do nežádoucích rozměrů a horních částí těla, které se smršťují také do nežádoucích rozměrů. Horní rozměry jsem se rozhodla prozatím ignorovat, ale s dolními jsem hodlala udělat rázný proces. Co čert nechtěl, pomohla mi k tomu trochu náhoda.

"Chcete zpevnit a zbavit se celulitidy bezpracně v pouhých 14 dnech?", hlásal letáček v jednom obchodním centru. "Ve slevě!", lákal velkoryse. Rozhlédla jsem se a spatřila lidi různého věku a pohlaví na jakýchsi vibračních strojích. Zdálo se, že na těchto plošinách jen tak postávají, či posedávají a stojí je to jen pramalé úsilí. "To je skvělé...", pomyslela jsem si. Pravda, to vibrování nevypadalo zrovna esteticky, navíc v obchoďáku, ve zcela otevřených prostorách, ale co bych neudělala pro své úzké džíny. Odvážila jsem se tedy zeptat paní u pultu na podmínky, ta mi bez okolků předala k podpisu nějakou smlouvu, jejímž čtením jsem se příliš neunavovala a natěšeně jsem ji podepsala a zaplatila pět lekcí ve slevě.

Prohlížela jsem si zblízka stroje. Vypadaly jako obrovské, houpající se váhy s madly a digitálními čísly. "Vážně úžasné", pochvalovala jsem si a suverénně jsem si stoupla dle instrukcí na stroj, chytla jsem se madel a čekala na bezpracné, půlhodinové zpevňování. Dokonce jsem zalitovala, že jsem si s sebou nevzala nějaký časopis ke čtení. Jak bláhové! Stroj zavrněl a náhle začal neurvale zběsilým tempem vibrovat. K mému zděšení se ale vibrace stále stupňovaly a zhruba po třech minutách mě ochromila neuvěřitelná bolest v břiše. "Áu!!!", zaúpěla jsem.  Matně jsem si vzpomněla, že mi "trenérka" před započetím lekce poradila, že v případě píchání v břiše mám pokrčit kolena. Moc jsem ji nevnímala, bolest břicha mi opravdu nepřišla pravděpodobná. "OK, zkusím to,  jsem přeci začátečník, není proč se stydět", řekla jsem si. Marná snaha. Krčení kolen ani jiných údů prostě nepomohlo. V té panice jsem dokonce kašlala na to, jak nemožně při tom vypadám, a že kolem chodí davy nakupujících a skvěle se baví při pohledu na šílence svíjejícího se v porodních bolestech na divném, vibrujícím stroji, na kterém by i Claudii Schiffer skákaly špeky do všech světových stran. Díky svému pudu sebezáchovy jsem ale vysledovala, že když mírně nadzvednu paty, střeva mi možná nevystřelí z břicha ven a nepřiplácnou se trapně na okolní zrcadla a tak jsem nenápadně nadzvedávala paty, když se trenérka nedívala. "Divné", pomyslela jsem si. Ostatní cvičící kolem mě vypadali v pohodě, zdálo se, že takto vesele vibrují dvakrát denně a tak jsem se rozhodla předstírat, že ještě neumírám, že je to naprostá brnkačka. Přeci mám ještě nějakou důstojnost. "Určitě to budou najatí herci!!" zlobně jsem se po nich ohlédla. Přemítala jsem, jestli pro mě přijede včas rychlá, nebo tu opravdu zcela potupně a nehrdinně vypustím duši.

Po dalších pěti minutách jsem si vzpomněla na nějakou knihu o agentech, ve které se doporučovalo v případě mučení odvést pozornost k příjemnějším myšlenkám. Ano, mnoho mučených takto přežilo bolest, vážně, tak proč ne já. Představila jsem si tedy, že mě vůbec nic nebolí, že se procházím po sluncem zalité pláži, na kterou naráží jemné mořské vlnky, oblečená jen v miniaturních bikinkách, s hladkými stehny a bez ďolíčků a všechny "silikonky" v okolí blednou závistí z mých vytrénovaných břišních cihliček.

"Narovnat záda!!!!", zařval mi hrozivý démon do ucha. Polekaně jsem sebou trhla. Aha, trenérka si všimla, že jsem zcela rezignovaně omotaná kolem vibračního stroje a spím. V posledním tažení mě však popadl vztek. "Šmejdi!" Určitě bylo v té ďábelské smlouvě, kterou jsem nečetla, miniaturním písmem napsáno, že před vkročením na vibrační stroj je nutné navštívit notáře, sepsat závěť a zamluvit si místo pro poslední spočinutí. Zděšeně jsem se podívala na svoje bolavé břicho. "Jejda, mý vnitřnosti asi spáchaly sebevraždu!"

Po dvaceti minutách utrpení jsme dostali od přísné trenérky povolení si na stroj sednout. "Bude to taková příjemná masáž spojená s posilováním paží...", slibovala ďáblice. A vskutku! Jaká úleva! Žádné bolesti břicha, žádné píchání. "Možná už jsem v nebi", připitoměle jsem se usmívala. Z blaženého stavu mě vyrušilo divné štípání bicepsů, tricepsů a jiných cepsů. Jakoby deset tisíc mravenců jezdilo po mých pažích. Po dalších nekonečných deseti minutách se ten mučící stroj zastavil. "Končíme, hurá!", nemohla jsem tomu uvěřit a tak jsem se zvedla. Tedy chtěla bych se zvednout, kdyby mě poslouchaly nohy. Pod pohrdavým pohledem trenérky, který mi devastoval poslední zbytky sebevědomí, jsem s vypětím všech sil velmi pomalu vstala a zkontrolovala všechny části těla.

Po cestě domů jsem příliš nedbala podezíravých a posměšných pohledů okolojdoucích lidí. Lidí, kteří nezažili pekelný stroj. Bylo mi naprosto fuk, že jdu nejistým, opatrným a velmi, velmi širokým krokem námořníka, protože mi právě dosloužily vnitřní strany stehen. Hlavní je, že žiju. Zatím.

U stolu s horkou kávou jsem si odpřísáhla, že odteď se budu věnovat méně adrenalinovým sportům. A tak polehávám na gauči, pojídám bramborové lupínky a občas zatnu hýžďový sval. Ten jediný mě totiž nebolí. Až se vzchopím, zažaluji firmu s vibračními stroji a z vysouzených peněz si koupím nové vnitřnosti. Sportu zdar!