Rozprava 7

Rozprava 7

 

         Páteční večer se opět odehrál ve znamení setkání známých štamgastů v malostranské hospůdce v podloubí, naproti chrámu svatého Mikuláše. Připomínali trochu setkávání pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, proti Besední.  Důstojným krokem vstupovali do svého zákoutí, uctivě a s úsměvy se rukoupodáním zdravili a přáli si hezký večer. Bylo na nich vidět, že se na tankové plzeňské a večeři od paní Alžběty těší. Omluvili se tentokrát pánové Chudoba a Hanák.  Zasedli ke svému stolu, inženýr Doubek, ministerský rada na penzi, otevřel svoji brašnu a vytáhl jednu z tabulek s heslem večera. Na věšáku dřevěného obložení stěny, přečetli nápis: „Nejde nám to do hlavy, jakého jsme pohlaví.“

         „Pro pána Jána,“ vyhrkl doktor Kárný, „co jste to inženýre vytáhl. Jaký mám pohlaví, přece jednoduše poznám. Buď ho mám, jsem chlap, nebo ho nemám a jsem ženská. Jiná možnost není. Já tedy o svém pohlaví nepochybuju, já tedy, ne!“

         „Právě, v tom to vězí,“ začal vysvětlovat Doubek, „vy ho máte, ale nemusíte si být jistý, že jste muž. Čtete tisk, jste na Facebooku, nebo na Twitteru? Ne? To je chyba. Vy můžete být, nebo nemusíte být výhradně mužem. Vy se můžete cítit něco mezi tím.“

         „Já bych doktora, pro jeho pleť a slušné chování také skoro vnímal trochu odlišně,“ vložil se do sporu drogista Bouček.

         „Snad mě pánové nepodezíráte, že jsem teplej?“ ozval se protest doktora Kárného.

         „Vidíte,“ chopil se Doubek slova, „tady jsme u toho, tady je další možnost, dokonce dvě další možnosti. Ten dotyčnej může být muž, heterák, nebo homosexuál, nebo bisexuál. Tady nějaké binární rozdělení už nefunguje, už je to fluidní, rozplizlé.“

         Vzrušenou debatu mírnil příchod velkého Zdeňka, který je pozdravil a nabídl jim speciality paní Alžběty.

         „Podle chuti, jsou tam marinované plátky krkovice po staročesku, opečené zprudka na pánvi, pak upečené v troubě spolu s kořenovou zeleninou, k tomu brambory nebo může být houskový knedlík. Alžbětiny kuřecí paličky upečené v troubě na pikantním zelí dochuceném, kromě jiného, kolečky klobásky.

         Kdo by si chtěl pošmáknout mohu nabídnout chutnou Skalickou bramboračku ze Slovácka. Jde o jíškou zahuštěnou bílou polévku s vložkou brambor a hub. Polévka má pikantní smetanovou a nakyslou chuť.

         Pan Dolanský si dá jako obvykle něco smaženého. Alžběta vám připraví smažené řízky z krkovice, báječné.“

         „Já bych jen něco lehkého, jsem již po večeři,“ ozval se doktor Kárný.

         „Čím vás potěšila vaše choť dneska?“ zeptal se zvědavě pan Knotek

         „Hovězí nudličky s brokolicí. Říkala, že je v tom minimum sacharidů, které prý doplním s vámi.“

         Že je opravdu doplní, o to se postaral malý Zdeněk, který přišel tanečním krokem s náručí půllitrů s tankovým plzeňským. Všichni zareagovali stejně, cvakli o sklo a o stůl a labužnicky ponořily rty do pěny.

         „Ať jsme tlustý na tři prsty,“ zvolal drogista Bouček starodávný zvyk, popřát si dobrou chuť k naší národní hrdosti.

         „Víte, že je škoda, že jsem o těch fluidech nevěděl v době, kdy jsem se učil?“ optal se nešťastně drogista Bouček.

         „Proč byste toho měl litovat,“ zeptal se pan Váša, který byl na nápady Boučka alergický.

         „No, měnil bych pohlaví podle toho, co by se mi v práci zrovna lépe hodilo. Když bych musel nosit něco těžkého, tak bych byl holka, a jinak bych byl zase mužskej.“

         „Podívejte se pane Bouček,“ neodbytně se ozval pan Váša, „to je vám podobný, ale mně je úplně jedno, jak se kdo cítí nebo necítí. Buď pindíka má, nebo ho nemá. Víc pohlaví jak dvě nejsou, ať si říká, co chce, kdo chce, je to jasný.“

         „Jenže, co když má vzhled jako opravdickej chlap, ale vnitřně má jemné ženské pocity a vjemy,“ namítl pan Knotek.

         „Náš Eda,“ nedal se pan Váša odradit, „ten si byl již od svých třinácti let naprosto jistej, že je kluk, protože měl první erekci a líbila se mu děvčata. Bylo to na něm vidět, ty jeho zájmy, a jak se k nim choval.“

         „ A jste si úplně jistý, že to byly vždy jen holky,“ snažil se ho zviklat doktor Kárný.

         „Ono to může být úplně záměrný,“ zamudroval pan Knotek, „naše babička také vždycky říkala, že žádné třetí pohlaví neexistuje. Když se někdo takový na to dřív cítil, byl psychicky narušenej a snažil se na sebe upoutat pozornost, zaujmout okolí. Já si myslím, že je to záměr, vyvolat zmatek v základním posouzení člověka. Takovej člověk totiž bude mít moc práce sám se svým problémem a tím ho to odradí, aby se díval kolem sebe a viděl ty švindle, korupci a podlézavost.“

         „Má to strašný dopady,“ řekl Dolanský vzrušeně, „já našel v autě po nějakých zákaznících časopisy. Pánové, to byste se divili, co se ve světě děje. Například jsem četl, že celá tři procenta amerických teenagerů v Minnesotě se necítí jako kluk nebo holka!“

         „To se ještě nepodívali mezi nohy, co tam mají,“ rozhorlil se doktor Kárný, „ten svět se řítí do řiti, kam to povede. Chci být slušný, jinak bych řekl do prdele, ale zase by se mi to nerýmovalo.“

         „Taky jsem vezl dvojici,“ doplnil své zkušenosti Dolanský, „to byste valili oči. Jeli na ples do obecňáku. Von byl oblečenej jako ženská, zmalovanej a navoněnej jak parfumerie, vona měla pánskej oblek a namalovanej knírek. Když jsem nad tím zakroutil hlavou, tvrdili, že jsou genderfluidní a nebinární. Tak si to pánové přeberte, dyk už tomu člověk ani nerozumí.“

         „To je právě ono,“ ozval se inženýr Doubek, „někteří lidé pod vlivem určité normalizace života gayů a leseb začínají mít svoji sexualitu a příslušnost k určitému pohlaví rozostřenou, nejasnou, rozteklou, neboli fluidní. Jsou zmateni a nespokojeni, že se musí spokojit s příslušností k jednomu ze dvou pohlaví. Vemte si jejich duhové festivaly, myslíte, že jsou tam jen teplouši a lesbičky? Kdepak, většina je tam těch fluidních.“

          „Já si myslím,“ přidal se k choulostivé debatě pan Váša, „jestli oni to chlapi nedělají proto, aby mohli očumovat ženský ve sprchách.“

         „Já bych to řezal, a řezal, museli by makat, tvrdě dřít, aby neměli čas na voloviny. Ono by je to fluidum brzy přešlo,“ radikálně skočil do řeči Bouček.

         „To byste dopad,“ řekl Dolanský, „bručel byste na Borech jedna dvě. Četl jsem v jednom magazínu, že v Kanadě je to úplně volný. Dokonce tam budou dostávat ti, co se nepovažují za muže ani za ženy pasy, s pohlavím označeným písmenem X. Aby to prý lépe odráželo jejich genderovou identitu.“

         „Kam asi takovej iksák bude chodit na záchod?“ zvědavě prohodil pan Knotek.

         „On tomu věnoval velkou pozornost už Obama,“ doplnil ho inženýr Doubek, „prosazoval v Bílém domě záchody, které můžou používat obě pohlaví, bez toho, co mají v sukni nebo v kalhotách.“

         „Pánové, řeknu vám, ani nevíte, jak jsem tady spokojený,“ řekl prostě pan Váša, „jasně cítím, že jsem mezi svými, že jsou tu jen samí chlapi, žádný fluidi.“

         „Představte si,“ připojil se k Vášovi Knotek, „kdyby vám dcera řekla, že by si přála sadu na holení.“

         „Co by si asi tak holila?“ zeptal se Dolanský.

         „Co by si holila?“ pokračoval Knotek, „přece podpaží, a ještě někde. Oni si asi tyhle typy myslí, že pohlaví je záležitost jejich volby, že si řeknou, mám pocit, že jsem holka a je holka, nebo opačně a chodí na holčičí záchody. Prostě, že si mohou vybrat.“

         „Já bych myslel,“ přišel s nápadem doktor Kárný, „že to začíná už v mateřské školce. Ta genderová nevyváženost. Jsou tam samé ženské, učitelky. Proč by tam nemohl být mužskej. Jenomže, jak to pak nazvat, učitel v otcovské školce?“

         „To je těžký,“ namítl Knotek, „proč se vůbec říká matka, mateřská, nebo otcovská? Stačilo by přece genderově vyvážené oslovení rodič. Potom by to byla rodičovská školka a učitelky, nebo učitelé v rodičovské školce.“

         „Vždyť by to vypadalo, jako když tam chodí rodiče,“ protestoval pan Váša, „na přípravu pro rodičovství. To nejde, to by se pletlo.“

         „Ale rozdíl od nedělních kurzů pro vybodované řidiče by to byl,“ rezolutně potvrdil Knotek.

         „To by se za chvíli muselo říkat těhotný rodič, místo nastávající maminka,“ rozhořčeně vpadl do debaty Bouček, „dejte s tím pokoj. Já nevím, co to v poslední době do lidí vlezlo.“

         Malý Zdeněk přinesl další dávku tankové Plzně a nesměle chvíli poslouchal, jak je to vlastně s tím pohlavím. Po chvíli se přece jen osmělil a zeptal se: Pánové, prosím vás, Olinka má problém.“

         „Má pro nás nějakou pikantnost?“ pohotově se zeptal Dolanský.

         „Jistě,“ odpověděl malý Zdeněk, „to víte, že má co nabídnout. Jenže jí trápí nějaká myšlenka. Má někdy pocity, že není ženská, tedy dostatečně ženská.“

         „Vy ji nedokážete přesvědčit?“ zeptal s nesměle inženýr Doubek.

         „Na tohle já nestačím,“ bránil se malý Zdeněk, „tyhle pocity jsou mi cizí. Já vím, co mám a kde to mám, a přemýšlet o tom nemusím.“

         „Chudák holka,“ povídal pan Váša rozpačitě, „jak ji z toho dostat, to nevím, ale mohla by se třeba vyzpovídat.“

         „Co vás nemá,“ vysvětloval malý Zdeněk, „ona do kostela nechodí.“

         „Já myslel psychologa, nebo sexuologa,“ upřesnil Váša, „v jejím věku je to častější než si lidi myslí. U rozumného, citlivého psychologa se může lépe poznat a dobře svému tělu porozumět. Také vy můžete pomáhat, chvalte ji, obdivujte a řeknu to, očumujte nápadně. Ať se holka červená. Víte, jak to myslím.“

         „Nevím, jestli mi nehodí něco na hlavu,“ spokojeně řekl malý Zdeněk, „ale jdu ji tedy očumovat. K psychologovi ji pošlu, jen aby si nemyslela, že je cvok.“

         „Jó, to jsou problémy,“ zamudroval Dolanský, „když ženská necítí a nevnímá své ženství, a zůstane někde uprostřed mezi ženskou a mužským, může se stát, že jí pak vadí prsa, když něco šroubuje, nebo montuje.“

         Ke stolu štamgastů přistoupili dva muži, štíhlých postav, galantního chování, o kterých se ale dalo pochybovat, kam genderově podle jejich vzhledu patří. Chtěli si přisednout. Starší povídá: Prosím vás ta místa tady, jsou volná?“

         „Nikoliv, pánové, obsazená, kolegové si šli ven zakouřit,“ laskavě k nim promluvil inženýr Doubek. Po jeho odpovědi zklamaně odešli.

         „Tedy, pane inženýre, vy jste je vyprovodil opravdu elegantně, i když jste zalhal,“ zhodnotil výmluvu Doubka pan Váša.

         „Viděli jste je?“ zeptal se Doubek. „Co by nám asi řekli, kdyby slyšeli, o čem se tady bavíme. Podle mě to byli typičtí představitelé fluidů. Byl by to trapas a my bychom si ani necvrnkli.“

         Dopili svá pivečka a shodli se na tom, že mužskej má být mužskej a ženská ať je ženskou. Platí to od stvoření světa a mělo by to platit dál. Alespoň tady, kde se cítí pan Váša mezi svými spokojen, protože tu jsou samí chlapi a žádní fluidi. K tomuhle pocitu se přidal ochotně i velký Zdeněk, který je zkasíroval a popřál dobrou noc.

---