Cesta k osvícení

Abych pravdu řekl : nemám rád divadlo. Tolikrát jsem řidiče se třemi a více promile obdivoval, když dokázali před kontrolující policií uhrát střízlivost, přesto jsem tomuto světu omšelých kostýmů a přehrávání nikdy nepřišel na chuť. Proč? Herci. Jejich prohlédnutelná falešnost, manýry, narcismus, drogové a sexuální orgie : všechno to se mi hnusí (u dvou posledních položek budiž mé hodnocení dočasně otevřené – pokud by mne na nějakou takovou akci chtěla skupinka zhýčkaných hochštaplerů a především hochštaplerek pozvat – ale věčně čekat nebudu…).

Mnohem raději mám herce filmové. Ale ne ty z těch malých, nezávislých filmů – nejradši mám velké hvězdy z hollywoodských blockbusterů. Jedině jejich nedotknutelnost a éteričnost mne dokážou přimět uvěřit v iluzivní sen ze stříbrného plátna. Aspoň do chvíle, než se přestane promítat a osvětlovač rozsvítí v sále. Raději uvěřím, že herec přilnul ke své dlouho připravované roli stejně tak jako k miliónům, které za ni dostal než že tahle vrávorající poloochotnice, jenž se stravuje ve stejné jídelně jako můj tříletý synovec, je Ofélie ze shakespearova Hamleta.

Proč jsem tedy zaměstnaný jako scénárista v místním divadle Plíseň (za dřívějšího režimu známého jako divadlo Penicilin)?

Protože za prvé, je to dobrý přivýdělek k mé hlavní práci (živím se jako ladič samočinných pian).

Za druhé, jsem usoudil, že po mém snovém eposu pro jednoho herce s názvem Muž v domácnosti, potřebuje svět ochutnat více z mého génia.

A za třetí, pořád čekám, že mě ti hochštapleři pozvou na některou z těch orgií.

Ve své novince Třicátníci jsem poprvé angažoval ženskou část našeho ansáblu. Hra je sice o mužích, ale vyprávěna zcela dialogem dvou žen. Ukázka:

Běžně zařízená kuchyň (jak rekvizity dovolí) jedné ze dvou běžných žen nižší střední třídy :

„Včera ráno ti vstanu, čekám, až se na mě ten můj začne sápat a ono nic. Myslela jsem, že spí – kouknu teda na něj a on se choulí pod dekou se záchvatem úzkosti. Prej že má strach ze smrti! Pf!“

„To ten můj blb si začal do postele tahat všelijaký knížky o filozofii a smyslu života. Ňákej Nietsche ajánevimkdo. Včera jsem ho v noci vycloumala ze zlýho snu. On se probere, otevře oči a řekne mi : ,Mutter, ich bin dumm.‘“

„Ten můj je blb, holka. Probírám s ním barvu závěsů do obýváku, aby nám ladily s nábytkem a on se mě po dvouhodinový rozpravě zeptá: ,Zlato, my máme okna?‘“

Konec ukázky.

Zrovna se odličuji v šatně po úspěšné derniéře hry Faustovy duševní lapálie, kde jsem hrál Mefitotela, když do místnosti vráží žena nezajímavého zevnějšku(tím myslím, že není hezká):

„Přišla jsem vás spasit!“ řve na celou šatnu.

Herec jménem Norek, jenž hrál duši připravenou opustit Faustovo tělo, se staví do pozice evakuace.

„Vy jste Poustka – autor těch her?“ ptá se žena kolegy Norka.

„Ne, to je on,“ ukazuje na mne Norek.

„Vy jste Evžen Poustka?“

„Tak jest,“ přiznávám.

„Tak tedy vás jsem přišla spasit.“

„Výborně! Vy jste mecenáška?“

„Chci spasit vaši duši!“

„Oj. A moji peněženku raději spasit nechcete?“

„Máte velké předpoklady stát se duchovně-filozofickým žákem a posléze velkým učitelem.“

„Důče,“ pronáším a vystřihuji pár ukázkových mussoliniovských gest.

„Tady máte několik knih. Až si je přečtete – najdu si vás.“

Pokládá mi těch několik bichlí do klína a poroučí se ke dveřím:

„Jmenuji se Zora,“ oznamuje mi mezi futry.

Já a duchovní, neřkuli filozofický učitel? ptám se sebe sama doma ve vaně. Pár pojmů jsem sice pochytil z filmů Woodyho Allena, ale mě samotnému se do těchto problematik proniknout nikdy nepovedlo. Probírám se těmi knihami (Červená kniha, Tak pravil Zarathuštra, Tři eseje o teorii sexuality) a dostávám nápad na následující hru:

Princ Freud Analytikus se učí u mistra Dr. Komplexe Oidipa na psychiatra. Ve hře kupodivu nejde o žádnou princeznu, jen zlý čaroděj Pralibido Nevědomí najde v princi znelíbení, nezvládne svůj Id-komplex a pod vlivem Superega zakleje prince Freuda do mluvícího kapra. Což kupodivu Freudovi nedělá problémy v dokončení studia, jen je posléze nucen vykonávat svou praxi ve vaně. Prolomit prokletí se mu povede pouze tehdy, vyléčí-li svého schizofrenního pacienta Faluse Masturbického (bude ho hrát kolega Norek) z utkvělé představy, že je chodící penis.

V ladění dialogu mezi Freudem a Falusem mne ruší bouchání na dveře. Halím se do županu a jdu otevřít. Je to Zora.

„Jak jste daleko?“ ptá se a cpe se chodbou do mého skromného bytu.

„Něco už by bylo…“

„Až skončíte se západními učiteli – musíte se vrhnout na ty východní.“

Nechává mi zde knihy I-ting, Vesmír v jediném atomu, Milarepa a další, na vrh přihazuje buddhistickou mísu a zase odchází.

Lezu si zase do vany, a když se mi po celém těle rozeznívají varhánky, musím uznat, že Ježíš, Budha a spol. byli docela hustý týpci. Do té buddhistické (nebo bönistické?) mísy si dělám Zen-špagety s kečupem a po třetím dvanáctistupňovém pivu rozjímám ve stavu Samádhí.

Následujícího dne:

„Nic, Zorko, neviděl jsem nic!“

„To bylo Božství.“

„Ale já viděl jen strop a nic, nic jsem necítil, na nic jsem nemyslel…“

„To, protože Božství se nedá pochopit, popsat ani uchopit ničím z tohoto světa. Co cítíte teď?“

„Já…Snad se mi hlava rozskočí, svlíkám se z kůže, já…“

„Cítíte tu energii?“

„Já vidím Matrix!“

Po své první meditaci (na doporučení Stanislava Grofa a pod vedením mé guru-Zorky) se uklidňuji velkými panáky skotské a výkřiky : „Jááárgh“. Ten nával energie je neuvěřitelný.

„Je to děsivý, Zorko, je to děsivý!“

„Neměl bys pít, Evžene. Měl by ses tomu poddat, jít dál.“

„Já nemůžu! Bojím se, sakra, bojím se.“

Po Zorčině odchodu dál piju kořalku a sepisuji hru, v níž hlavní roli hraje náladová zmrzlina. Jmenuje se to Bi-Polárka. Nad ránem si jdu koupit pečivo a namísto pozdravu k paní u pokladny říkám:

„Vidím Matrix.“

Ve snu svádím na úpatí hory Kailás lítý souboj s mágem, který si nechává říkat Naro. Vítězím a před poutí kolem této posvátné hory mne budí budík. Prospal jsem téměř celý den. Je čas jít na zkoušku do divadla.

„V tomhle se nedá zkoušet!“ stěžuje si kolega Norek na zimu v našem nevytápěném útočišti nezávislého umění.

„V šatně teče voda!“ reptá ochotnice Voříšková.

„Možná tak v dámský!“ bere si slovo zase Norek. „V naší už ta voda zamrzla. Člověče, to jsou úplný fjordy tam!“

„Znamená to, že dneska zkoušet nebudeme?“ ptám se čtyřčlenného sboru.

„Ne.“ konstatuje rezolutně Voříšková. „Nemůžu ani pořádně artikulovat – drkotám zuby – takhle to vypadá, že moje postava koktá.“

„Dobře,“ smiřuji se. „Tak pojďte aspoň do hospody : přečteme si tam novinku, kterou jsem napsal cestou sem. Je o tom, jak může být malá dopravní nehoda prospěšná pro duchovní rozvoj.“

„Jak se to jmenuje?“

„Muž ve škarpě.“

„Jen vodu,“ objednávám si u sympatické číšnice v hospodě.

„Už potřetí jen vodu?“

„Je v tom problém?“

„Ne, v pohodě. Za chvíli vám ji přinesu.“

„Děkuji.“

Dívám se na její sošné pozadí, jak odchází a vlnění jejích boků ve mně rezonuje až do chvíle jejího opětovného příchodu. Pak se celá scéna opakuje. Během zkoušky urážím sedm sklenic a tiše medituji na téma pohostinného pohostinství.

Doma dále přemítám, vyprazdňuji měchýř, přemítám, vyprazdňuji měchýř a pomocí polenty, hrubé a hladké mouky vytvářím překrásnou mandalu ve tvaru pozadí té sympatické číšnice. Zbytek noci vyprazdňuji měchýř.

Ve snu vykonávám posvátnou pouť kolem hory Kailás. Celkem sedmkrát.

Budí mně The Trooper od Iron Maden (což je vyzvánění mého mobilu). Volá mi má bývalá přítelkyně:

„Ano?“ snažím se neznít rozespale.

„Ty parchante, jak jsi mohl?!“

„Je sobota, tak jsem si trochu přispal no.“

„Jak jsi jenom mohl napsat hru o našem vztahu?!“

„Cože? Nic o Nás jsem nenapsal.“

„Jó? Můj život s megerou náhodou není o nás?“

„Ne.“

„A ještě navíc lžeš…“

„Nelžu. A jak můžeš vědět o čem to je – nikdy ses na naše představení nepřišla podívat.“

„Ještě to tak! Kamarádka na tom byla a vylíčila mi o čem to je.“

„Kamarádka? Ta, co ti řekla, ať se se mnou rozejdeš, protože jsem začal číst Nietscheho?“

„To je jedno. Přestaň psát o mě! Jenom já mám právo na svůj život. Nikdo jinej!“

„Okej. Já o tobě nepíšu. Všechno se netočí jen kolem tebe, Evo.“

„No jasně… Všechno se totiž točí jen okolo tebe! Kdo si myslíš, že seš? Bůh?“

„Vlastně…jo. Jsem bůh…“

„To je neuvěřitelný…“

„Právě naopak. Víš, já teď něčím procházím a je to tak že-“

„Ty nejseš bůh, Evžene!“

„Ale jo, jsem. Právě, že každej-“

„Jsi bezduchej, nanicovatej, vypočítavej a skrz naskrz zlej hajzl, to přesně jsi. Nic víc.“

Pokládá to.

„To je fakt megera,“ ulevuji si a jdu si doulevit na toaletu.

S bolestí v hrudi se dívám na to, co jsem právě dovytvořil.

„Bezduchej…“

Splachuji.

Při mytí rukou se dívám do svých očí v zrcadle.

„…nanicovatej…“

Cítím opovržení nad sebou samým a PRÁZDNOTU, díru v hrudi. Běžím do ložnice, chápu se lahve se skotskou a chvíli váhám. Odjímám víčko a nahlížím vně té voňavé flašky. Ve své hlavě si dávám dva tři loky a zaplňuji tím prázdnotu v sobě – dva tři loky a mám zase duši : krásnou, živou a rozvíjející se. Ve skutečnosti mi v kapse hrají Iron Maden.

„Ano?“

„Co je ti, Evžene?“ Je to Zora.

„Jsem prázdný, Zorko.“

„Za chvíli jsem u tebe.“

Pokládá to. Já zavírám lahev a stavím ji zpět na její místo. Zalévám bazalky na parapetu v kuchyni a v duchu si odříkávám svou novou mantru :

„Bezduchej, nanicovatej-“ Zora už bouchá na dveře.

„Jsem vypočítavej hajzl!“ hlásím jí.

„Co tě to popadlo, Evžene?“

„Nic víc!“

Zora mi pokládá ruku na hrudní kost. Uklidňuje mně to. Říkám:

„Všechno jsem využil jen pro to, abych měl o čem psát.“

„No a co?“

„No a co??“

„Pojď do ložnice. Dáme si panáka a chci ti něco ukázat…“

„Zorko, já…já tě miluju!“

„A já miluji tebe, Evžene.“

Naši lásku stvrzujeme třemi panáky a třemi okázalými postelovými čísly. Na Zorce je znát, že nedělá jen duchovní jógu. Naplněn láskou i únavou, usínám při pohledu na to bezpochyby božské stvoření. Ve snu se vracím k posvátné hoře Kailás a obcházím ji poosmé, podeváté…a nakonec potřinácté…

---