Horymírka 39 + 40

Má žena dělí Horymírku na tři části: úvodní "pohádku", pak "červenou knihovnu" a nakonec "horor". Přikláním se k tomu, že není příliš daleko od pravdy.

 

Událost 2

Nábytkářské družstvo Dyha mělo víc provozoven, nejen tu naši v Králově Poli. Na ústředí byla organizace Svazu mládeže, tam mě hned po nástupu verbovali. Nechtělo se mi, ale abych měl pokoj, dal jsem si říct. Nepamatuju, že by se tam bývalo něco dělo, snad jen občas schůze, nějaké turnaje v ping-pongu a jiné nezáživnosti, před nimiž jsem dával přednost výletům s Edou a Mirkem.

A přece došlo ke druhé Události s velkým U.

Jednoho dne mě účetní, pan Rotrekl, vyvolal z dílny do kanceláře k telefonu. Nevěřil jsem vlastním uším. Proč zrovna mě někdo volá a co chce?!

Byla to Andula, předsedkyně ČSM.

„Ahoj, chtěl bys jít studovat vysokou školu?“

„Prosim ti, co to řikáš? Nejaké vtip, jo?“ V rozrušení jsem zapomněl, jak mě učí paní Patzelová mluvit.

„Žádnej vtip. Tak mluv, chceš na vysokou nebo ne?“

„Počké, já nevim, napřeť se musim spamatovat. Musíš mně to vysvětlit.“

„No, máme jako organizace za úkol vybrat nějaký lidi do, počkej, já ti to tady přečtu, do ‚státního kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy‘. Tak jsem si vzpomněla na tebe. Mám s tebou teda počítat?“

„No to je gól!“ hlesl jsem. Byl jsem úplně vyvedený z míry. Jak na to odpovědět v pár vteřinách?

Vtom jsem dostal nápad:

„A šlo by to na vysokó lesnickó?“

„A víš, že šlo? Tady mám před sebou zrovna zámek Čechy pod Kosířem, tam je přípravka na zemědělskou a lesnickou.“

„Tak to teda beru!“

„Fajn, píšu si tě, čekej dopis. Ahoj!“ A zavěsila.

Je to tady. Mé dávné přání. Má tajná touha. Naplnění největšího snu: budu lesníkem! Chlapče, čím sis to zasloužil? Hle, světlá stránka tohoto nevyzpytatelného režimu – dělník se může z ničeho nic za státní peníze v nějakém zámku připravovat ke studiu na vysoké škole. Nic není v životě jenom černobílé.

Však tam ještě nejsi, samotná přihláška nestačí, jistě si tě proklepnou a kdoví, jak skončíš. Politicky naše zbožná rodina není zrovna dobře zapsaná.

Do dílny jsem se vracel v euforii.

Paní Patzelová to na mně hned viděla. Podrobně jsem jí všechno vypověděl.

„To ti, Jarku, moc přeju. Tady by tě bylo škoda.“

„Myslíte? Však já dávno vím, truhlařina nafurt není pro mě.“

„Určitě ne. I když… jako můj šéf jsi jednička.“

„No no, nepovídejte,“ zapýřil jsem se. „Páni, až já to řeknu doma! Takový rozhodnutí! A tak najednou! Bez rodičů!“

„Oni to pochopí.“

Měla pravdu. Na to byli naši rodiče zvyklí, že se jejich děti rozhodovaly samostatně. Někdy podle jejich gusta, někdy ne, ale oni nakonec vždycky všechno odevzdali „do vůle Boží“.

Přijali to klidně, ba zdálo se mi, že s ulehčením.

Brzy přišel úřední dopis. Oznamoval mi, že jsem byl vybrán jako uchazeč o studium v přípravném kurzu na vysoké školy v Čechách pod Kosířem a že pro ověření potřebných znalostí a schopností se mám zúčastnit předběžného kurzu, který bude probíhat od tehdy do tehdy tam a tam a účast na něm bude v zaměstnání omluvena.

Chodil jsem tam dvakrát v týdnu. Probíraly se základní znalosti z matematiky, češtiny a ruštiny.

Znovu jsem se potkal s moravským Slovačiskem z Bořetic Františkem Hajdou, spolužákem z učňovky.

„Tak ty taky?!“

„Taky taky,“ poskočil si a zaluskal prsty připažené pravé ruky. Jeho známý neovladatelný tik.

Hned nám bylo o poznání líp. Jestli to uděláme, budeme studovat spolu. Není to dobré znamení? To abychom se snažili.

Kurz trval asi dva měsíce, končili jsme zkouškami v březnu devatenáct set padesát dva. Oba jsme uspěli a byli zapsáni do přípravky v Čechách pod Kosířem, což je uprostřed Moravy, na Hané, s nástupem k ubytování nejpozději do nedělního večera dvacátého prvního září, aby v pondělí mohla bez meškání začít výuka.

To to zhurta začíná! Sevřel se mi žaludek. Co když na to nebudu stačit?!

Pozdě, chlapče. Dal ses na vojnu, teď bojuj. Za to, k čemu chceš v životě dojít, snad trocha toho napínání mozku a třeba i strachu ze zkoušek stojí, ne?

Páni drazí! Za jeden rok se připravit ke složení maturity!

A to ještě nejsi na vysoké! Jak tam ti to půjde?

Nemysli tak daleko. K ničemu to teď není.

 

 

Už jsem napsal, že Událost číslo jedna nebyla jednorázovou, časově ohraničenou událostí, měla svůj vývoj.

Obě tyto Události se po nějaký čas prolínaly.

Příchodem paní Patzelové a sblížením s ní začala etapa mé pozvolné přeměny v kulturního člověka, jak si přála.

Asi jsem začal teprve doopravdy dospívat. Už jsem se tolik neupínal k samotné přírodě, přestával jsem být ten jednostranně zaujatý tvor patřící do divočiny, který by svůj život nejraději celý strávil pod širým nebem, už jsem pochopil, že jsou též jiné hodnoty, že lidská společnost má svá pravidla a ta že vždycky nemusí znamenat znásilňování toho, co je v člověku blízko přírodě, že ho naopak můžou obohacovat. Když jsem chodil do hodin klavíru a zjistil, jak moc se mi líbí hudba, zdálo se mi, že jen to je výjimka, kdy jsem ochoten stavět lidské dílo na roveň přírodě. Ten poklesek ve své „přírodní víře“ jsem si zdůvodňoval harmonickými zvuky v ní samotné, často jsem se s uspokojením utvrzoval v tom, že příroda znala hudbu dřív, a je to tedy ona, kdo s ní začal.

S hudbou a jejím zázračným působením na pocity a nálady jsem se tedy smířil už tenkrát. Teď k mému vzdělávání přibyly knihy, které jsem začal číst a o kterých jsme ve volných chvílích diskutovali. Ty mě přivedly k uznání dalších hodnot, jež nejsou dílem přírody, jsou čistě lidské.

S potěšením jsem zjišťoval, že milá paní Patzelová má i v hudbě hodně společného se mnou. Avšak mimo Dvořáka, Čajkovského, Bacha, Mozarta, Beethovena a dalších mých oblíbených skladatelů milovala ještě Janáčka, a tomu jsem já nerozuměl, dokonce bych řekl, že se mi nelíbil. Ten rozdíl mezi námi jsem nesl těžce. Byla to doba v mém vývoji, kdy člověk odmítá kompromisy a nejraději by měl všechno jasně nalinkováno: černá – bílá, buď – anebo.

Nikdy nemůžu zapomenout na jeden teplý podvečer onoho pozdního jara. Sedíme spolu venku na nádvoří Moravského muzea v improvizovaném hledišti a posloucháme naživo koncert z komorních skladeb Johana Sebastiana Bacha a jeho druhého syna Carla Philippa Emanuela. Je to dárek. Nic mi neřekla, koupila lístky a teď tady sedíme pod rozkvetlými kaštany, já, nadnášen překrásnými tóny, div se nevznáším nad jejich korunami. Se stejně svátečními pocity vnímám i její blízkost. Každou chvíli na sebe pohlédneme. Usmívá se.

Když pak všechno skončí a my, ještě omámeni nádherou té hudby, vyjdeme a ona se do mě bez rozpaků zavěsí s poučením, že pán nesmí nechat dámu jít samu dva kroky od sebe, a jdeme pomalu přes Zelný trh dolů k náměstí Svobody, aby odtud každý odjel domů svou tramvají, po několika krocích se zeptá – já stále mlčím –, jak jsem s dnešním večerem spokojený.

„Moc,“ řeknu chraptivě s knedlíkem v krku. Jen pro sebe stydlivě dodám: To proto, že jste tam byla se mnou a že jste slyšela všechno stejně jako já.

Po očku se na ni podívám. Stále se tak hezky usmívá.

Až do odjezdu její tramvaje toho moc nenamluvím, ale těším se už na zítřek do práce.

Cestou domů jsem se rozhodl. Když mě vzala na tak nádherný bachovský koncert, aby mi udělala radost, měl bych si já poslechnout, co ona má na tom svém Janáčkovi. A už jsem se té jeho hudbě nevyhýbal, začal jsem ji víc poslouchat s nadějí, že možná jí jednou taky porozumím.

Je zvláštní, je krásné, poslouchat hudbu jakoby ušima někoho, ke komu vzhlížíme.

Ale nebylo to jen tím vzhlížením, že se mi po čase zalíbila, bylo to bezesporu v hudbě samotné, že jsem si konečně Janáčka zařadil do škatulky „nejlepší“, ke všem svým ostatním.

Je to zvláštní, ale je to jistě přirozené: až dodnes si při každé účasti na poslechu Janáčkovy svérázné, z hlasů přírody a hlasů lidí jen prostě do not přepsané hudby vzpomenu, komu za to poznání vděčím.

 

Rychle plynul čas a mé pobývání v nemilované fabrice se zkracovalo.

Kupodivu se mi odtud najednou nechtělo. Nerad jsem si připouštěl, že přijde doba, kdy se s paní Patzelovou nebudu vídat.

Co bude potom? Jestlipak se ještě někdy potkáme?

Toho mi bylo líto. Také paní Patzelová mi nevědomky stále častěji dávala znát zamyšlenými, někdy i trochu lítostivými pohledy, že ani jí není docela jedno, že brzy ztratí svého žáka, jehož si předsevzala v jistém ohledu polidštit, a zůstane sama mezi lidmi, s nimiž si tak málo rozumí.

Když se termín mého odchodu již kvapně blížil, když přišlo září a zbývalo pár posledních všedních dní, které pro mě byly svátečnější než nějaké svátky, bylo nám už oběma nezakrytě smutno. Utěšovala mě, nebuď smutný, ty můj kačení zobáčku, musí to být, co bys tady čekal za štěstí, tady to není pro tebe. A já jsem odpovídal, že smutný nejsem, že je mi jenom líto, že všechno končí. Nekončí, namítala, máš před sebou celý život. A já jsem chtěl vykřiknout: Ale život bez vás! A věděl jsem už, že jsem se zamiloval a že je to beznadějné, že to tak nesmí být. O jejím Pavlovi jsem také věděl, už jsem se s ním setkal, byl o rok starší než já, studoval na vojenské akademii pozemní stavby, šikovný kluk, jemuž se já v ničem nemůžu rovnat. A hlavně, byl tady nepřekonatelný věkový rozdíl mezi námi dvěma, mou zlatovlasou královnou a mnou. To mě přivádělo skoro k zoufalství.

---