Patnáctiletá prohlídka

 

 

Konečně jsem po nemoci. Je začátek června a já ležela dva týdny s angínou. Dnes jdu na polikliniku na kontrolu.

Paní doktorka mě pečlivě prohlíží, přeje pěkné prázdniny a já se už nemůžu dočkat velké točené jahodové zmrzliny na náměstí.

Odcházím z ordinace a všímám si v čekárně kluka s napařenou červenou kšiltovkou na hlavě. Není mu vidět do obličeje.

„Ahoj Davide, jsi to ty?“ oslovím ho.

„Nazdááár. Neviděl jsem tě,“ říká překvapeně.

„Co tu děláš? Jsi nemocný?“

„Ještě to tak, jdu si pro recept na mastičku.“

„Asi vím, pro jakou.“

Má obličej plný akné. Vypadá jak červené rajče, ani ta kšiltovka mu nepomůže.

„Lepší se ti to?“ ptám se.

„Moc ne, jsem rudej jak komunista.“

„Dlouho jsme se neviděli co? Pamatuješ si, jak jsme jezdili s vaší školou na plavání?“ říkám.

„Jasně, celou cestu autobusem jsme vzadu zlobili.“

„Vaše škola byla vždycky divoká.“

„Jsme z města, je nás hodně. A co ty tady děláš?“

„Měla jsem angínu, ale zítra jdu do školy.“

 

Náhle se zprudka otevírají dveře čekárny a dva rozesmátí kluci se řítí dovnitř.

„Hele, Danuška si tady randí!“ Směje se vysoký hoch v dlouhé modré bundě.

„Vy dva jste mi tady chyběli. Máte zápal švindlu? Určitě píšete z matiky ne?“

„Bohužel ne, musíme na patnáctiletou prohlídku,“ říká ten menší kudrnatý.

„Cháá,“ plácá se David do stehna.

„Proč se směješ?“ ptá se vysoký Pavel.

„Chá, chá, to... to ti Pavle nezávidím. Budeš se tam muset celý svléknout. Před doktorkou i sestřičkou.“

„Vážně i já se budu muset svlékat? Nebo jen někdo?“ ptá se poplašený kudrnatý Milan.

„No, všichni.“

„Jak to víš? Tobě je čtrnáct,“říká Pavel.

„To ví přeci každej. Nejdřív budeš číst písmenka na světelný tabuli, pak ti bude šeptat nějaký kraviny a nakonec tě svlíknou.“

„I holky?“ ptám se.

„Ty svlíkaj zase doktoři ne?“ přisadí si Pavel.

„Né všechny děti,“povídá David.

„Mě nikdo svlíkat nebude!“ říká rozhodně Milan.

„Sis vzal ráno určitě ty oranžový slipy s medvídkama, že jo?“ směje se Pavel.

„Žádný oranžový nemám,“ ohradí se Milan.

„Nekecej, si je měl nedávno na těláku. Ukaž, ukaž,“ popichuje ho Pavel.

„Nech mě, nesahej mi na tu gumu od tepláků!“ odstrkává ho Milan.

„Proč nosíš k doktorce tepláky?“ ptám se.

„Jsou značkový nevidíš? Čtyři proužky. Čím víc proužku, tím víc Adidas,“ řechtá se Pavel. Zatahá prudce za gumu a tepláky Milanovi sjíždí k zemi.

„Jo, to je hlína,“ David s Pavlem se rozesmáli na celé kolo.

„Ty... ty... idiote! Jsi mi přetrhl gumu,“ vyděsí se Milan.

„Hustý, já věděl, že budeš mít ty s medvídky.“ hýká Pavel smíchy.

„Jste trapný, jak teď půjde do ordinace,“ říkám.

„No, ve slipech,“ povídá David.

 

Dveře do ordinace se otevírají a vykoukne z nich starší zdravotní sestra.

„Co je to tady za bengál, tohle je poliklinika né cirkus!

„Kdo je na řadě vy uličníci,“ ptá se sestřička.

„At´ jde Milan, jemu praskla guma,“ chichotá se David.

„Tak, pohyb Milánku a vy tu budete jak myšky. Nebo vám nenapíší omluvenky do školy,“ hrozí sestřička.

 

„Jste fakt debilní,“ ťukám si na čelo.

„Jo,jsi trapnej, takhle se chovat před svojí holkou,“ říká Pavel.

„Není to má holka,“ povídá David.

„No tak bude Milanova. Jsem si všiml, že po tobě kouká. Je mistr v matice, mohl by ti dělat úkoly,“ mudruje Pavel.

„Nemám zájem, matiku umím.“

 

„Tvůj nový kluk přichází,“ uculuje se Pavel.

„Tak co? Povídej, přeháněj, jaký to bylo?“ vyzvídá David.

„Takovej trapas, daly mi provázek na ty tepláky. Nevím co řeknu doma.“

„Přeci, že ti praskla guma.“

„Tobě praskla, Pavle.“

„Na provázek se vykašli. Abys věděl, že jsem kámoš...“

„Ježíší né,“ skočil Milan, Pavlovi do řeči.

„Nesvlíkej se tu, jedno představení už stačilo,“ povídá David.

„Klídek, jen si odepínám pásek.“

„To jsem si oddechl,“ říká David.

„Milánku, půjčuji ti můj nejmilejší pásek, dávej na něj pozor, zítra mi ho ve škole vrátíš, rozumíš. Stál pětikilo.“

„Opravdu, mi ho půjčíš Pavle?“ diví se Milan.

„Nemusím, jestli ti je milejší jít domu ve slipech.“

„Díky, u tebe člověk nikdy neví a David pěkně kecal. Vůbec jsem nemusel být do naha.“

„Ne? A já se tak těšil, ale holky určitě musej, že jo?“

„Nikdo se svlíkat nebude,“ vstávám.

„Ty už jdeš?“ ptá se Pavel.

„ Už mi vaše společnost stačila. Čus, kluci.“

„Měj se a přijď v neděli na fotbalový zápas. Milánek hraje,“ loučí se Pavel.

„Uvidíme,“ říkám spíš pro sebe.

Nedá mi to a přeci se ohlédnu. Asi si v neděli vyjdu ven na zápas. Musím vyvětrat nové letní šaty...

 

 

---