Dobrý člověk

Především bych rád podotknul, že toho rána jsem procitl naprosto zdráv, bez jakýchkoli známek nemoci. Ano procitl jsem zcela, a to zejména zcela odpočinut, jelikož jsem předešlého dne ulehl velice brzy. Možná že den za oknem byl poněkud pošmournější. Z umouněně šedých oblak slabě poprchávalo, já však (to důrazně podotýkám) nepatřím k oněm dnes velmi moderním somnambulům a ostatním hypochondrům. Je třeba tedy hned na počátku postulovat, že můj stav byl v jakémkoli směru zcela, až palčivě v normálu. Ještě před ranní očistou jsem se tedy rozhodl si zacvičit, od čehož mě velice rychle naštěstí odradila známá bolest kolen. Oddechl jsem si. Víte jeden by si téměř myslel, že všechna ta dobrota a nevinnost je pouhou předzvěstí budoucích neštěstí. Jak už jsem však zmínil dříve – na tyto věci jednoduše nevěřím. Především i kvůli tom, že nejsem naprostý idiot. Je mi moc dobře známo, že strůjcem svého osudu jsem já a zase já a nikdo na tom nic nezmění.

 Rychle jsem se najedl, pomalu a bedlivě oblékl, vychutnal si čaj a vyrazil autem do práce. Jako každý den. Mé přesvědčení o vlastní svévolnosti mělo vydržet přesně minutu – tak daleko trvá cesta od mého bytu na roh ulice. Kromě rohu je tam mimo jiné i přechod. Ale vždyť předbíhám. Přece jen, abych uvedl věci na pravou míru – něco jsem tušil ještě, než se to všechno stalo. Můj intelekt je zcela obyčejně brilantní, jeho sebejistý pochod cestou logiky je však někdy poněkud zpomalen. Jako by potřeboval cosi, jako jemné popostrčení. Uznejme ale, že to nynější bylo doslovně čirou zlomyslností. Hrubý kopanec do zad a než se ohlédneme, pachatel je pryč. Přece jen ale všechna čest – svůj účel to splnilo. Řečeno jednoduše, věc se má tak že, jak si, tak ráno jedu a chystám se na rohu odbočit, zničehonic velká rána, dutý tlukot a pak cosi jako znepokojivé mlasknutí. Bohužel nyní se vzhledem k tak mimořádně podivné situaci nevzpomínám na mou okamžitou reakci. Přirozeně jsem na pochybách i o tom čemu vlastně patřila má první myšlenka. Nepovím vám tedy zda patřila tomu, že jsem právě přejel člověka či tomu, jak chorobně jsem se ve všem spletl. Byl to přeci od začátku jeden velký omyl, unikla mi totiž jedna zcela titěrná drobnůstka. Exponenciálně rostla, až nabyla rozměrů panelových domů co mě nyní stoicky obklopovaly. Typický příklad teorie chaosu.

Otevřu dveře a spěchám ke zraněnému. Zároveň si mezitím v mysli vše ujasňuji. Tak zaprvé, ještě, než pronesete své ukvapené soudy, mé přesvědčení o životní svobodě bylo naprosto správné. Pominul jsem pouze to, že na světě nejsem sám. Ano, nyní už vidím, že má vnitřní esence bytí je společná všem, co po světě chodíme. Není pak divu, že může dojít k jistým životním kolizím, když se dva záměry nutně protnou. Příkladem vám může být můj blatník a levý bok nic netušícího chodce. Ale no tak, vždyť jsem ani nejel tak rychle. Osoba na zemi se ale s úpěním svíjí, a ani přes nesčetné pokusy se jí nedaří vstát. Asi má pochroumaná záda. Já zase zrcátko. Vypadá to, že to je ještě docela mladý chlapec…

Dobrá tedy, ač jsme ve své životní cestě opravdu zcela svobodní, jsou přece taktéž i ostatní, což ale mou svobodu může zhatit. Už jsem skoro u něj, pomáhám mu na nohy. Pak mi ale hlavou znovu zazní má slova. Okamžitě jej zase pouštím. Dopadne s výkřikem. Či snad vykřikne s dopadem… „Ale no tak ticho, vždyť přemýšlím.“ Což mou svobodu může zhatit… Náhle dopadne blesk a v mé hlavě se konečně rozsvítí. Skoro zakopnu, jak od něj rychle odcházím. „Božíčku tomu říkám způsoby“.   Vše mi postupně dochází. No ano, samozřejmě bych mu měl pomoct. Je přeci v takové agonii, a to jenom kvůli mně. Navíc se okolo začíná scházet zvědavý dav. Ten vždycky vyčichá každou pikantnost. Paraziti. Možná je i třeba dobrého skutku, obětavého činu. Ještě není pozdě si říkáte. Kdo z vás moralistů však v tom všem pomyslí na mě? Že ani nevíte o čem je řeč? V momentě vám vše vysvětlím, račte se pohodlně usadit. Především ale buďte prosím potichu, to vaše neustále pokřikování…

Nasedám do auta a dělám jako bych hledal lékárničku – ve skutečnosti si ale zapínám pás. Přezka ne, a ne zapadnout do otvoru. Víte, je to vlastně docela prosté. Dnes jsem zcela nešťastnou náhodou přejel já jeho. Chyba na mé straně. Odvezu jej do nemocnice, kde jej dovednost dnešní medicíny jistě dá velice rychle dohromady. Pár dnů si ještě poleží a pak hurá zpátky do života. Uplyne den. Možná dva. A pak, zrovna když budu přecházet cestu abych si na rohu koupil rohlíky, znenadání bum a srazí on mě. Vzorec se může rozvíjet ad absurdum donekonečna. Je však dost možné, že já už to srážku ani trochu nepřežiju. Kde v tom vězí nějaká spravedlnost? Pochopte tedy proč znovu startuji své auto. A pokud bych nezemřel, je velmi pravděpodobné, že bude mít někdy chlapec syna. A kdo pak zabrání jemu, aby dokonal dílo svého otce? Pravděpodobnost mé smrti se tím všehovšudy zdvojnásobuje. To však nikdo z vás nebere v potaz. Střídavě tupě čučíte na mě, na zraněného a zase na mě, v němé pobídce. Dav se mezitím zvětšuje. Ukazují si…to snad nic nechápete? Kroutím hlavou a zařadím zpátečku.  Auto trochu nadskočí a ozve se pár zděšených výkřiků. Přísahal bych, že v něm byl i jeden bolestně smrtelný. Pro jistotu ho však přejedu ještě jednou. Ale vy tam, paní s kočárkem – proč tak bledá? A ten zoufalý křik do telefonu. Vaše dítě se z toho docela rozplakalo. Víte, co se zde vlastně právě událo? Co kdyby mě přeci jeho syn sice nepřejel, dobrá, ale stal se nazdařbůh třeba rovnou diktátorem? Tak poslouchejte mě chvíli. V pomstě za zmrzačení svého otce by nazdařbůh nechal vyhladit celou naši čtvrť. Nás by umořil v pracovních táborech a naše děti by změnil novou výchovou k nepoznání. Komu byste zavolala pak? Ne, vy to nechápete. Vidíte jen to, co je zjevné a jste s tím samolibě spokojena. To, co se dnes událo byl výraz vrcholné oběti.

Stále ještě prší. Vozovka je velmi kluzká, i tak ale uháním po dálnici plnou rychlostí. Částečně i kvůli tomu že jsem již hodiny stíhán přízraky blikajících policejních aut. Možná, že jim pravá povaha toho všeho nikdy nedojde. Pro údajný zločin ani nepoznají vlastní štěstí. Dobrý člověk opravdu ztrácí pevnou půdu pod nohama.