Obrázky za stovku

Kořínky mých ojíněných vlasů už asi nemají takový apetit a možná proto se mi v hlavě hromadí tolik nostalgie. Zároveň cítím, jak se mi horší paměť, tak o to víc se do ní potápím - snad abych se pokusil zachránit, co se dá. Často vzpomínám na svá dávná vzplanutí. Bylo jich hodně. Ty plameny mě vždy na roky, někdy na desetiletí, zcela pohltily. Ale pokaždé přišel podobný konec, který mě časem už přestal překvapovat. Nové ohniště totiž vždy nečekaně rychle proměnilo to staré na chladný popel. Aby bylo jasno, nemluvím o ženách, ale o svých koníčcích.

Pro jednu takovou vzpomínku se nořím teď. Přes zákal času zkoumám zálibu, která se kdysi ve mně nerozhořela nenápadným plamínkem, ale přímo vybuchla mocným ohněm. Odehrálo se to někdy na počátku normalizace, v době, kdy sovětská armáda už dokázala dočasně obsadit i pražské obchody důstojnickými paničkami.

Nastoupil jsem kousek od Václaváku do tramvaje a spatřil spolužáka Vláďu Cetkovského ze stavební fakulty. „Kam máš namířeno?“ ukázal jsem na desky, co držel v podpaží. „Do redakce Dikobrazu.“ Ani jsem ho nemusel dlouho přemlouvat, aby mi ukázal několik perem nakreslených vtipů. S nadšením jsem je prohlížel a najednou jsem věděl, že tohle chci zkusit taky. Zvlášť, když mi prozradil, že za otištěný obrázek se platí stovka.

V následujících letech jsem si zkazil oči při hledání svého kreslířského stylu, mnohokrát přejel tramvajové, autobusové i vlakové výstupní stanice při zaujatém vymýšlení vtipů a prošlapával boty pochůzkami po redakcích deníků a týdeníků. Tenkrát většina novin i časopisů věnovala jedenkrát týdně své zadní stránky humoru. Samozřejmě nejen kreslenému, ale i psanému. Myslím, že ta doba si ráda nasazovala usměvavou masku na tvář komunistické inkvizice - vlastně posmrtnou masku lidského socialismu. Humor sice dostal tvrdé mantinely, ale mě i přesto bavilo vymýšlet ty miniaturní, někdy zakódované, příběhy, kterým nesměla chybět překvapivá pointa. Prostě jsem si nemohl pomoct. Nikdy jsem to nepočítal, ale nakonec se mi povedlo otisknout stovky obrázků. V jednom plátku jsem to dokonce dotáhl na „dvorního“ kreslíře.

Pak se stalo to, co se stát muselo. Jednou mě totiž napadlo, že postavím synovi plastikový model letadla. A co se událo? Už jsem to vlastně řekl: pokaždé přišel podobný konec… Téměř ze dne na den se ze mne stal vášnivý modelář a letecký historik, který postupně proměnil útulný domov na napěchovaný hangár. Prostě a jednoduše - kreslíř skončil v popelu. Inu, každý jsme nějaký.

O několik let později se můj známý zmínil v nějaké společnosti, že jsem kdysi pravidelně uveřejňoval v novinách kreslený humor. Skoro nikdo mu nevěřil a tak vznikla sázka, která mi stanovila, že do dvou měsíců musím publikovat deset kreseb. Sázku jsem vyhrál za necelý měsíc. Ale ukázalo se, že můj popel kreslíře neměl schopnosti popela Fénixe a tak se tato epizoda stala jen definitivním koncem mé kreslířské kariery. Od té doby jsem už nenakreslil jediný vtip. Někdy si snad udělám čas a zkusím porozumět sám sobě.

Teď však znovu a znovu probírám obrázky, které jsou cítit zatuchlinou a ani náhodou se nedají nazvat archivem. Hodně toho chybí. Zůstalo jen pár desítek originálů perokreseb a hromádka fórků na novinovém papíru. Na některých zažloutlých fragmentech už spleť čar nedává smysl. Nacházím i dojemný památník, kam si moje matka vystřihovala a lepila moje vtipy z jednoho (asi kvůli mně) předplaceného deníku. Dál se přehrabuji kreslenými žertíky, z nichž některé jsou natolik dobové, že by se dnes daly jen těžko pochopit (kdo si například pamatuje měniče mincí) a uvědomuji si, že většina z těch lidí, které jsem tenkrát potkával v redakcích, už nežije. Nevím ani, co stalo s Vláďou. Vlastně si pamatuji jen jediný jeho vtip: jednoduchými a výstižnými čarami nakreslený tank s rudou hvězdou, který jede do velké prdele. Vynořuji se ze své paměti, utírám si vodu, která mi zbyla v očích, a vím, že za tu hloupou lítost, co mě teď prostoupila, nemohou jen ti chybějící kreslíři a redaktoři.

Najednou dostávám nápad a opět mě prostupuje známé, hřejivé vzplanutí. Skláním se nad tím papírovým hřbitovem, který spočívá u mých nohou, a zaujatě začínám tu hromadu mrtvých obrázků třídit. Vkleče beru do rukou vetché listy s miniaturními příběhy, jimž rozskřípané pero vzalo jepičí těkavost a pokusilo se jim vdechnout sílu, která by pohnula lidskou duši k úsměvu. Prohlížím je rozumem i srdcem a zkoumám jejich životaschopnost. Náhle vím, že už nesmím nechat vyhasnout žádné ohniště, které mi ještě zbylo. Zapínám skener, abych se pokusil alespoň některá ta dílka vzkřísit digitalizací. (Jde mi to docela od ruky, nostalgie nepřekáží, zmizela - asi nemá smysl pro humor. Vem ji čert.)

https://youtu.be/mPIXu-BfQAA