Satanův polotovaryš

Jsem zpola Bůh a zpola On, kdo vším vládne, jsem polotovar a Antikrist. Ale to jen jako. Neumím mluvit pravdu a ještě míň ji umím dělat, už dlouho jsem ji neudělal, ani ze sebe, ani z jiných. A tak se obracím k tobě, milý čtenáři, s otázkou, kdo z nás tu z koho profituje, kdo si z koho utahuje, a komu je vtip určen.

Četl jsem Barboře, jak jí to dělám, ale nic nepoznala, neboť se jmenovala Monika. Nicméně to škrcení při sexu jsem myslel vážně. Byl jsem neznaboh a despota a život mě naučil být v potu tváře Bůh. Šel jsem onehdy kolem vetešnictví a koupil si erotické pomůcky, vypadaly letitě, jako Barbora, jako každý, kdo tu už třicet let straší a dobře polovinu z toho strávil s rukou ve spodním prádle, aspoň imaginárně.

Teď by to chtělo příběh, napomínáš mě jistě můj trvalý souputníku, satanův polotovare, tovaryši z mládí. Dobře, máš ho mít. Sleduju ženskou a asi ji znásilním, pokud se mi postaví dřív, než zahne, dřív než vytáhne klíče a strčí je do zámku, dřív než jimi otočí a klapne zámek, roztáhnu jí nohy a ruku jí položím někam pod aortu, a druhou na krk, ó Bože. Jmenuje se Barbora, aby se to tady jmény jen nehemžilo, nebo Sylvie, nebo Magda, není to jedno? Hlavně, že se lekne, a možná se mi postaví.

Tak se mi postavila s pepřákem v ruce, ale já mám protiskluzové čelní sklo, jsem zrůda, která si všechno jen vysnívá a nic neudělá. Foukám proti spreji, otvírám hubu a polykám ten pepř, slzí mi oči radostí, když jí sahám pod sukni, jsme v tom zajedno, taky později lituje, že to nebylo, že jsem jí o tom jen četl, ale já nechci žít, slyš, kdo máš jed v očích a v uších sliz. Nechci žít, nechci znásilňovat Magdy a Sylvie, a číst o tom Barboře, která se jmenuje Monika, je moje jediná slabost.

A teď moje tovaryšstvo, slizká špína, pražská… Bordel otevírá v jedenáct a já tam mířím, nechám se připoutat za nohy a budu zvracet, zatímco mě domina s komteskou budou hladit, vše předem domluveno, a až se proslavím, nechám se najmout do porna, je mi to koktejl. Je mi to jedno. Budu ostuda rodiny, státu, školy, vyhodí mě ze studií, post mortem mi udělají pořádnou ostudu, ale já budu rád, budu dojatý, že jsem si doopravdy zašukal tak trochu tvrdě. Že to vůbec bylo umožněno těmi podmínkami, ale to už bych, milý čtenáři, byl příliš velkým psychologem.

Mlátím hlavou o dřevo a pochopitelně zjišťuju, že ta hlava je moje. Největší sadista obrátil zlobu vůči sobě. Tak už to nesmí zůstat. Vraťme se do toho průchodu, kde s Monikou šukáme a podvádíme své protějšky, nechci už být zadýchaný a provinilý, nechci být Antipod Krista ani pod Antikrista - pod psa pod pupek strkám její hlavu a beru si do pusy její bradavky, jen to není moc vzrušující, mně vůbec jen tak něco nevzruší, když v tom není trocha napětí a psychologie, když je to jen takové omlacování těl o sebe, tak to mě nebere, přestože to umím. Pan Tom i Marek a Pavla. Všichni tu jsou. Ale hrdinou je Pavel. Kdo máš oči, slyš. Pantomima reka… A konec slov. Začátek mrdání, v osm hodin. Ve škole. Na záchodě. S Barborou. To jen tak za domácí úkol. Pak povinně. Před třídou. Hodina sexuální praxe. Odporné řemeslo, nasazování prezervativu, kouření, pravda pravdoucí a prezervativ padnoucí. Pak Marek s Pavlou. Pak Pavel s Monikou. Kdo má pod tři minuty mrdání, jde z kola ven. A s pětkou. Běžte už konečně všichni do prdele. Nechci ty hlasy, nechci ty nápady, nejsem člověk. Jsme v tom ale zajedno, že si jen dělám legraci?

Zase v průchodu. Prcáme s Monikou. Nové slovo, ale staré šťávy. Říkám jí, že nás protějšky proklejí. Ona ale šeptá, nekecej, mrdej. Zahřívají se mi slabiny. Jsem celý přehřátý, miluju svůj protějšek a odcházím středem, přesně tím středem, kterým jsem mohl přijít na svět. Ano, tím středem odcházím, beru si s sebou automapu a hever. Mlátím se do hlavy, tím heverem. Tryská ze mě krev lahodná jako víno. Chlastej, říkám Monice, to ty jsi mě přivedla na pokraj záhuby. Nedovedu si nevěru s tebou představit, nedovedu už psát své přisprostlé techtle mechtle, jsem opatrný na slovo a nic na tom nemění ani fakt, že jsem veselý z tvojí kundičky a hlavně z toho, že ti bradavky nechřadnou. A když se líbáme, máš studeno v puse.