záznam o klukovi, co postával před zrcadlovým labyrintem v Kroměříži

 

 

 

 

na náměstí v Kroměříži

přesně tam, co je zrcadlový labyrint

na tom náměstí, kde sem sedával v cukrárně s klavírem

se stolkama jak osvětlenýma, tak v přítmí

přesně v té cukrárně, kde taťka vždycky pomáhal servírkám s použitým nádobím, protože nestíhaly

a taky byl vyučený číšník

a taky se objednávalo vepředu u pultu

a my sedávali až úplně vzadu u toho klavíru

a zároveň v té stejné cukrárně, kde mamka tenkým hlasem šeptala tátovi do ucha, že ji rozhodil ten chlap v šusťákách, co prohlásil: „tady je tma jak v píči poďme k jinému stolu“ a že je z něho přecitlivělá

a taťka, že za to můžou ty prášky

a pak se dokonce usmívali

a brácha se poškleboval

a já to celé pozoroval

dohromady i zvlášť

protože seděli v jedné řadě

a já poněkud bokem naproti

 

tak přesně na tom náměstí, co je ta cukrárna

přesně před tím zrcadlovým labyrintem 

tam vždycky postával jeden kluk

byl to ten typ, co mohl být klidně i mladší a klidně i starší

a taky měl parádní křivý zub

v zubařské hantýrce trojku horní patro levá strana zrcadlově

a taky měl kouzelnou bundu

vždycky, když mě viděl, tak si ji rozepínal a z vnitřních kapes tahal obří knihy, co se mu tam určitě nemohly vejít

a jak sem se blížil, tak mě vždycky vítal úryvkama z těch bichlí

a přes celé náměstí na mě pořvával úryvky z Ferlinghettiho nebo z knihy ornitologie

o tom, jak se ta Ferlinghettiho žena ze střechy se zdviženýma rukama zamotala v prostěradle, když zrovna foukl vítr, zatímco věšela prádlo a jak zaklonila hlavu a smála se tomu

a taky o tom jak sou ti ptáci šílení

a další úryvky z dalších obřích knih

 

ten kluk nejspíš neměl jméno nebo kolem toho minimálně dělal hodně velké tajnosti

jednou se mi svěřil

že kdyby nějaké jméno už teda musel mít

jmenoval by se magický realismus

a pak se mě s vážným výrazem ptal

kolikátého by měl svátek

a já se musel smát

protože sem mu vždycky tak nějak věřil

a přišlo mi, že asi fakt nemá nejměnší tušení o jménech ani o svátcích

a že to nejspíš bude tím, že se mu do těch jeho přervaných kapes nikdy nevešel kalendář

 

měl mě rád

vím to

říkal mi to

říkal, že má rád všechny lidi, co za ním chodí

nevím jestli měl někoho rád víc nebo míň

ale často mi říkal: „tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekl“

taky o něm moc nevyprávím

teď vlastně poprvé

jedna věc je zvláštní

vždycky, když na něho myslím a představuju si ho, jak postává na tom náměstí před tím zrcadlovým labyrintem

vždycky si ho představuju s těma dětskýma rukavičkama připevněmýma šňůrkou k bundě, jak mu visí dolů z těch jeho dlouhých rukávů

i kdyby po mně někdo chtěl, ať ho nakreslím

ty rukavičky bych mu nakreslil

nevím proč

nikdy na sobě nic podobného neměl

 

 

 

 

 

 

---