Milostná rozprava

„Držela jsem v ruce nůž,“ řekla zamyšleně.

„Já vím.“

„Myslíš, že jsem tě chtěla bodnout?“

„To nevím.“

„Nikdy jsem nikoho nebodla,“ řekla a dívala se na mě pohledem zpoza vlasů.

„Už mě ale dál nepokoušej!“

„Třeba bych to přežil.“

„Tomu nevěř.“

„Já bych to risknul.“

„Tak o co ti vlastně jde?“

„Mám rád očekávání.“

„Jsi cvok.“

„Taky mám svoje hranice přes něž se těžko dostávám. Nelíbí se mi, když se chlapi převlékají za ženské. A to jsem jako kluk měl plaváčka a kufřík plnej odstřižků, co jsem si vyměňoval s holkama. Možná kdybych byl zručnější, tak ze mě mohl bejt krejčí, anebo módní návrhář. Nevím kde se to ve mě vzalo. Záhy to však skončilo a já si začal hrát s autíčky a na kovboje. Řekl bych, že si matka oddechla. No ale nikdy jsem si nechtěl oblékat ženské šaty. Na to se mi příliš líbí ženské.“

„Až tak, že by jsi se nechal zabít?“

„Řekl bych, že jsem už ve věku, kdy se nehodí říkat, co tě nezabije to tě posílí.“

„Jsi cvok.“

„Já? Ochránci zvířat chtějí, aby přejmenovali rakouské Masojedy.“

„To jsou idealisté, ale ty jsi cvok.“

„Medicína dospěla tak daleko, že dokáže držet při životě i mrtvé. Připomíná mi to moment z knihy jednoho polského autora fantasy, kde byl člověk proměněn ve strom. Byl schopen jen vyklepat větvičkou morseovkou na stěnu srubu: Kill me!!!“

„Humanita je prevít! Mám tě bodnout?“

„Bodni!“