fake news

podzimní kolekce

 

špinavý hledáček
čistí se v klišé

 

exo-ego před deštěm

nic než já mi není
opakuj do vytržení jazyka

když máš pocit, že se díváš málo, dívej se míň

popisem zabij pohled
zabij pro druhého
říká ti já

hledání komunikace rozechvívá touhu i strach. připadám si nenasytně: ani ti dva mi nestačí. kdo mluví příliš, kdo cokoli příliš, nakazí prostor jednostranností, násilím. musím být střídmější.

 

 

dům, strašlivě dlouhý mnohapodlažní dezert s náplněmi důvěrně neznámých vnitřností a nudně druhých stran, výstavní exot house přijímající a vysílající počasí, úsporně rozladěný, bez viditelného výtahu, v temném pouťovém nasvícení, se strženým datem spotřeby

1
stopuju
světlo
– modrý pomeranč

jsou lidé, kteří mají strach z klaunů
jsou lidé, kteří neujdou most

lidé jsou, nesví a ti druzí
zhruba se podobají trávicím systémem
nestíhají se nebo neopouštějí
vytopené příběhy, vidiny domova

chceš na ně myslet, cítit je víc
než chtěně, víc než sám
židle
co unese slabost všech šatů a jejich druhů

 

2
zaznělo: mezi autoironií a autobolí není střih ani měkká zebra

stejně chodci do sebe vrážejí deštníky
semafor se přepíná příliš
rychle, vyhořelý

zdály se mi dveře – (měly prostorný, skoro neviditelný rám)
„jdi dovnitř obrazu, ne dovnitř
příběhu,“ řekly, „ale očím nevěř, buď se nedrží
zpátky, nebo ani to druhé.“
to už tady bylo, pomyslela jsem a vyrazila

cestou zpátky na druhou stranu jsem v nich zavadila o síť
děsivě se rozkmitala, i s ním – (s ním, s kým si patříš)
zachytil mě strach, že to neunese

jaký asi je ten jeho

křečovitě se drží nohama
okraje – (dávno tíhne k okrajům a rubům, přivíráním se zaostřuje)
těžiště sebou hází ze strany na stranu

jakou rychlost a jaký strach
lze ustát

moc se mi líbil, když byl zdravý

nelze dodat nic horšího

 

3
ještě ho přitahují pavoučí trendy
houpat se, napínat
na sítnici, v mezeře, v tlumeném pokoji
(vnitřnosti přeskočím)

„ode zdi ke zdi se pokaždé začíná
protože skutečnost je základna
fikce, na ní záleží, jak pevně se chvěje
je třeba tu bydlet – jinak padne každá,“ řekl

úhledně se na ni zavěsil
skoro neviditelný

bojovník

 

4
líbíš se mi jako sen, který se mi nezdál

ale sny jsou příliš křehké, příliš potměšilé
bojím se, co udělají s tvými slunečními brýlemi

tichý muž probouzí v ženě naivní husu
je ideální projekční plochou

žena touží po muži, kterého nikdy nepozná
zatímco jeho přítomnost nic nenaruší

přišel večer, přitáhl k sobě noc
s pachutí očekávání

„víš, ale
já s tebou nechci spát
s kým se vyspím, ten mě přestane zajímat.“

 

5
zamilovala jsem se do jeho dívky
půl hodiny visím na jejích čtyřech stejných tvářích

je hrozivě nalíčená
past s jemným úsměvem nebo pláčem, nedokážu to rozlišit

není to jeho dívka, je to jen modelka
což je totéž

jsou to lži

opojné žvýkačky na zdi

 

6
moc se mi líbíš, když jsi nemocný

moje tělo se plní převahou, tedy jejím nezapojením
mateřský instinkt není nic jiného
než sebestřednost vyhrocená k toužebnému seberozdání

já nemám co říkat, já děti mít nebudu

v janově jsem nedokázala rozlišit, jestli dům přestali stavět, nebo bourat
cizinec tam přespával s nožem pod hlavou
vzpomněla jsem na to, když jsem u nás poslouchala zásuvky

přes plochost, většina obrazů má potenciál utopení – a klíč
nemusí patřit k dírce, možná je a drží sám
vědomí, které mi uniká

prostor mezi námi
kam se nevejde stín

jen měkce mě znervózňuje, že ti roste

jméno

 

7
opakování je touha po jemnosti

vím, co potřebuju
víš, co potřebuješ
nikdy tě nenechám jít
vlastně tě hned zabiju

řekl duchovní bleše na dlani

spřízněni s ní se držíme
života a jeho strašidelných dýní, tchýní, alibi
stavíme na oči, vodu na oheň, na linku

děti otřesně rostou
třes stoupá jako smích v nebezpečí

 

8
děsí mě jediné
je na něj falešný kurz

přihlášky jsou k dispozici na studijním oddělení

jediné nevěcně existuje a stejně se nepřipravíš
na možnost, že tě nechá naživu
jako cizince bez minulosti – beze všeho, panáčku, beze všeho
kromě paralyzovaného těla

zatímco píšeš, snažíš se dostihnout
okamžik – konstantní, nenasytitelný, nestlačitelný
jako se nemůžeš rozhodnout, jestli se přidat
k rybářům, nebo zůstat sám s břehem a obzorem
tisknout se do země

zatímco píšu, už nikam nejdu

 

9
(libovolně dlouhý zvuk deště)

 

 

 

 

exo-ego po dešti

celou ves nyní zachvátil trademark neboj
černobílé líčení, křiklavé sluneční brýle, plovací vesty a tváře
s pozitivními výrazy
v nadživotních velikostech vznáší se mezi domy
nemálo genderově neutrálních lidí se nastěhovalo do dutin
stromů hraničících s výpadovkou
a začalo se tam potmě psát
někteří myslí, že čekají na vichřici – že nelze nečekat
taky myslí, že se pletou – že se nelze neplést:

tohle je akvárium, žádná záchranka
jen prostřednictvím naší marnosti nastavujeme vodu
té vaší
vody ubývá
je těžké nesklouznout na tenké sklo
přirovnání, morálek nebo přitažlivého blouznění

„jednou jsem se vracel z práce a ves nebyla v plamenech
ves nebyla
ani v mlze
nevisel ještěd na ramínku nečíhala puma
ani má fotopast
se nezasekla, nemyslel jsem na tebe
to snad není pravda
tohle není pravda, pomyslel jsem a neprobudil se – vidíš
ves mě dohání – to myšlení:
všechno je špatně, sousedka má větší kozy, nestihnu akci v lidlu
víš, co myslím
ještě jsem se nezamyslel, neprobudil

budeš se mnou, až se probudím? jak hrozný to bude pohled

přesto si přeju
ale nechci se probudit cizí já xenofobie
co se nezná, tohle všechno jsem odjakživa ne-

hlavně neříkej neboj, neříkej
moje jméno – bože, co jsem
to za člověka – tohle všechno

běží ze záznamu
to nejsem já ty.“

 

 

maybelline

krásní pavouci stvořili kolem dívčího těla síťovinu a táhli ho k nebi. pokaždé se něco přetrhlo a estike spadla na zem – na místo, kde vina má tíhu. jako by její těžiště bylo stále živé. proces se zobrazil jako mlha, která se střídavě rozestupuje a houstne.

poslala mu mailem dlouhý déšť
ale nepovedlo se jí porušit zákon

začátek podléhá neurčitelnosti
a jeho v průběhu přepadla touha předpovídat
konec je odedávna

nejprve nepostřehnutelný, aby se najednou vyjevil v plnosti
spíš než novorozeněti se podobá ženě
která zjistí těhotenství a celou škálu
prožije v okamžiku, v tichu a na záchodě

nothing is predicted and my life is
licked away like a fucking lipstick

nevzpomínám, kdy jsem se vydala na poušť
je to týden? dva? tři roky?
jenže je tu pořád signál – v uších
zalehne máma
přichází ze žaludku nebo z dělohy
kabel se táhne od jednoho k druhému
orgánu, z té dálky nepoznám míru napětí

proletí strašidelný růžový motýl a cvrliká
to abych věděla

„tohle se mi nedávno stalo za ledničkou, když jsem uklízela
ležel tam, mrtvý, a ještě z něj lezl tón.“

„kdo?“ řekla jsem bezmyšlenkovitě
„jaký?“ opravila jsem se
ona jen nevěřícně zakroutila hlavou a měla pravdu

v projekční buňce běží satanské tango, dlouhý déšť
přidávám protažené zvonění klíčů
publikum vlažně prchá do deštníků a ven
a je to potměšile uklidňující

ještě jsem se nenaučila odstřihávat
nepokoje, které mě okouzlují – ani je pronajímat

má se to jako s igelitkami na stromech

estike zabalená v mastném filmu
zatím sype do mléka jed na krysy a potom se dívá
a pohled ji tlačí ke zdi

estike vidí pohled jako nutnost
přípravy, která má v zásobníku rovnováhu

snad jen nízký věk ji zbavuje koktejlu
směšnosti s bolestí v upatlané sklenici
ani tma, pracovitý hmyz
na ni nedosáhne

 

 

xanax

postupně se měnit v zahradu
znamená přijímat chaos
nepoddajnost vůní, prchavost jezírka

nebo jinak

něco tě okouše ze všech stran
nepoznáš mezi sebou a vzduchem rozdíl
a moje něha bude jen dušené světlo

ale jistě
jako každá odvážná žena se občas vydám
na pouť do strašidelného hradu

v okně číhá máma v tygřím svetru
dávno mě vyhlíží
místo zahrady vidí kovošrot
sestra vidí hromady neshrabaného listí a bratr má hrůzu ze všeho neviditelného
které je všude

jsi se mnou jako plot, neseš svou mantru na triku
které sestru okouzluje

zanedlouho bratr zmizí k rozpařenému mobilu
sestra tě obemkne jako vodu hyperaktivní varná konvice
máma si obleče rozpažená ústa
jaká mívá s lékaři, plynaři, sousedy
když ji vytrhnou z náruče televizní zoo

tygří zub je měkký a úzkostně vlaje

dívám se, jak se sklovina mění v polštář – především polštář bez proleženin
tak potřebuje být přijímána
dokud cizinci nezapadnou za dozorem
v dětském pokoji

jak dlouho zůstaneme ve vzduchu
vtíraví, neskousnutelní
pro zub, který nám poskytne lůžko
– teplo s domácí paradentózou?

můj pohled má zásadní díry

musím vstoupit jinak – přímo, opatrně a pozorně
– trojjedinost nelidského oka

z okna se dívám, jak zahrada vchází do okna
beze strachu ze zranění

 

 

vetřelec (implantát)

modelka natáhla náruč plnou masa:
ten obraz, jazyk, se mi převracel a rozkládal

probudila jsem se hrůzou, že jsem někoho nebo něco zabila
přejela jsem jazykem po zubech – byly tam

sundala jsem si hlavu s krkem a dívala se do hrudního koše
který vypadal, jako by nebyl
od prvního žebra svítil zubatý zip
mnohonásobně větší, než se dalo čekat

po rozepnutí mě udivilo, že vnitřnosti se vůbec nehýbou

byla jsem někdo třetí – zřejmě kurátor
tvé výstavy, kam kromě párku
turistů a bezdomovců nikdo nezabloudil, což ti vyhovuje

moje hlava mě nezajímala
zřejmě skončila ve výlevce

moje zuby sahaly do plic
byly z omšelého, bledého plastu, ale okolní tkáně se podobaly něčemu
procítěnému pitevnou

jako se podobá nepojízdné auto a strom, který jím prorůstá

ve větvích jsem se zauzlila
překvapilo mě uvědomění, že se dívám
dovnitř – dovnitř
přišlo tak prudce, že mě skoro probudilo, skoro zabilo

zpátky do své poloviny, svého zdání

 

 

skutečnost v uvozovkách

znovu tě nakreslit, znovu se střetnout
s rizikem schématu, s rizikem projekce
živý rukopis ani citlivá linka a podobně nic neznamená
portrét se stává, jen když zachycuje

„ale je otázka, co na to vnitřnosti,“ řekneš
„vždycky se nějak vzpírají stojanu, nechtějí na hrot

a třeba momenty, které se ti dočasně zdají výstižné
druhému zůstanou skryté nebo vzdálené
– nebo se nenajdete podruhé
když se jeden ocitne tam, skoro tam
kde druhý byl předtím, než dočasně
pominulo

ale to nic neznamená, kromě nutnosti

setkání jsou způsoby míjení
cítím klid, dokud se na něj nezaměřím
a on ztratí převahu stejně jako já.“
_________________

„pro tuhle chvíli nemám žádné východisko

mohl bych se nakreslit jako brokolice
nepoznal by se rozdíl, přesto to budu já – takže co s tím.“

„a myslíš, že se znáte
nebo tě spíš fascinuje, jak vypadá

to slovo?

taky proto, že tu bylo dřív než ty
a nenechalo se otevřít
zatímco oko se přisálo skoro hned, skoroslepé

ale vím – taky mě přitahuje mlha
těžká k zachycení druhé strany
věty, proto průchozí.“

„ale vidíš – nevíš – proto jsi tady

myslím, že podoba se ráda zabaluje a zase prorývá do vrstev
proto je nejtěžší bez nich
se surovostí, s jakou se nechce

a ji vůbec neznám, nevím jak obráceně

ale ze své výšky mě přehlédne, obsáhne
aniž by věděla, aniž by ztratila vědomí
všechno je přirozené

všechno, co ztrácím – protože neumím neztrácet jako neumím nepatřit
vědomí
– bojím se jasně

ale pravda:
jako dítě jsem ji nesnášel – vždycky na sobě
měla polívku, prořvanou
jídelnu, autoritativní sýr

jednou jsem zjistil, že může být i čerstvá zelená.“

 

---