Před sametovkou prý bylo líp...

*

Karel zemřel…

Kdo je Karel?      No… spíš  kdo byl    Karel…?

Sloužili jsme spolu v jednom externím útvaru Ministerstva dopravy a většinu kontrolní činnosti, kterou jsme byli pověřeni, jsme dělali spolu. Byli jsme pro někoho andělé z důvodu, pro který jsme u jiných lidí byli černé ovce. Oba jsme totiž rozlišovali celkem bezpečně náhodný a vysvětlitelný rozdíl  mezi  správným a zjištěným stavem, respektive opravdovou zlodějničku a defraudaci... To bylo velmi důležité, protože zatímco za jeden byl snesitelný premiový postih, za druhý bylo okamžité rozvázání pracovního poměru a někdy dokonce i nějaké to sezení, jak Julda kdysi napsal v bestselleru: …sedm kroků od okna ke dveřím, sedm kroků od dveří k oknu…

Měli jsme dobré výsledky, protože nám lidé věřili, ale nadřízení z nás radost neměli, protože jsme vykazovali málo zachycených «případů« vulgo podvůdků a kiksů. Přesto ale nám oběma dovolili dálkové studium na »vejšce«, finanční skupině zaměřené na kontroly hospodaření, interní i externí vazby a používané metody.

Stalo se to, co bylo často v reálném socializmu, kterému i tehdy někteří - a dnes skoro všichni - místo diktatura proletariátu říkali otevřeně komunistická totalita. To ovšem končilo radioaktivitou toho, kdo si to dovolil vyslovit někde, kde nebyli jen lidé stejného názoru.

Nemuselo to být ani přímo, stačilo skrytě, třeba jako dobré vysvětlení pointy vtipu (a že jich bylo tolik, kolik komunardů). Včetně nás dvou… bohužel…

Karel si jednou v hospodě, kde měl »své« místo, otevřel papulu a vyprávěl vtip, ke všemu ještě s nikterak skrytou pointou. Samozřejmě jsem se tam musel vyskytovat ten den i já – ačkoli jsem – když už – chodil do hospody nejen jiné, ale dokonce v jiném městě. Pochopitelně jsem řval smíchy a tak, když přijeli druhý den pro Karlíka do kanceláře pánové v dlouhých kožených kabátech v černém tatraplanu, aby ho zdvořile pozvali k výslechu (což v podstatě byla směs facek a bolestivých úderů - to kluci estébácký ovládali mistrně). Karel jich schytal mnohem víc než já a přesto, když jsme vylezli, byl spokojený: když nás pustili, tak je to dobrý…

Nebylo.

Do práce jsme jezdili na sedmou.  V půl osmé nás zavolali k náčelníkovi. To už jsme si tak jistí nebyli (tím, že je to dobré).

Nebylo…

Soudruzi! Protože jste oba prokázali svým chováním a názory, že máte negativní postoj k našemu socialistickému zřízení a našemu lidu (lid se v té putyce chechtal stejně jako já a možná víc nahlas!), jste oba s okamžitou platností vyloučeni z řad členů Komunistické strany, o čemž dostanete do konce týdne písemné vyrozumění.

Oddechli jsme si, oba jsme v tu chvíli počítali s jistým vyhazovem z práce.  Musela na nás být vidět ta úleva, protože náčelník se zasmál. To se zdálo být nadějné...

Nebylo...

Oba jsme si shodně myslili, že je to konec masáže a v duchu si gratulovali, když se nadřízený nadechl a řekl: Je vám jistě jasné, že jako vyloučení nemůžete pracovat na nomenklaturním pracovišti. Proto, aby nevznikly státu nějaké škody, dnešní den budete mít zaplacený a zítra už přijdete jen odevzdat  veškerý písemný materiál, který máte doma samozřejmě i ostatní pomůcky k výkonu služby. No a taky samozřejmě končíte se studiem, ale můžete fakultu požádat o potvrzení o dokončeném čtvrtém semestru.

Zůstali jsme stát jak píchlé kolo…

Já jsem jako chemik nastoupil coby dělník do chemické výrobny čtyřicet kilometrů od bydliště. Karel chytil práci sice rovněž  dělnickou, ale doma - za rohem - a dál chodil do hospody, jenže do jiné a snad se domníval, že tím okamžikem je mu všechno dovoleno a nebezpečí zažehnáno.

Nebylo…

Jako na ptáka vyprávěl v nové hospodě tutéž průserovou starou anekdotu. Když pro něj přišel příslušník v civilu, popral se s ním a vyhrál. Jenže za dvě hodiny pro něj přijeli tři a dost mu pošramotili jeho věčný úsměv. Další práci vykonával někde na Příbramsku - tuším - s dozimetrem. Dál bych to vyprávěl dost nerad…

Snad jen: víte, kdo ho prvé i po druhé nabonzoval? Poprvé i po druhé týž hajzlík... jeho spoludělník po vyhazovu prvním a před druhým; dozvěděli jsme se to, až když jsem na jaře 1990 pracoval v komisi pro vyšetřování spolupracovníků StB, a když už jsem v tom odhalování: víte, za jakou anekdotu byl vyhozen dvakrát z práce a po druhé dokonce odsouzen k nemoci ze záření?

Povídali si tři chlapi u piva, která obec má delší tradice.

U nás jsme kopali studnu – povídá první – a ve dvou metrech jsme narazili na drát. To znamená, vy chytráci, že u nás už tenkrát!! byl telefon...

Druhý na to: hm, dobrý - ale na nás nemáte – my jsme dělali pod zámkem opěrnou zeď a při odkopávání země jsme v ní našli nekonečnou úzounkou štěrbinu. Co to znamená? - že už tenkrát u nás existovala bezdrátová telegrafie… vy máci! 

Třetí vítězoslavně kontruje: slabý… my jsme u Slaného hloubili nový důl a ve sto metrech jsme našli hovno…

No - a co? řvali smíchy oba předchozí… co jako?

No, vy sralinky  - u nás už tehdy!! byl socializmus…