Dva Janové

V těchto dnech si připomínáme padesáté výročí oběti Jana Palacha. Jeho činu je věnována řada pietních vzpomínkových akcí. A právem.

Dovídáme se o něm z úst jeho spolužáků, že to nebyl žádný svatoušek, ale že v poválečné době, tedy době jeho dětství, kdy se všude povalovaly nevybuchlé výbušniny, o ně jevil velký zájem. Byl to zkrátka normální kluk. Jak ale jeden z jeho kamarádů uvádí, svým způsobem se na svůj hrdinský čin celý život připravoval, protože se neustále učil snášet bolest.

V této souvislosti se některé věci jeví v jiném světle. Řadu let se tradovalo, že když se zapálil a začal hořet, volal „Hoďte na mě kabát!“ Tomu nevěřím. To si pouze domyslel kolemjdoucí, který se pochopitelně domníval, že chce být uhašen. Podle mého názoru Palach volal jen „Kabát!“ V kabátu měl totiž dopis s vysvětlením svého činu a chtěl upozornit, aby si lidé kolem něj dopisu všimli. Rozhodně tedy nechtěl, aby někdo na něj kabát hodil. Tím, že se mu kolemjdoucí snažili pomoct a uhasili ho, mu připravili další třídenní utrpení. Palach však nakonec svým chováním v nemocnici prokázal další hrdinství.

Jeho čin v první fázi nejvíc oslovil studenty, kteří poté, když lidé na vzniklou situaci a reakce politického vedení dostatečně nereagovali, drželi hladovku. Mezi nimi byl i Jan Zajíc, který si to bral k srdci snad nejvíc. A proto se rozhodl tento čin zopakovat. Symbolicky si na to vybral datum komunistického puče, 25. únor. Jan Zajíc sice nebyl první, ale ani jeho oběť bychom neměli zapomínat. V uvedený den vždy vzpomínáme jen ono komunistické výročí. Připomeňme si letos po padesáti letech Jana Zajíce. I jeho čin byl vysoce hrdinský.