Horymírka 16

Ale konec války ještě nebyl.

Velitelství nějaké německé jednotky se zabarikádovalo ve škole na Cacovické ulici. Vedly odtud dráty spojařů na Husovický kopec, kde byl už nějakou dobu zakopaný kulomet. Každou chvíli dole pokropil ulice. Taky z pušky odtud někdo občas po někom vystřelil.

Zažil jsem to sám. Nešlo přece být pořád doma pod dohledem.

Jen jsem se v uličce objevil nad horním schodištěm, ozvala se malá ranka, v porovnání s bombami, kanony či kulomety jako nic, takové směšné pčiknutí. Skoro se nechtělo věřit, že by také při tom šlo o život.

Ale za chvilku pleskla kulička blízko mě do zdi Svatoboje, zvedla z ní obláček prachu, vyrazila omítku až na cihlu a současně padla na kopci zas ta směšná ranka.

Teď jsem viděl, co taky puška dokáže, celé mi to došlo a honem jsem uháněl domů, do bezpečí sklepa. Při zatáčení pod schody na naši krytou cestičku mezi zahrádky zazpívala za mnou kulka, která škrtla o dlažbu, a zároveň se nahoře ozvalo zas to kocouří kýchnutí.

Doma jsem ani nešpitl, musel bych zbytečně poslouchat kázání.

Přítomnost německé obrany ve škole a na kopci vrtala našemu Karlovi hlavou. Proč tady ještě jsou? Dávno měli odtáhnout se svými.

Mělo by se jim k tomu trochu pomoct. Co tak přestřihnout jim to spojení?

Domluvil se s Leošem. Před setměním vzali kleště a vypravili se tam. Naši jim nebránili, jen je napomínali k opatrnosti a maminka se celou dobu za ně v duchu modlila.

Padla dávka z kulometu. Bylo nám jasné, co znamená.

Následující čtvrthodina trvala věčnost.

Konečně nás vysvobodily jejich vzrušené hlasy pod oknem – a už vpadli do kuchyně a pusy jim jely jako šlejfířům.

Napjatě jsem poslouchal barvité líčení, jak se kryli na protější straně ulice, kam na ně shora střelbou nemohli, jak přitom museli sledovat sklepní okénka školy, odkud jim hrozilo opravdové nebezpečí, jak střely z kulometu narážely do zdi školy a do chodníku, což je paradoxně chránilo, protože ti uvnitř nemohli vystrčit ani nos, natož po nich vystřelit…

Páni, ti teda zažili dobrodružství! Vžíval jsem se do nich, myslel na to, co cítili, co si celou dobu mysleli, jako bych to prožíval s nimi.

Akce měla úspěch. Z Husovického kopce se toho večera střelba víc neozvala. Ani druhý den. I tito poslední Němci v tu noc odtáhli.

V průběhu asi tří týdnů, ještě i několik dní po vyhlášení bezpodmínečné kapitulace Německa osmého května, byli jsme stále pohromadě s některými známými vojáky. Zvykli jsme si na ně, oslovovali je křestními jmény, zněla tak krásně! Vasja, Ivan, Miška, Saša… Já jsem pro ně byl sice jen synok, ale mamince hezky říkali máma a tatínkovi báťuška. Vždycky přinesli nějaké jídlo, třeba maso – p­tali jsme se, kde je vzali, ale to najednou nedoslýchali – a­ maminka je pro ně i pro nás připravila. I Vaďurovi si s nimi dobře rozuměli, všichni jsme se cítili u nás v čísle pět skoro jako rodina.

Ale všechno jednou končí. Bylo mi smutno, když náhle museli odjet. Přišli nám to oznámit a rozloučit se.

Vystřídali je jiní. Někteří šikmoocí, ze Střední Asie. Ty doprovázely nedobré pověsti.

Každému bylo jasné, že nesmějí ani zahlédnout naši Mařenku, tehdy sedmnáctiletou. Schovávala se proto nějaký čas u Vaďurů, kam nikdo nechodil, všechen ruch se odehrával u nás, v čísle pět.

Pověsti nelhaly. Byl jsem u toho, když si jeden z těch Kazachů či Kirgizů dovolil na maminku. Tlačil ji kamsi dozadu k babiččinu pokojíčku, ona po krůčcích ustupovala a byla hrozně bledá.

Viděl jsem, že je zle a utíkal pro tatínka. Bavil se venku s nějakým důstojníkem. Ani jsem nemusel promluvit, hned jak mě vyděšeného uviděli, spěchali dovnitř.

Voják už držel maminku za ramena, tlačil ji do dveří pokojíčku a ona se mu snažila vymanit. Krátký pohled do jejích, v tu chvíli tak bezradných očí, byl pro mě takřka nesnesitelný… Důstojník cosi zařval – a­­ teď zbledl násilník. Pustil maminku, tatínek ji vzal do náruče, já k nim přiskočil a sledovali jsme, jak velitel strká provinilce pod namířenou pistolí před sebou ven z domu, pěšinou do uličky a uličkou dolů k Brandlovce.

Šel před ním odevzdaně, mlčky, s rukama nad hlavou.

Zmizeli vlevo za rohem. Tam někde měla jednotka dočasný štáb.

Co bylo dál, jsme se nedozvěděli. Ani později. Jen tatínek mě překvapil, když celkem bez lítosti utrousil, že to zná, že ho nejspíš „postaví ke zdi“.

Věděl jsem, co to znamená, a ta představa mnou otřásla.

Maminka, ještě ne úplně vzpamatovaná, se polekala: „To přece ne! Nic mně neudělal!“

„Ale udělal by, dobytek!“ zavrčel tatínek.

„Ale neudělal! Zrovna smrt si za to teda nezaslouží!“

„To seš celá ty, děvče… Měkkoto.“

Divil jsem se i já. Proč ho ta maminka omlouvá? Jak ho může litovat, když jí chtěl tak ublížit!? Já taky nechci, aby ho rovnou zastřelili, ale proč ona, které se to nejvíc týká?

Toto jsem ve svém dvanáctiletém, striktně černobílém posuzování dobra a zla neuměl přijmout. V koutku jsem však i tak doufal, že se tatínek přece jen mýlí.

I jiné události v tom čase mě zastihly na vážkách, kdy tváří v tvář surové skutečnosti musel jsem se rozhodovat, co je správné, co méně, co špatné, co možná neodpustitelné. Připouštět si, že dobro není jenom jedno, naprosto čiré a nezpochybnitelné a zlo také ne pouze to nejčernější. Připustit si pestrobarevnost života a nesoudit nikoho jednostranně.

Bylo to leckdy těžké. A je dál. Celý život se učím lidi a skutky vážit, neukvapit se v soudu, a nevím, jestli to někdy budu umět. Málokdy si sebou bývám jistý.

Po skončení války se jednotky Rudé armády začaly postupně odsunovat. Brzy jsme potkávali už jen jednotlivce na motorkách, na koňských vozech, v autech.

Jak lidé, tak neustále se pohybující, odněkud někam přesouvaná vojenská technika, vyplouvají z mých vzpomínek šedivé, jakoby pokryté vrstvou prachu.

Možná to takové v tom suchém jaru a parném začátku prvního poválečného léta ve skutečnosti i bylo.

Utkvěl mi neuspořádaný úprk německého vojska brněnskými ulicemi. A zanedlouho transporty zajatců. Rozedraných, sklíčených, ubohých. Na hlavu poražených. Z někdejší sebejistoty a pýchy nezbylo zhola nic. Jak tady přede mnou šli tím unaveným šoupavým krokem, s bezvýrazným pohledem pod nohy, začalo mi jich být líto, tak strašně líto! Nelíbilo se mi ani trochu, že na ně lidé z chodníků sprostě pokřikují, plivají, hrozí pěstmi. Trochu, trošičku jsem to chápal, po tak dlouhé nesvobodě a vynuceném mlčení je asi dobré si ulevit jak to kdo umí, taky jsem za tu těžce vybojovanou a zaslouženou svobodu vděčný. Ale co jsem viděl, bodalo mě až kdesi hluboko vevnitř. Něco ve mně křičelo: Tak ne, tak to nechci! Odvracel jsem se, bylo mi hanba před těmi chudáky, že i já jsem jako druzí, protože jdu s nimi po jednom chodníku. Vždyť tady ti žízniví, možná i hladoví lidé sotva pletou nohama, prohráli válku a nevědí, co bude dál. Není toto samo na člověka dost? Šourají se středem silnice, aby byli co nejdál od nás, jdou jako spráskaní psi, na nikoho nepohlédnou, určitě se někdo z nich taky stydí. Za sebe, za soukmenovce, co rozpoutali krvavou válku, za zlo, co způsobili. To přece stačí, není třeba je dál zahanbovat.

Ano, už vím: to je, co mi nejvíc vadí, toto ponižování.

Ale taky mi vadí naše nespravedlnost k nim. Třeba jsou vinní, ale možná i nevinní. Tatínek ve světové válce přece taky stál na špatné straně, musel, byl rakouský voják. A co on nám vyprávěl? Nikdy jsem na člověka, ani když šel s namířeným bajonetem proti mně, nestřelil, nikdy, střílel jsem nad hlavu, do země, kam se dalo, jen ne do lidí. Byli to Rusi, naši, možná i proto, ale to není hlavní, to jen znamenalo, že bude lepší padnout k nim do zajetí, než kdyby to byli opravdoví nepřátelé. Hledal jsem k tomu první příležitost. A za to jsem byl Pánu Bohu vděčný, když mě zajali, že jsem s čistým svědomím mohl říct, nikdy jsem nikoho nezabil a snad, dej Bůh, ani nezranil. Tak to tatínek říká a já teď, když na to myslím, nemůžu si pomoct, vidím i jeho v každém z těchto zajatců.

Ale přece – ten rozdíl tu pořád je. On byl za zajetí vděčný, přišel ke svým, k Rusům, slovanským bratrům (ne, nestydí se za ta nezvyklá slova), ale my jsme opravdoví nepřátelé těchto zajatců. To je o hodně jiné.

Musím se ho na to zeptat. Na to, jestli jsou ti naši v právu, když na zajatce plivají jen proto, že jsou to opravdoví nepřátelé.

Stejně vím, jak mi odpoví, těšil jsem se.

Tak jsem bolestně i radostně přemítal celou cestou domů. Nešlo to přestat.

Nezeptal jsem se, nebyla příležitost.

Místo toho jsem byl svědkem, jak Leoš, který právě přišel z práce, líčí mamince, co se venku děje. Je prý to hrůza, jak ti dozorci zacházejí se zajatci, někteří je i mlátí, nedá se na to dívat.

Jejda, ty taky, Leoši? Rozprostřelo se ve mně příjemno a srdce se rozbušilo do rytmu s jeho, když jsem pozoroval jeho rozčilení nad tím, co viděl.

Chrlil ze sebe tu svou trpkost a zlobu, až sotva popadal dech. A ze mě s každým jeho slovem mizela nejistota, kterou jsem už chvíli měl o sobě. Tak přece je tomu tak, jak mi něco napovídá – je to snad svědomí? –, i­ můj velký bráška to prožívá. To znamená, že můj odpor k tamtomu ponižování bezmocných není žádná slabost, jak bych si chtěl připouštět. Kdepak, Leoš je na tom stejně. Teď už vím najisto, co je správné.

„Hrozně jsem se styděl, že su taky Čech,“ prohlásil Leoš nakonec a už zas kamsi spěchal. Maminka na to ani nestačila nic říct, nepustil ji celou dobu ke slovu.

„Jo, já jsem to taky viděl, mami, a měl jsem strach, aby si třeba ti zajatci nemysleli, že k těm lidem nějak patřím nebo co, to bylo tak škaredý, co jim říkali a jak jim hrozili,“ přiznával jsem se s úlevou teď, když už to bylo i z Leoše venku.

„To je dobře, Jaroušku, nikdy se nikomu neposmívej a nikomu neubližuj. Jste hodní, ty i Leoš,“ řekla mi maminka a hezky se na mě usmála. Patřilo nám to jistě oběma.

Vybavila se mi, kdo ví proč, dávná srážka s německým vojákem, tenkrát to se mnou bylo taky tak. Na malou chvilku jsem v něm zahlédl nepřítele – a hned nato člověka. Stejného, jako je Leoš, maminka nebo já.

Vyšel jsem ven, rozhlédl se a – vůbec už kolem nebylo kalno a šedivo, jak se mi zdálo ještě před čtvrthodinou.

V onom horkém červnu devatenáct set čtyřicet pět umřela babička. Bylo jí sedmaosmdesát roků, dožila se stejného věku jako přede dvěma lety dědeček.

Na vypravení řádného pohřbu nebylo za současné těsně poválečné velké úmrtnosti vojáků i civilistů pomyšlení. Ani peněz. Tatínek se rozhodl využít možnosti hromadného pochovávání do společných hrobů „na centrálce“ a babičku po rozloučení doma nechal do jednoho takového pohřbít, budiž jí země lehká.

To už začal úklid rozbombardovaných domů a ulic, už se pravidelně chodilo do práce a na těch několik posledních dní před prázdninami i do školy.

Třebaže odstraňování následků trvalo ještě dlouho, život se pomalu vracel do svých kolejí. Domy, které stály za opravu, se opravovaly, na místě úplných ruin rostly domy nové, anebo se po zplanýrování bouraček zřizovaly, aspoň dočasně, zelené plochy.

Práce bylo všude nad hlavu.