Bylo pozdní letní odpoledne. Od západu se pomalu blížily bouřkové mraky spolu se zvedajícím se větrem, který sebou nesl příslib deště a ochlazení. Nic z toho ale padesátiletá Milena Kratochvílová nevnímala. Už přes rok žila ve svém truchlivém světě a při životě jí držela jen myšlenka na pomstu. Pomalu vyšla ze svého domku na kraji vsi a prkenným krokem zamířila ke stařičké stodole, tam její nebožtík manžel ukládal různé nářadí. Neomylně zamířila ke špalku, kde byla zaseknutá stále ostrá sekera. Jejich syn Marek, pokud se na víkend vrátil ze studií v okresním městě, sekával dříví na podpal do kotle. Při myšlence na syna jí tělem projela stará, známá bolest a ona sevřela sekeru, až jí zbělely klouby. Ano, dnes je to rok od té tragédie a už nadešel ten velký den, kdy se pomstí. Už nemohla dál čekat a dívat se na to, že viníky smrti jejich Marka nikdo nepotrestal. Už nechtěla snášet lítostivé a shovívavé pohledy sousedů i policistů, u kterých si byla po smrti syna několikrát stěžovat. Chtěla jen spravedlnost a trest pro ty zabijáky. Jak je možné, že s tím nikdo stále nic neudělal?! Jen nehoda a nešťastná událost, slýchávala stále dokola. Ano, věděla o nich. Ti zabijáci nebyli jen u nich na vsi, ale vídávala je vlastně všude, kam se za svůj život podívala. Akorát tenkrát je tak nevnímala, zprávy o úmrtích šly mimo ní až do toho osudného dne, kdy jí vzali syna. Jedinou osobu, pro kterou její život měl ještě smysl. Byli mazaní, schovávali se za svůj krásný vzhled, důstojnost a někdy i pokročilý věk. Ale na ni si nepřijdou, dnes zabije ona je. Bylo jí už jedno, co s ní pak bude a jestli ji za to lidé odsoudí.
Pomalu vyšla ze stodoly a v posledním záchvěvu zdravého rozumu schovala sekeru pod lehký pracovní plášť, který přes sebe hodila ve stodole. Nechtěla přece, aby ji někdo zastavil, dokud to nedokoná. Možná tím zachrání další životy.
Otevřela starou rezavou branku a vydala se po rozpálené silnici od letního slunce tam, kde je jistě najde.
Bylo jich pět. Věděla, že na ni zas budou pohrdlivě zírat, budou se tím vysmívat jejímu žalu a bezmoci. Ale to už skončí. Nemohla se dočkat, až je potrestá a přidala rychle do kroku.
Vítr se zvedal a v dálce bylo slyšet stále se přibližující hromobití. Z nebe začaly padat první těžké kapky a stékaly jí po obličeji jako slzy. Vůbec to nevnímala, vlastní slzy už neměla, všechny je proplakala.
Prošla vsí a viděla ho, toho prvního. Byl tam s ostatními. Přidala do kroku, a když stála těsně před ním, prudce se rozmáchla. Déšť jí bičoval do očí, ale to jí vůbec nevadilo. Adrenalin jí koloval žilami a dodával ohromnou sílu. Sekala jak smyslu zbavená, slyšela hukot bouře kolem nich, svůj divoký smích a možná i jejich řev. Už jí bylo všechno jedno, chtěla jen pomstu. Naposledy se rozmáchla, aby zasadila konečnou ránu tomu poslednímu, když se náhle zablesklo a ozvalo se ohlušující bouchnutí. V jedné vteřině viděla sebe jako bezstarostnou holčičku s rodiči na zahradě, pak první sladký polibek se svým budoucím mužem, jejich krásného novorozeného syna držícího ji za prst a nakonec, jak za dvacet let leží zkrvavený na zemi. Ve druhé vteřině svět zčernal a utichl.
„Tak se konečně dočkala té své spravedlnosti, i když jí to stálo život,“ prohodil směrem k vyšetřovateli strážmistr Vopěnka. Po nouzovém volání jedné ženy z vesnice, která ji našla, dorazil na místo neštěstí hned krátce po ní. Milena Kratochvílové ležela na zádech s očima dokořán a s úsměvem na rtech. V ruce stále pevně držela sekeru.
„S největší pravděpodobností zemřela po zásahu bleskem, který sjel po tomhle dubu. S určitostí Vám to sdělím až po pitvě. Proč to vlastně udělala?“ Zeptal se strážníka Vopěnky vyšetřovatel a přitom přikryl mrtvé obličej cípem vaku, ve kterém ji za chvíli budou odvážet.
Strážmistr se smutně podíval na řadu ošklivě poškozených dvousetletých dubů, které teď budou muset jistě pokácet. „Víte, právě před rokem se tady zabil její jediný syn. Dostal v autě smyk a narazil postupně do dvou z těchto stromů. Neměl vůbec šanci, auto bylo na šrot. Umanula si, že za to mohou tyhle duby a požadovala jejich pokácení. Jsou to prý zabijáci a u silnic nemají co dělat. Tak teď se její přání asi splnilo.“
Vyšetřovatel pokýval hlavou a vstal. „Víte strážmistře, ona měla vlastně tak trochu pravdu, leckdy skoro banální nehody skončí tragicky jen díky stromům u silnic. Být to na mě, také bych jich většinu pokácel. No, mějte se, zprávu pošlu do konce týdne.“ S tím nastoupil do služebního auta a odjel.
Vopěnka ještě chvíli zamyšleně stál a díval se do korun těch majestátních zabijáků. Ti jen stáli a v jejich korunách tiše šumělo, možná zpívali truchlivou píseň o lidské zlobě a smrti.
Písmák