Sukně

Lena se prohrabávala starými papíry v modrém kontejneru. Hlavně noviny na otop. Nejraději měla Mladou frontu, každé číslo bylo dost tlusté a papír dobře hořel. Balík novin pak donesla k jejich stanu. 
Tady na louce kousek od lesa měla své neumělé příbytky řada bezdomovců. Lena pohlédla k imitaci domku sestaveného ze starých papundeklových krabic. Aha, starej Venca ještě nevstává, určitě večer nasával tu svou milovanou slivovičku. Kdoví, kde ji furt bere. Dnes měly s mámou štěstí. Včera v několika ulicích na sídlišti uklízely nepořádek po zimě a za výdělek si koupily vajíčka a pár konzerv. Lena zkušeně rozdělala oheň a vzala starou pánvičku. Už na ni chtěla rozklepnout dvě vajíčka, když ji upoutal text v novinách. Byla to zpráva v Černé kronice z místních novin. Stálo tam:
„Včera ve večerních hodinách měla vážnou autonehodu manželka pana Jiřetínského, který v našem městě vlastní luxusní butiky. Zřejmě v zatáčce u blízkých Nedivadel nezvládla řízení a v plné rychlosti narazila do stromu. Její Mercedes začal okamžitě hořet. Svědkové jí ihned poskytovali první pomoc a zavolali záchrannou službu. I přes veškerou snahu jak kolemjedoucích, tak záchranářů, však brzy po převozu do nemocnice zemřela.“
Lena se zamyslela. O buticích pana Jiřetínského samozřejmě věděla, ale jinak se jí to nijak netýkalo. Škoda té paní, jednou četla, že měl o dost mladší ženu, muselo jí být tak přes  třicet. Ony dvě s mámou sice živoří, ale jsou naštěstí jakž takž zdravé a obživu si taky vždycky nějakou seženou. Lena ani jiný život neznala. Rodiče se rozvedli brzy po jejím närození. Nejprve s ní máma bydlela u babičky, ale v babiččině domku bylo už všecko zařízení staré. Není divu, že babičce jednoho dne bouchl plyn. Babička při tom chudák zemřela a domek museli strhnout kvůli špatné statice. I tato zpráva byla thedy v Černé kronice, vzpomněla si. Máma vydělávala málo a ubytovnu si nemohly dovolit, takže zůstaly na ulici. Ale |Lena si nestěžovala. Měla přece svou milující mámu, to bylo to hlavní. 
Teď v březnu jí bude osmnáct, měla by to aspoň hezky oslavit. Jura, co v jejich provizorní vesničce občas přespával na matraci, jí byl docela sympatický, ale vadilo jí, že na sebe vůbec nedbá ani tehdy, když má možnost se umýt a vzít si čisté oblečení. Chodil pořád jako vagabund. To ona usilovala o to, aby měla aspoň jednou týdně pár korun na to, aby se šla osprchovat do městských lázní. Máma jí to od malička vštěpovala. I po těch letech na ulici stále dbala na to, aby byly upravené a měly v rámci možností čisté oblečení. Pravidelně chodily na brigády. Mezi ostatními bezdomovci z nich vyzařovala určitá důstojnost, proto jim byly trnem v oku.
Máma přinesla k ohni velkou náruč suchých větví. 
„Mami, podívej,“ ukázala jí Lena zprávu v Černé kronice.
„To je blbý,“ vzdychla máma. „Určitě se na paní Jiřetínskou pamatuješ. Někdy před dvěma roky jsme kousek od jejího butiku prohrabovaly popelnici, neměly jsme tenkrát už dva dny co jíst a ona když to viděla nám koupila obložený bagety.“
„To byla ona?“ podivila se Lena. „To jsem netušila.“
„Možná při té havárii ztratila i nějaký šperky,“ zamyslela se máma. „Pamatuju si, že měla tenkrát na krku krásnej zlatej náhrdelník a na rukách aspoň tři prsteny, muselo to stát aspoň mega.“
„Spíš bych řekla, že jí je někdo mohl ukrást,“ usoudila Lena. „Motala se tam asi fůra lidí.“
Mámina poznámka jí ale začala vrtat hlavou. Pan Jiřetínský je teď určitě na tom psychicky moc špatně. Možná na místě havárie opravdu nějaký šperk zůstal a potěšilo by ho, kdyby mu ho vrátila. 
Když posnídaly vajíčka, řekla Lena, že se půjde podívat po nějaké další brigádě. Potom vyrazila po silnici k Nedivadlům. Bylo to skoro čtyři kilometry. Věděla, kde je ta nebezpečná zatáčka, už tam bylo víc havárek. Naštěstí nemrzlo a sem tam svítilo nesmělé únorové slunce. Silnice tu nebyla příliš frekventovaná, ale pokud se nějaké auto objevilo, prosvištělo kolem ní dost rychle. Měli by na tu zatáčku víc upozornit, přemýšlela. Když přišla k onomu úseku, hned si všimla, že následky nedávné havárie jsou ještě patrné. Na stromě byla sedřená kůra, kolem spálená tráva. Vrak auta samozřejmě odvezli. Lena sešla ze silnice a na místě přidřepla, aby rukama mohla hmatat v začouzené trávě. Ale žádný prsten ani jiný šperk necítila. Hledala tedy v trochu širším okruhu. Nic. Jen za keřem uviděla teplou flanelovou deku se spáleným okrajem. Možná ji ta paní měla v autě a chtěla tím oheň uhasit, napadlo jí. Deka vypadala úplně nová. Třeba i tohle pana Jiřetínského potěší. Ještě jednou se ujistila, že žádné šperky opravdu v trávě nejsou a vydala se s dekou na zpáteční cestu.
Ve městě všichni věděli, kde pan Jiřetínský bydlí. Byla to velká modře omítnutá vila s velkou zahradou. Říkalo se jí Jiřetínský nebo Modrý dům. Lena tam hned jakmile se přiblížila k městu zamířila.
Před vilou se zarazila a kriticky si prohlédla svoje obnošené džíny a zimní bundu. Má tam vůbec jít? Ale nakonec si dodala odvahy a zazvonila.
Přišel jí otevřít pan Jiřetínský. Představovala si ho trochu staršího. Byl to štíhlý urostlý padesátník s mírně prošedivělými vlasy a hezkým souměrným obličejem. Na sobě měl modré bermudy a tmavou mikinu. Vrhl na Lenu smutný, poněkud vylekaný pohled.
„Stalo se něco?“ řekl místo pozdravu.
„Dobrý den. Já jsem Lenka Stránská a tohle jsem našla na místě havárie. Není to vaše deka?“
Pan Jiřetínský pohlédl na deku. 
„Ano, asi je,“ řekl rozpačitě. „Manželka ji vozila na předním sedadle...“
Lena se usmála a přehodila deku přes zábradlí. „Tak na shledanou.“
„Počkejte,“ zarazil ji podnikatel. „Je to od vás hezký. Něco vám za to dám.“
„Já nic nechci,“ zasmála se Lena a bezděčně dodala: „My jsme byly s mámou včera na brigádě a teď máme nějaký konzervy...“
„Aha, vy asi bydlíte v tom stanovým městečku, že jo?“
„Přesně tak,“ kývla Lena a už chtěla odejít.
„Nechte si aspoň tu deku,“ usmál se pan Jiřetínský.
„Tak moc děkuju. A kdybyste něco potřeboval pomoct, klidně přijďte,“ dodala.
Máma u stanu nebyla a tak Lena měla možnost si deku důkladně prohlédnout. Byla opravdu z kvalitní vlny. Šedá s modrými pruhy. Lenu něco napadlo a hned šla hledat pikslu, ve které měly šití. Správky oblečení měly na denním pořádku.
Máma dorazila až odpoledne a v plastové tašce nesla pár už téměř prošlých jogurtů, které měli v padesátiprocentní slevě.
„Mami, podívej,“ pochlubila se Lena. Na sobě měla šedivou vlněnou sukni a na ní přišité dvě kapsy ze starých džín. „Dobrý, ne?“
„Kdes to vzala?“ lekla se máma a Lena jí celou příhodu musela povyprávět. „Ty parádnice,“ zasmála se potom.
Uplynulo čtrnáct dní a máma přemýšlela, čím Lenu na její narozeniny překvapí. Musí něco vymyslet. Měla by jí asi pořídit nějakou sukni, když si ji Lena sama vyrobila z deky. Vydala se k blízké benzínové pumpě. teď na jaře třeba budou potřebovat myče oken. Loni v létě si tu obě dost vydělaly. Právě tam tankoval nějaký luxusní vůz s metalízou. Z auta vystoupil muž v elegantním obleku a podíval se na ni: „Prosím vás, já jdu do toho stanovýho městečka, hledám nějakou Lenku Stránskou, neznáte ji náhodou?“
„Náhodou znám, to je moje dcera,“ zasmála se. 
„Tak to je opravdu náhoda. Já jsem Jiřetínský,“ představil se muž a podal jí ruku. Jen zalapala po dechu a vedla ho k jejich stanu. Lena vykoukla ven. Hned vyšla před stan ve své nové sukni a pozdravila.
„Dobrý den,“ prohlížel si ji podnikatel. „Vidím, že jsi mou deku dobře využila. To je skvělý nápad, moc se mi to líbí...“
„Přišel jsem Lence nabídnout, jestli by mi nechtěla pomáhat v domácnosti, ale teď vidím, že by mi mohla dělat módní návrhářku,“ obrátil se na mámu.
„Jé, to by mě bavilo,“ zajásala Lena, ale trochu nejistě se podívala na podnikatele, jestli to nebyl jen vtip.
„Tak to mě těší. A jak tak vidím, o domácnost by se mohla starat tvoje maminka, ne?“
Obě tomu chvíli nevěřily, ale když se na ně pan Jiřetínský přátelsky usmíval, pochopily, že to myslí vážně.
Pásl se na jejich rozpacích. „Tak si tady všechno v klidu zabalte a přijďte. Na brzkou viděnou,“ zamával jim a šel zpět k benzínce.
Lena se zamyslela: „Co myslíš, mami, mám si oblíct ten svetr, co jsem si uháčkovala z provázků? Bude se mu líbit?“