Vincek

Vincek

Tato vzpomínka se váže na můj občasný - vlasně dost častý pobyt na „Lunkach“, což je takový cíp obce Michálkovice, mezi Rychvaldem a Petřvaldem. Tam měla babička malou chalupu a malé hospodářství. Zcela jiný svět než v obecňáku u školy, kde jsme s mámou bydleli.

Takže babička: neřek jsem jí jinak, než babka - budiž jí země lehká. Byla to osoba silně agilní a přepečlivá, překypující rozdáváním „životních moudrostí“ a rad všeho druhu, čímž lezla na nervy nejen mně. Přesto jsem ji měl rád. Neměl jsem sourozence, rád bych staršího bratříčka, ale neměl jsem ani mladšího. Proto mými věrnými kamarády byli pes - vlastně fena směska jménem Rena a kočka mourovatá jménem Kočka.

Babka mluvila nářečím, které bylo směskou michálkovické Ostravštiny a rychvaldské a petřvaldské Waserpolštiny. Asi vás trochu potrápím, ale pokusím se následující řádky presentovat v tomto dialektu.

Na chalupě bylo všystko stare. Plotek, šopa, chlivki i tyn mostek přes přikope. Do chalupy bylo třa vylisť po čtyrech schodach, pro mě - ešče malego byly dosť vysoki. A vlazlo se do verandy, kaj bylo furt žima, no najvjyncej v žimě, ni? A každum chvile (bo dviře byly skoro furt otvarte) tam vlazly kury, a bylo třa ich vygaňať. Šmjatokym. Tuž to by mi šlo. Z verandy do kuchyně byla krutko chodba, tam byla špajzka, jakiši bebechy a ťma. Ale v kuchyni bylo furt těplo, bo babka mjala duma taki pěcek, Vincek se tymu pravi, na vyngle, bo vynglim se to fajně rozfajruje, jak přes ty furtka se tam tego naladuje.

Dycki mě bavilo do tego Vincka přiklodať. A babka pokaždé pravila: „Přikolej, ale něsmiš tam tego naladovať moc, bo potym ruly tak hajcujum, že sum až bjole a to možeš aji ďure přepoliť, a kaj potym byděš ty ruly zgaňať? A kolana tež, bo něsum!“…

No ale za chvile moš v chalupě těplo a možeš navrch na tum blotně dať drajfus, aby se nic něpřipolilo, na drajfus gornek, v tym gorku přigřeješ vode, doš tam coši nakrunganego žela, kjelbasy, lyžke sadla, troche čostku, pjepřu, papryki a vařiš a mišoš. A jak už je to minki, tak ešče přidoš coši kobzoli, v malym gorku rozmišoš munke, potym jum tam vleješ a zase mišoš - no ni? A teraz - až už je to fakt všicko tak akurat minki, na chvile odstaviš, ať se gymbe něspoliš. Potym zeběreš fornefle a možeš do taliřa nalivať. Ale fajne… a vitě jak se to jodlo nazyvo? Bigus!

Ja - a vitě co je to ta fornefla? To je to same, co hofla!“ A co je to hofla? „Tuž hofla - to je šufanek! A bigus? Tuž to je tež jasne - zelňačka.

Od té doby už uplynulo nejméně 55 let, ale zelňačku nedám dopustit. Akorát ještě přidávám Vegetu a libeček. Když ji vařím, tak si vždycky vzpomenu na babku a na bigus. A na ty zlaté, šťastné chvilky na chalupě u babki u přikopy. Bylo to všecko take fajne - babka, bigus, fena Rena, kočka - i ty blbe kury.