Milenci v kameni města

Popadla je tma

Popadla je tma. Hleděli do plamene svíčky, Yokake Šigotu a maličká Kozomo, dvě bytosti z kraje světa. Vosk uvolňoval vůni, která měnila pokoj v květnou zahradu. Z nebe za okny se snášel sníh a křídla nočních ptáků vířila otázky. Maličká Kozomo se zahleděla na svého kamaráda a on ji k sobě přitiskl. A dvě srdce vyťukávala tajemnou řečí života ty nejhlubší z otázek, na něž nejsou odpovědi..

Milenci v kameni města

Toulají se padlým podvečerem, tváře rozhořelé mrazem, punčem, láskou. Projdou alejí smrčků, vyhnou se divadlu krutosti okolo kádí, neboť účast na něm mají za zločin. A z rukávů klubko dlaní. Ona myslí na něj, on na ni. Milenci v kameni města, za úplňku prosince.

Mlékopijci

Malí mlékopijci už se natáhli k sněhobílé radosti s něžným hrotkem na konci. V prostinké ceremonii žízně poznačí horní ret. A má to chuť po životě a je v tom kouzlo potmě šeptaných vět.

Soud před Vánoci

Obvodní soud před Vánoci. Úřednice voní po vanilce a skořici a soudkyně po uschlých jablíčkách. Atmosféra je sváteční, jen v síních nehoří adventní svíčky, nýbrž stále jen srdce účastníků. Rozdávají se dárky: někomu usnesení, někomu rozsudek. A pak, za dveřmi kanceláří, povznesená nálada, karamelový likér a příběhy povídané na revanš.

To otřásající v řeči

Jede tramvají, sám jen se svou berlí. Když tramvaj stojí, tluče do okna a mává na lidi; obvykle se dívají jinam. Občas si něco zamumlá. "Janku, zmáčkni to. Neumíš?" volá na muže čekajícího, až se otevřou dveře. Skrze schizofrenii toho zanedbaného podivína se ukazuje absence podstatného prvku digitální řeči: komunikace na síti, jakkoli často taky zmrzačená a vyšinutá, nesvede člověkem otřást.