Písmák AI čte prózu!
Předkládám technickou zajímavost – audio nahrávku své novely „Nejstarší smích“, kterou načetl robot.
Musím předeslat, že překotný vývoj AI chápu především jako civilizační hrozbu, ale to neznamená, že se budu tomuhle druhu ratia vyhýbat. AI už proniká skoro do všeho a tak jsem ji vyzkoušel ze čtení prózy na Microsoftu Edge a byl jsem opravdu překvapen. Až na pár zřídka se vyskytujících chyb /např.
Nejstarší smích (03)
(Pokračování)
2. Chuť lékořice
Kdo má peníze, koupí si auto, kdo je nemá, zemře jinak, řekl jsem si a pustil opatrně spojku. Ucítil jsem lehký odpor obytného přívěsu a souprava se rozjela. První metry byly za mnou.
Relikty IV: Tankista
Tankista
Neuráželo ho, že mezi spolubojovníky neměl respekt. Kdyby neutajoval svou identitu, nepřijali by ho vůbec. Vlastně mu pomáhalo, že musel být tak trochu Richard Sorge. Miloval vzrušení bitev, tu oslepující přítomnost, která ho chránila před bažinou vzpomínek i jinovatkou budoucnosti.
Relikty III: Červená, Kráva
Červená
Petr stál na křižovatce a přes přední sklo svého bavoráka pozoroval semafor. Z reproduktorů zněl hlas Karla Gotta, ta píseň mu připomněla blondýnu, co nedávno spatřil jen o pár bloků dál za volantem škodovky. Ta kočka v té rachotině přímo zářila. Byla tenkrát hračka změnit pruh, zařadit se za ní a na příští červené opatrně ťuknout do jejího nárazníku.
Relikty II: Škodovka a Hvězdy
Škodovka
Pod štítem s nápisem Prodejce ojetých automobilů vstoupil na plochu otevřenou nebi i korozi. Procházel řadami aut a vdechoval atmosféru opuštěných vozů. Jeho oči přitáhl odlesk slunce ze stříbrné metalízy Superbu. Cenovka ho překvapila mimořádně nízkým číslem.
Relikty I: Sklo
Okno propouštělo sluneční svit, který jiskřil ve vesmíru jemného prachu pokoje. Klid místnosti rušily jen nárazy toho toužícího těla do skla. Neodolal a těžce se zvedl ze židle, aby se zblízka zahleděl do dvou párů sugestivních očí neklidně mrkajících na křídlech babočky. Pocítil nesmyslný smutek při pohledu na ten sebezničující motýlí tanec zasvěcený svobodě, jehož energie zřetelně slábla vysílením.
ÚDIV
Cítím křídla lišaje
když s trubači míjím ulici i čas
to mezidobí bankomatů
kde duši rozměňuje Faust
Obrázky za stovku
Kořínky mých ojíněných vlasů už asi nemají takový apetit a možná proto se mi vhlavě hromadí tolik nostalgie. Zároveň cítím, jak se mi horší paměť, tak o to víc se do ní potápím - snad abych se pokusil zachránit, co se dá. Často vzpomínám na svá dávná vzplanutí. Bylo jich hodně.
Počty
Rozděleni vyhlížíme jaro
v chladu zrcadlení stojatých vod
kde dvakrát přilétají hejna
spřízněná hladinou
Fronta
Můj pohled opustil display s textem knihy, prostoupil okenicí a dopadl do marastu zahrady. Truman Capote byl dalším, kdo neprošel konkurzem. Byl jsem ospalý a rozladěný. I dnes mě spánek nenávratně opustil uprostřed noci (když se sejde psí počasí a želví věk, kdo by očekával něco jiného, než jepičí spánek).
Matný třpyt
Jsem sobě knězem
já nevěřící
na střepech měsíce bosý
kážu naději
Nejstarší smích (15)
(Pokračování)
9. Hloubka netušení
Náš předposlední den vChorvatsku už se dávno přehoupl do své poslední čtvrtiny. Bylo dobře, že naše cesta již končila. Už jsem chtěl být doma.
Nejstarší smích (16)
(Pokračování)
10. Brod duše
Od rána se mi usadil v prsou zas ten divný tlak. Občas se mě dotkla i ta „kontejnerová“ závrať. Asi za to mohlo šťastné vzrušení, které jsem cítil od včerejšího podvečera.
Nejstarší smích (11)
(Pokračování)
Následující den byl nádherný. Slunce se snikým nepáralo a vyhnalo celý kemp na mořskou pláž. Karlův ani můj žaludek nevykazoval po včerejší večeři žádnou újmu a tak jsme si pod plátěnou střechou předsíně vychutnali snídani, ale hlavně tu boží kávu, co uměla jenom Alice. Pak jsme si navlékli plavky a šli se vykoupat.
Nejstarší smích (12)
(Pokračování)
7. Kompas akordů
Dosud každý večer si odskočila Dag s Alicí na kus řeči ke Kafkům. Ale Karla ani mne už to nepřekvapilo. Nikdy jsem nesnědl tolik chleba jako vtěchto dnech.
Nejstarší smích (13)
(Pokračování)
Od táboráku se knám blížily dvě postavy. Jejich šest nohou se šikovně proplétalo mezi sedícím publikem.
„Sakra, najednou se cejtim, jak se cejtit nechci,“ ucedila Dag přes zuby, které se zařezávaly dodoutníku. „Do prdele, jsem nějak na měkko,“ dokončila informaci o stavu své duše a dřepla si vedle Alice.
Nejstarší smích (14)
(Pokračování)
8. Osamělost oharku
Příští dny plynuly zdánlivě příjemně. Povalovali jsme se u moře a vyráželi bez karavanu na výlety. Plavili jsme se lodí do národního parku Krka, připíjeli si v nočním Splitu, bloudili starobylými uličkami Trogiru, prošli se i po hradbách Dubrovníku.
Nejstarší smích (10)
(Pokračování)
6. Přístav duše
Projeli jsme zatáčku, která opisovala oblouk mořského břehu, a konečně se vynořil Primošten. Tentokrát jsem byl sice uprostřed svého bdění, ale přesto se to městečko přede mnou zdálo být snem. Snem o neokázalé kráse, starobylosti, mystice i turistické bezstarostnosti.
Nejstarší smích (09)
(Pokračování)
5. Peří netopýra
Krátce před půlnocí jsme se sbalili a vyrazili do dalšího cíle naší expedice. Tím byl Primošten. Samozřejmě se mi ten čas zajídal, všem se totiž zdálo normální, že nepotřebuji spát.
Nejstarší smích (08)
(Pokračování)
Vtom frmolu bojovala před jedním kioskem i Dagmara. Kupovala si nejen pití, ale i oběd, protože svůj řízek snědla již na parkovišti Plitvických jezer. Když se vítězně vypletla zfronty, třímala v rukách opečenou klobásou a kelímek piva. Nedočkavě si knám přisedla.
Nejstarší smích (06)
(Pokračování)
Slunce zapadlo a obloha v červenošedém županu začala potají rozsvěcovat v duši důvěrnost. Odložil jsem tužku a dolil sklenice. Vzal jsem do ruky skicák a díval se na hotovou kresbu. Podoba docela seděla, ale bylo to takové ušmudlané.
Nejstarší smích (07)
(Pokračování)
4. Rigorózní demence
„Proboha, co se ti stalo. “ byla první věta, kterou jsem příští den slyšel. Alice na mne třeštila oči a já se dotkl mokvající odřeniny na čele.
Nejstarší smích (05)
(Pokračování)
Umyli jsme nádobí a vyšli ven. Úlevně jsem si napřímil záda a zahleděl se na kemp. Slunce uléhalo do posekané trávy mezi dlouhé stíny pinií a bříz. Vokolí stálo jen pár karavanů.
Nejstarší smích (04)
(Pokračování)
3. Recyklace duše
Zatáhl jsem ruční brzdu. Po probdělé noci mi bylo překvapivě dobře. Až na prosezená záda se zdálo, že kypím zdravím.
Nejstarší smích (02)
(Pokračování)
Posádku jsem samozřejmě doplňoval já. Kté expedici jsem měl protichůdný vztah. Bylo tu sice jakési infantilní očekávání, ale také ve mně byl i řidič, který už dávno ztratil sebevědomí a ten prohlašoval, že ta cesta je nebezpečná blbost. Každopádně se nadalo říci, že bych se těšil.
Nejstarší smích (01)
„Humor je nejdůstojnější projev smutku. “
Miloš Kopecký
Prolog
Vlastně, když mi Alice oznámila, že vyrážíme na cestu do Chorvatska, měl jsem se vzepřít. Alespoň můj fyzický stav mě ktomu postrkoval. Ale já jen souhlasně kývnul hlavou a šel pryč.