Krutě se jí to nevyplatilo

    Krutě se jí to nevyplatilo, a to jsme se na začátku milovali skoro bestiálně. Její zamilovanost vyšuměla o něco dříve a díky tomu si začala namlouvat, že mám chyby.

    To samo o sobě je pro chlapa urážlivé, zvláště když žádné chyby nemá, jenže ona své výčitky ztopořila tím nejpitomějším způsobem, jaký bylo možno v našem dva plus jedna vymyslet.

    "Tohle by můj otec nikdy neudělal!" křičela... a co křičela, vřískala na celý panelák. Ale to není všechno! Vždycky to zaonačila tak, že vrchol hádky probíhal v obýváku u jihozápadní stěny, kde na polici stála urna s popelem jejího taťky. Ona vždy stála pod ní a jménem svého otce mi spílala.

    "Můj táta se nikdy neválel na gauči před jednadvacátou hodinou!" stupidní argument. Jako by její fotr byl alfa a omega, velký vzor, svatý otec.

    "Táta si nikdy nedovolil zapálit v bytě!" Sama věta usvědčuje autorku z podujatosti. Táta "si" nedovolil, no dobrá, jestli "si" nedovolil, neznamená to, že by "mi" nedovolil. Jenže ona prostě pořád musí mít plnou hubu otce, musí a musí... Mám toho dost.

    Intervaly mezi životem a stáním pod urnou se znepokojivě zkracovaly. A pořád dokola to samé, "otec by...", "tohle táta nikdy...", "s tímhle by si táta lehce..." Ty, neser mě! Nebo na to šeredně doplatíš!

    Pak povolila stavidla. Zase jeden výstup, nic výjimečného, ale já už nebyl rezistentní. Prostě blikanec. Najednou ležela na zemi, já držel v ruce urnu a cpal do ní popel, co to šlo. Nejspíš jí to nebylo příjemné, svíjela se, dusila se, pak se začala dávit.

    A já zažíval neskutečný pocit triumfu, teď měla už po tisící první plnou hubu svého otce, ale šeredně se jí to nevyplatilo...